Naše putování, v němž chceme čtenářům Opery Plus přiblížit významné osobnosti české opery minulosti i současnosti, v roce 2015 začalo i skončilo v Ostravě. A do někdejšího „ocelového srdce republiky“, které se, i když tímto titulem nebylo obdařeno, chválabohu stává stále více také skutečným městem kultury, se vracíme i na počátku roku 2016. Prvním jubilantem, jehož v novém roce chceme připomenout, je jeden ze špičkových reprezentantů basového oboru druhé poloviny dvacátého století na české operní scéně, Karel Průša. Ostrava k němu neodmyslitelně patří i přesto, že byl řadu let sólistou Opery Národního divadla, kde se divákům představil v mnoha velmi úspěšných kreacích špičkových basových rolí v širokém repertoárovém rejstříku. A v Národním divadle také vzhledem ke své nemoci svou aktivní jevištní kariéru předčasně ukončil.
Karel Průša se narodil v obci Pchery na Kladensku 5. ledna 1931. Vystudoval zpěv na pražské Konzervatoři u profesorů Hilberta Vávry a Zdeňka Otavy. Dvacetiletý zpěvák při jednom koncertním vystoupení zaujal šéfa ostravské opery Rudolfa Vašatu natolik, že Vašata mu okamžitě nabídl angažmá. Zkušený a erudovaný Rudolf Vašata věděl, že by mohl mladému, byť mimořádně talentovanému zpěvákovi ublížit, kdyby ho od začátku pověřoval velmi závažnými úkoly. A tak jeho první studovanou rolí, alespoň podle údajů v Divadelním ústavu a v pečlivě sestaveném seznamu premiér v Almanachu ostravského divadla z roku 1959 (byť i tam se při zpětném pohledu najdou určité chyby), byl Mušketýr v Hylasově inscenaci Novákovy Lucerny, kterou pohostinsky připravil dirigent Jan Hus Tichý. Následovala drobná úloha Soudce ve Smetanově Daliborovi, rychtář Kryštof Hrubý v Kovařovicových Psohlavcích, Tom ve Verdiho Maškarním plese, Vévoda v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího anebo Kičiga ve slavné Vašatově a Hylasově inscenaci Čajkovského Čarodějky. S výraznějšími úkoly se setkal v rolích Matouše ve Smetanově Hubičce a Ramfise ve Verdiho Aidě, kterého potom ztvárnil v řadě dalších inscenací této opery.
Opravdu závažné úkoly, na nichž mohl naplno prokázat veškeré své kvality, dostal Karel Průša až v následujících sezonách, především v rolích Lutobora ve Smetanově Libuši, žalářníka Beneše v Daliborovi a Dalanda ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.
V nich mohl uplatnit svůj tmavý, hutný a znělý bas, kantilénu a perfektní srozumitelnost zpívaného slova stejně jako schopnost niterného vniknutí do podstaty role. Nebyl sice vnějšími atributy příliš vybavený herec, avšak jeho důkladný přístup k podstatě role mu pomohl najít přirozený herecký výraz. A zvláště se mu dařilo v postavách moudrých, dobrotivých mužů a otců, jako jsou tři naposledy zmíněné postavy. Tím samozřejmě nechci říci, že by se herecky neuplatnil i v jiných oborech včetně komických rolí, což mnohokráte prokázal v praxi. Ale tento okruh postav výše zmíněného charakteru mu byl jednoznačně nejbližší. Oba výstupy žalářníka Beneše v Daliborovi včetně interpretace obou árií byly toho mimořádně hmatatelným důkazem a staly se doslova lahůdkou pro operní fajnšmekry.
Neoddělitelnou součástí jeho jevištní tvorby byly postavy v dílech českých klasiků – Smetany, Dvořáka a Janáčka, a to jak v Ostravě, tak později v Praze, kam se po několikerém hostování dostal až ve svých sedmačtyřiceti letech v roce 1978, ačkoliv si své místo v operním souboru Národního divadla zasloužil už mnohem dříve. To, že na naši první scénu patří, následně prokázal v četných rolích, z nichž mnohé si zopakoval z Ostravy. V Praze k nim pak připojil do své umělecké biografie postavy další.
Účinkoval ve všech operách Bedřicha Smetany včetně fragmentu Violy, v níž vytvořil postavu Marka. Když si procházím Průšův smetanovský repertoár, zjišťuji, že jediné dvě významné smetanovské basové role, s nimiž se za své kariéry nesetkal, byly Olbram z Braniborů v Čechách (ve kterých ovšem vytvořil postavu Kmeta) a Rarach v Čertově stěně, v níž v byl jeho protihráčem v roli poustevníka Beneše. Výtečně mu seděly role otců (Mícha v Prodané nevěstě, kterého ztělesnil v Ostravě v řadě po sobě jdoucích inscenacích, či Otec Paloucký v Hubičce, ale suverénně se vypořádal i s komickým hajným Mumlalem ve Dvou vdovách, Bonifácem v Tajemství a později, už na jevišti Národního divadla, i s Kecalem).
V Dvořákově Jakobínu přidal do této galerie znamenitou studii hraběte Viléma a v Rusalce Vodníka, dále pak jsme se s ním mohli setkat také v postavě Patriarchy Jova v Dimitrijovi a v Národním divadle také v roli krále Hidraota v Armidě, Velekněze ve Vandě a Lucifera v Čertovi a Káče.
S dílem Leoše Janáčka se Karel Průša setkal v pěti operách, a to v rolích velmi rozdílného charakteru, kterým dokázal dát osobitý výraz. V Její pastorkyni to byl nejdříve Stárek a potom v řadě inscenací Rychtář, samodurského Dikoje v Kátě Kabanové střídal s moudrým Revírníkem v Příhodách lišky Bystroušky a galerii janáčkovských postav doplnil doktorem Kolenatým ve Věci Makropulos a Vězněm hrajícím Dona Juana v opeře Z mrtvého domu. K jeho stěžejním rolím v českém repertoáru patřil také kněz Fotis v Pinkasově a Hylasově ostravské sugestivní inscenaci Řeckých pašijí Bohuslava Martinů.
Z dalších Průšových rolí v českých operách si připomeňme alespoň Matěje Přibka v Kovařovicových Psohlavcích a Pana otce ze mlýna v opeře Na Starém bělidle téhož autora, Vitoraze ve Fibichově Šárce v Ostravě a Kajetána v Nevěstě messinské v Praze. Ztvárnil roli opilého dělníka Rubače ve Foersterově Evě, v operách Bohuslava Martinů se s ním mohli diváci setkat v Praze rovněž v postavách Kováře ve Hrách o Marii a Starého námořníka a Dědečka Mládí v Juliettě.
Progresivní dramaturgie ostravské opery ve Vašatově, Gregorově, Košlerově a Pinkasově éře poskytla Karlu Průšovi mnoho příležitostí osvojit si díla skladatelů dvacátého století. Díky svému úsilí o co nejhlubší proniknutí do požadavků tvůrčích záměrů autora a do požadavků partitury se mu dařilo vyrovnat se s těmito velmi nezvyklými a náročnými úkoly na vysoké úrovni. V Kuchinkově a Hylasově právem ceněné inscenaci opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička byl představitelem Hradního pána, v Kašlíkově Krakatitu doktora Tomše. V československé premiéře opery Kolotoč Václava Trojana byl interpretem role Měsíce, ve Voglově Hiawathovi zpíval Dakotského šípaře, v Pauerově operním zpracování Čechovova jednoaktového dramatu Labutí píseň role Starého herce Světlovidova, několik postav vytvořil v opeře Čestmíra Gregora Když tančí růže. Z jeho postav v dílech z moderní evropské tvorby připomeňme Krále v Orffově Chytračce a tesaře Tráma v Brittenově Snu noci svatojanské.
S hojným počtem rolí z moderní soudobé tvorby se setkal v Národním divadle. Připomeňme si v této souvislosti, že ve stejném roce, kdy se Karel Průša stal sólistou Opery Národního divadla, do funkce dramaturga opery Národního divadla nastoupil neúnavný propagátor moderní operní tvorby Václav Nosek. V operách Jiřího Pauera se Průša představil v roli Adama z Hradce v Zuzaně Vojířové a Purgona ve Zdravém nemocném, v Hanušově operním zpracování Goldoniho komedie Sluha dvou pánů v postavě Brighelly, v Boháčových Námluvách v postavě Čubukova.
Karel Průša účinkoval také ve dvou operních novinkách uvedených v rámci oslav stého výročí otevření Národního divadla. V opeře Iva Jiráska Copernicus ztvárnil roli biskupa Jana Dantyszka a ve Fischerově Mistru Jeronýmovi roli kardinála Zabarelly.
Mezi významné postavy, které vytvořil na jevišti Národního divadla, můžeme počítat též titulní roli v Bartókově Modrovousově hradu, v Brittenově Peteru Grimesovi se představil v roli Hobsona.
Spoustu příležitostí přinesla Karlu Průšovi díky témbru jeho hlasu operní tvorba ruských autorů. Svůj výtečně znějící hluboký bas mohl výborně uplatnit v v rolích Pimena v Musorgského Borisi Godunovovi, Končaka v Borodinově Knížeti Igorovi, Gremina z Evžena Oněgina, Starosty Čuba v Čajkovského opeře Střevíčky. V Šaporinových Děkabristech ztvárnil roli Bestuževa, v Šebalinově Zkrocení zlé ženy postavu Batisty. Několikrát se setkal s tvorbou Sergeje Prokofjeva. Bylo to v Zásnubách v klášteře v postavě Otce Benedikta (v pražské inscenaci této opery byl Mendozou), dále jako Remeňuk v Semjonu Kotkovi a především ve dvou významných rolích, jimiž byli Maršál Kutuzov ve Vojně a míru a v neposlední řadě Komisař v Příběhu opravdového člověka. Tím, že vyšel z důsledné interpretace Prokofjevovy hudební představy vtělené do partitury, obdařil tuto době poplatnou, poměrně dosti papírově schematickou roli autentickým niterným pěveckým a hereckým prožitkem a ve výsledku jí dodal lidský a působivě apelativní rozměr. V Praze pak obohatil svůj prokofjevovský repertoár o roli Matyáše v Ohnivém andělu.
Z operní tvorby autorů střední a východní Evropy připomeňme jeho ostravské role Marka v opeře jihoslovanského autora Jakova Gotovace Ženich z onoho světa, klíčníka Skoluby v Moniuszkově Strašidelném dvoře a Krumova v československé premiéře opery Antigona 43 bulharského autora Ljubomira Pipkova.
Karel Průša ztvárnil řadu rolí také v operách italských autorů. Z těch ostravských se zmiňme o Procidovi ve Verdiho Sicilských nešporách, králi Filipovi II. v Donu Carlosovi a o Markýzi z Calatravy a Guardiánovi v Síle osudu či Pistolovi ve Falstaffovi. K jeho velmi zdařilým kreacím patřili především Sparafucile v Rigolettovi a Zachariáš v Nabuccovi. V Nekvasilově výtečné inscenaci Donizettiho Nápoje lásky prokázal naplno své komediální schopnosti v postavě Dulcamary, což opakovaně potvrzoval v Donu Basiliovi v Rossiniho Lazebníku sevillském. S režisérem Nekvasilem se po letech setkal i v Národním divadle v představení Donizettiho opery Lucia di Lammermoor, v níž byl představitelem Raimonda. V titulech Giacoma Pucciniho ho mohli ostravští diváci vidět a slyšet v rolích Benoita v La bohème (v této roli vystupoval pravidelně i na Národním divadle) a Simona v opeře Gianni Schicchi, v Praze pak rovněž mnohokrát v postavě Kostelníka v Tosce.
Francouzská opera mu nabídla titulní roli v Massenetově Donu Quijotovi a Crespela v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Bohatou žeň úspěchů sklidil Karel Průša v operách německých autorů. V Praze si zopakoval svého Dalanda z Bludného Holanďana a přidal k němu lantkraběte Hermanna v Tannhäuserovi a především Hanse Sachse i Víta Pognera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, v Ostravě i v Praze se představil v postavách Poustevníka ve Weberově Čarostřelci a žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliovi, v Ostravě kromě toho rovněž jako van Bett v Lortzingově Caru a tesaři, jako Tomasso v d’Albertově Nížině, v postavě Učitele hudby ve Straussově Ariadně na Naxu a v roli barona Ochse v Růžovém kavalíru.
Samostatnou kapitolou v jevištní tvorbě Karla Průši byly úspěšné mozartovské role. V Ostravě to byl zejména titulní hrdina ve Figarově svatbě a Alfonso v Così fan tutte, v Ostravě i Praze Sarastro v Kouzelné flétně. V Ostravě v Donu Giovannim zpíval postavu Leporella, v Praze pak Komtura.
Jak s ostravskou, tak s pražskou operou se Karel Průša zúčastnil řady zahraničních zájezdů. Často vystupoval na koncertním pódiu, kde se věnoval zejména oratoriím. Z jeho nahrávek si připomeňme alespoň postavu hraběte Viléma v Pinkasově záznamu Dvořákova Jakobína a basové sólo v Janáčkově Glagolské mši, jejímž dirigentem byl Václav Neumann.
Vleklá nemoc donutila Karla Průšu k předčasnému ukončení pěvecké kariéry. S publikem se rozloučil dne 19. prosince 1992 v roli Bonifáce v Tajemství. Posléze se věnoval pouze pedagogické činnosti na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Své nemoci podlehl ve věku osmašedesáti let 17. dubna 1999.
