Česká vlastenecká píseň Kde domov můj, dnešní česká hymna, poprvé zazněla ve Stavovském divadle v Praze před sto osmdesáti lety, 21. prosince 1834, kdy zde měla premiéru hra Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Získala popularitu a lidé ji spontánně vzali za svou. První sloka písně se pak po vzniku Československa v roce 1918 stala součástí státní hymny (spolu se slovenskou částí Nad Tatrou sa blýska). Jedním ze sedmi státních symbolů zůstala i po vzniku samostatné České republiky v roce 1993.
Když populární basista Karel Strakatý v roli slepého houslisty Mareše zanotoval v prosinci 1834 poprvé poněkud sladkobolnou píseň Kde domov můj, Tyl ani Škroup dozajista netušili, že se stane budoucí národní hymnou. Českému obecenstvu se líbila, hned napoprvé zaujala svou poetičností a citlivostí. Zatímco Tylova Fidlovačka byla na dlouho umlčena, píseň slepého šumaře žila a doslova znárodněla. Vystihovala to, po čem lidé tehdy nejvíce toužili, a autorům se podařilo vyjádřit i krásu rodné země. Zpívala se na vlasteneckých besedách, ve školách, nad hroby vlastenců, na táborech lidu, byla však i zakazována cenzurou.
Nicméně už v devatenáctém století se objevovaly pochybnosti o kvalitách písně pro funkci národní hymny. Také Janu Nerudovi se nelíbil nečeský nápěv a text, ale marně vyzýval Bedřicha Smetanu ke složení nové hymny. Píseň se dále zpívala při událostech významných pro český národ a za první světové války ji za svou hymnu přijal i zahraniční odboj.
S jistou samozřejmostí proto po vzniku Československa v roce 1918 první sloka písně Kde domov můj nahradila rakouskou hymnu Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem…, doplnila ji ovšem ještě slovenská část Nad Tatrou sa blýska. Zajímavostí je, že až do roku 1938 existovala pro silnou německou menšinu také oficiální německá verze hymny.
Výhrady k hymně přetrvávaly. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk přemýšlel o vypsání soutěže, uvažovalo se i o písni skladatele Vítězslava Nováka V boj! na text Josefa Václava Sládka. Nemoderní a patetická připadala tradiční hymna po druhé světové válce také prezidentu Edvardu Benešovi. Přesto potom přežila ve vžité orchestrální úpravě Otakara Jeremiáše a Václava Trojana až do rozpadu československé federace v roce 1992.
Zákonné úpravy se státní hymna dočkala v roce 1990. Do té doby byla jakýmsi zvykovým právem a národním povědomím udržována v podobě, kterou určilo ministerstvo obrany krátce po vzniku Československa.
Nynější hymnu upravuje zákon z roku 1993 o státních symbolech České republiky. Ovšem do roku 1998 se vlastně hrála v rozporu se zákonem. Až tehdejší novela napravila chyby i odlišnosti v melodii a slovosledu. Jednoznačně stanovila podobu, tedy text a notový záznam státní hymny, včetně jisté rarity. Možná asi jako jediná na světě začíná totiž česká hymna pauzou.
Podle zákona lze hymnu hrát i zpívat při státních svátcích a při jiných příležitostech, je-li to obvyklé. Vedle státních oficialit reprezentuje Česko nejčastěji také při nejrůznějších sportovních utkáních.
Jako každý symbol, tak i národní hymna je čas od času terčem ironických parodií. Autorem jedné z nejznámějších je básník Jan Neruda, který veršoval: „Kde domov můj? Tam, kde pivovary strmí, a kde pivovarské husy krmí, kde mělnické vinice lidem dělaj opice, jež malínský křen zas spraví, mezi křeny domov můj.“ Hudba hymny kupříkladu výrazně iritovala moravského hudebního génia Leoše Janáčka a básník Otokar Březina v roce 1925 Tylův „kuplet“ označil za umělecky bezcenný.
Vůči textu se ohradil v roce 1992 i tehdejší ministr kultury české vlády Milan Uhde: „Zatímco jiní mají bojovné písně, naše je žebráckou písní, která se doprošuje. Písní slepého Mareše, který sice opěvuje krásy vlasti, ale opěvuje je člověk, který nevidí.“ Spisovatel Ludvík Vaculík zase v roce 2001 viděl už „svůj domov“ zcela jinak: „Voda je tu cítit chlorem, stáda volů bučí sborem, je jich plná sněmovna, hádají se o cosi. Čí je tato divná země? To už není domov náš, je to Česko, domov váš!“
Občas se v médiích řeší i to, že se v textu zpívá o české zemi, nikoli o českých zemích, kam patří i Morava a Slezsko. Padají třeba i návrhy, zda místo otázky „Kde domov můj“ nezpívat lépe „Zde domov můj“. V dobách dvoudílné československé hymny tento spor vtipně vyřešil brněnský básník Jan Skácel, jenž považoval za moravskou hymnu pomlku mezi českou a slovenskou částí hymny.
Foto archiv
