Na první pohled nesourodý program, jenž byl tvořen čtyřmi skladbami ze čtyř různých století, byl s drobným zpožděním zahájen Klavírním koncertem č. 12 A dur (1782) Wolfganga Amadea Mozarta. Vedle Martinů a Sachera byly právě motivy klavíru a případně klasicismu dalšími styčnými body skladeb. Sólového partu se ujal sólista večera Piotr Anderszewski, který navíc bez jakéhokoliv notového partu vsedě plnil roli dirigenta komorního ansámblu. Orchestr se v první větě Allegro rozjížděl střídmě a opatrně, zato však svědomitě. Soustředěnost švýcarského tělesa vynahrazoval právě Anderszewski, který svou roli dirigenta pojal poněkud teatrálně – vzhledem ke sporadicky signalizovaným dynamickým změnám až zbytečně. Nástupy totiž ukazoval koncertní mistr večera, houslista Baptiste Lopez. Možná i kvůli klavíristově nedůslednosti byly některé nástroje v celoorchestrálních partech místy ztraceny, za zmínku stojí například hobojový part ve druhé větě Andante. Vedle intonační chybky prvních houslí ve třetí rondové větě a klavíristova bezúčelného dirigování se Mozartovo dílo setkalo s decentním a rozjezdu večera adekvátním provedením jak od sólisty, tak od švýcarského ansámblu.
Další skladbou na programu byla Sinfonietta (1947) Francise Poulenca. Kvůli odlišné instrumentaci však samotnému provedení předcházela nucená manipulace s rozestavěním orchestru, včetně nešikovně zdlouhavého přesouvání klavíru. Posléze byl orchestr obohacen o tympány a harfu, dechová sekce pak byla výrazně posílena. Tentokráte bez dirigenta orchestr zahájil skladbu, která svou neoklasicistní povahou vhodně navázala na předešlý opus. Bylo zajímavé sledovat, jak si orchestr povede v nástupech – ty v několika málo případech vázly, čímž by basilejští hudebníci jistě Paulu Sacherovi radost neudělali. Vzhledem ke střední velikosti komorního tělesa se však s touto nesnadnou úlohou ansámbl popasoval zdařile, a proto lze tyto drobné přestupky tolerovat. Podobně jako v Klavírním koncertu č. 12 A dur, i zde se orchestr ojediněle potkal s intonační nečistotou – tentokráte v partu lesního rohu. Celkově však skladba tělesu sedla více, než ta předcházející a jeho členové mezi sebou pozoruhodně kooperovali. Neoklasicistní charakter Sinfonietty byl zároveň protkán jakousi Stravinského groteskností, přičemž překvapivě disonantní závěr poslední čtvrté věty Très vite et très gai svými smyčcovými flažolety zakončil první polovinu večera.
Během přestávky si mohli diváci v tištěném programu, na jehož obálce se poněkud záhadně objevily elektronické klávesy, přečíst bližší informace o stále žijícím švýcarském skladateli a dirigentovi Heinzi Holligerovi, tedy jednom z přátel několikrát zmiňovaného Paula Sachera. Třetí skladbu večera totiž představovala Holligerova Meta arca (2012) pro sólové housle a smyčce. Téměř desítiminutový opus je fúzí několika malých houslových koncertů – sólová pasáž je ve skladbě svěřena vlastně všem zúčastněným. Hlavním sólistou však byl houslista Baptiste Lopez. Za zmínku stojí, že hudebníci hrající na nástroje rodiny da braccio skladbu provedli vestoje. Použitý kompoziční jazyk je odrazem skladebných postupů avantgardních a postmoderních skladatelů. Holliger při komponování tedy nešetřil s užitím glissand, flažoletů, bartókovských pizzicat a všelijakých clusterů, vůči první polovině koncertu umocňujících vskutku kontrastní barvitost. S na provedení těžkou skladbou, kterou ansámbl zahrál opět bez dirigenta, se smyčcová sekce Basilejského komorního orchestru vypořádala znamenitě a ukonejšila tak diváky prahnoucí po současné hudbě. Vyzdvihnutí si zaslouží právě koncertní mistr večera Lopéz, který ve svém technicky náročném partu zůstal po celou dobu skladby pozorný a interpretačně bezchybný.
Po další, tentokrát nikterak zdlouhavé pódiové přestavbě, přišla na řadu poslední skladba večera, která opět vyžadovala přítomnost Piotra Anderszewského. Klavírní koncert a moll (1845) složil Robert Schumann na přání své manželky Clary Schumannové. Schumann zde vrchovatě uplatnil své nadání pro bohatou a líbivou melodiku. Zatímco v Mozartově Klavírním koncertu č. 12 A dur se klavír často vyskytoval bez doprovodu orchestr, romantistický skladatel ve svém díle dopřává virtuosně pojatému klavírnímu partu jak pasáže veskrze sólové, tak dialogy se zbytkem orchestru. Z hlediska provedení i „dirigování“ Piotra Anderszewského zde však platí vesměs to stejné, co již bylo naznačeno u první skladby večera – jen s tím poněkud zásadním rozdílem, že samotné provedení vyznělo živěji a do jisté míry i radostněji, a to zejména z klavíristovy strany. I proto publikum interprety po triumfálním zakončení skladby v poslední třetí attacca větě Allegro vivace odměnilo bouřlivým potleskem vestoje.
Úplný závěr patřil přídavku, a sice třetí větě z Haydnova mozartovského Klavírního koncertu č. 11 D dur. Ten v provedení Anderszewského i Basilejského komorního orchestru podtrhnul nápaditý umělecký záměr večera, kde šlo i přes místy odlišné charaktery skladeb nalézt logické a umně propojené spojitosti. Vyváženost programu a sázka na konzervativnější díla byla nejspíše důvodem, proč byl sál Besedního domu i přes téměř dvě hodiny trvající program takřka zaplněn. Závěrečný, okamžitě vyvolaný aplaus vestoje budiž důkazem, že se koncert i přes vše výše vytknuté záležitosti setkal u posluchačů s úspěchem. V kontextu s již uskutečněnými koncerty Moravského podzimu a očekávaným finišem festivalu však k těmto ovacím lze podotknout, že nic se nemá přehánět.
