Posluchači se ocitli uvnitř zvuku produkovaného saxofonovým kvartetem
Úvodní skladbu úterního večera ovšem předneslo quebecké saxofonové kvarteto Quasar. Prostorová kompozice Breathing Room Gordona Williamsona díky rozestavení interpretů ze čtyř stran splnila svůj slib vyvolat v posluchači „pocit, jako kdyby byl prakticky uvnitř zvuku produkovaného saxofonovým kvartetem“. Vedle výrazného prostorového elementu, kdy zvuk cestoval Trojhalím mezi jednotlivými hráči a čeřil se v jeho velkorysém dozvuku, přinesla skladba i porci hravosti a humoru – hraní jen na hubičky, pískání, ruchy a různé nečekané zvuky včetně klapání nebo nápodoby vábničky kachen.
V Oru pro sinfoniettu a objekty Timothyho Page doplňuje převážně ruchovou avantgardu „performativní moment“ postupného odvíjení příze mezi členy ansámblu. Komentář ke skladbě předem příliš nenapoví, že jde o vlákno budoucího kokonu… Na dvou stolech jsou pak připravené listy papíru – to obvykle znamená buď šustění jejich třením o desku stolu, anebo (jako v tomto případě) skládání origami. Posluchač – divák neví, co má v těchto chvílích očekávat, není to ale vůbec napínavé nebo zajímavé, jen zdlouhavé a rozpačité. Lehce úsměvný je závěr, kdy je dirigent Bruno Ferrandis šňůrou omotáván jako kuklící se housenka. Stojí nehybně, čím dál více uvězněn, a jeho místo u pultíku nakonec zaujme harfistka Amelia Tokarska. Využívat schopnosti světové hudebnické extratřídy k potahávání špagátu po zemi a skládání papíru mi přijde lehce potupné – ale rozhodně nechci mluvit za samotné hudebníky. Pokud skladba bavila je, nelze proti tomu protestovat.
Marie Nečasová, kterou Boris Klepal ve svém úvodním slovu vypíchl jako naději nové skladatelské generace a jejíž citlivá hudba na ostravském festivalu zazněla již předloni, letos přispěla světovou premiérou kompozice Tání pro třináct hráčů. A opět šlo o hudbu introspektivní, zakotvenou v psychologii prožívání. Vibrafon, pizzicato smyčce a rozličné perkuse včetně skleniček vytvářejí zvukovou plochu krystalického jiskření a praskání, vzdáleně připomínající elektroakustickou tvorbu Michala Rataje. Neokázalou barevnost instrumentace doplňuje také celesta, kontrafagot nebo akordeon. Marie Nečasová zde ztvárňuje umně vystavěné nuance pocitů, vnitřních rozpoložení a jejich vývoje. Zvukem přesně vyjadřuje procesy, které v mysli probíhají v celé jejich škále, od takřka neznatelných záchvěvů pocitů po zahlcující vlny a výboje.
Ostravská Banda +, 28. srpna 2025, Trojhalí Karolina, Ostrava: Ostravská banda (foto: Martin Popelář)Jakub Rataj do partitury začaroval obrovské množství energie
Takřka alchymistický kousek pak provedl Jakub Rataj, který do partitury své nové skladby Countermass pro orchestr a sólový basklarinet nějakým způsobem začaroval obrovské množství energie. Přitom zpočátku to není úplně zřejmé – mezi energickými rázy orchestru se postupně prosazuje zpočátku prakticky neslyšné neposedné, ošívající se bublání sólového partu v rukou slovenského člena Ensemble intercontemporain Martina Adámka (s nímž Rataj skladbu připravoval). Ale i housle, akordeon, flétna a další nástroje orchestru jsou ve svých partech výrazné a složité, a společně tak budují soudržnou a minutu po minutě intenzivnější zvukovou masu. Mnohá místa skladby se se zdají být vrcholem, ale pomyslná cesta vzhůru přesto pokračuje dál a dál a napětí hudby i posluchače stále roste. Nepochopitelně náročný sólový part (Rataj sám vypověděl, že při přípravě skladby šel na samou hranici Adámkových interpretačních možností) i obrovský „tah“ orchestru přispívají k ohromujícímu „energetickému výdeji“ této hudby, po kterém přichází rozsáhlé závěrečné uvolnění. Po vrcholu, který navíc není napoprvé zcela zjevný a očividný, je totiž celá závěrečná třetina skladby věnována doznívání té ohromné energie dosavadního dění, které v (alespoň tomto) člověku stále intenzivně působí. Rataj tak v Countermass rozvrhl perfektní délku i proporce formy, umožňující po intenzivním prožitku i velkorysé „do-žití“ oněch úvodních dvou třetin.
Jednou z tradic programů Ostravského centra je to, že vedle sebe stojí skladby mladých rezidentů a skladatelů nastupující generace a etablovaných tvůrců – v obou případech pak jde obvykle ne-li přímo o světové premiéry, pak alespoň nedávná díla. Jeden z dirigentů nejen tohoto večera, ale také skladatel Johannes Kalitzke tak v Ostravě odřídil své Werckmeister Harmonies (dle stejnojmenného filmu Bély Tarra z roku 2000). V této programní skladbě na způsob symfonické básně procházející zřetelným narativem využívá vedle orchestru i vkusnou elektroniku. Kompozice reflektuje tísnivý příběh zahuštěnou, intenzivní, náročnou a spěšnou hudbou, s jen ojedinělými momenty „nádechu“ – pro sledování narativu je tedy třeba skutečně stoprocentní koncentrace. Ihned poté jej vystřídala skladba rezidenta Institutu Ostravských dnů Tymona Zgorzelského Conjunction no. 5 (dir. Lilianna Krych) se svými témbrovými zvukovými vlnami – samozřejmě ve fantastické realizaci Bandy.
Snežana Nešić se připojila k orchestru jako sólo akordeonistka
Jako skladatelka i jako interpretka se na letošním festivalu hned několikrát představila i Snežana Nešić. Ve své Tristia, uvedené zde ve světové premiéře, se připojila k orchestru jako sólo akordeonistka. Do hutné orchestrální faktury vnášela vlny akordeonu v náročném, krkolomném partu a skutečně „silové“ interpretaci. Její part ovšem nebyl exponovaný před a nad vším ostatním – ani ona neseděla před orchestrem, ale uvnitř, mezi primy a sekundy. Nástroje ansámblu využívá velmi rovnoměrně, i její akordeon mnohdy „jen“ dubluje, „stíní“ jiným partům. Tak citlivá, hluboce proměnlivá, informačně nabitá hudba, a tak plamenná interpretace!
Ostravská Banda Only
26. srpna 2025 19:00 hodin
Trojhalí Karolína, Ostrava
Program:
Gordon Williamson: Breathing Room (2019)
Timothy Page: Oru (2018, rev. 2025)
Marie Nečasová: Tání (2025)
Jakub Rataj: Countermass* (2024–25)
Johannes Kalitzke: Werckmeister Harmonies (2020)
Tymon Zgorzelski: Conjunction no. 5 (2025)
Snežana Nešić: Tristia (2024–25)
Účinkující:
Ostravská banda
Quasar, saxofonové kvarteto
Martin Adámek, klarinet
Snežana Nešić, akordeon
Matthias Schneider-Hollek, elektronika
Johannes Kalitzke, dirigent
Lilianna Krych, dirigentka
Bruno Ferrandis, dirigent
Čtvrteční koncert přenášel živě Český rozhlas
O dva dny později se Ostravská banda do Trojhalí vrátila, posílená o členy ONO – Ostrava New Orchestra, s programem „Ostravská banda +“, který živě přenášel Český rozhlas. Úvodní dvojice skladeb byla – alespoň z pohledu obvyklého repertoáru ostravských festivalů – spíše konvenční: tchajwanský skladatel Wei-Shiang Chang ve své stručné In a Distant Valley ilustroval zvuk větru proudícího údolími přes pole čajovníku. I Deep Summer Nocturne Roberta Karpaye pro smyčcovou sekci ONO – Ostrava New Orchestra připomínala spíše scénickou hudbu z filmových nebo videoherních soundtracků. Práce s nástroji, postupy orchestrace i tvorby zamýšleného zvuku tu byly pochopitelně zvládnuté, nešlo ovšem o příliš provokativní tvorbu.
Pokud jde o ilustrativnost hudby a výstavbu intenzivní, poutavé zvukové krajiny, mistrovský kurz v tomto ohledu nabídl hned poté Martin Klusák ve svém Majáku. Ponurou, napjatou atmosféru břehu ostrova tváří v tvář rozbouřenému moři, kvílícímu větru budují táhlá crescenda i stručné vstupy nástrojů v drobných sólech. V tiché střední části pak Klusák vytváří záhadné ticho a prázdno právě zvukem. Atmosféra je v této skladbě nadpřirozená, místy snová a lehce zneklidňující (a po přidání dřev ještě víc). A na konci lze jen spočítat škody napáchané tou pětadvacetiminutovou vichřicí, odklidit utrhané střechy a rozvalený maják.
Alex Mincek, který v roce 2001 patřil mezi vůbec první rezidenty Institutu Ostravských dní a letos v Ostravě figuroval jako lektor, přispěl světovou premiérou své Assemblage: Trace/Mobile pro deset nástrojů. Staví na rytmu a délkách; představuje řídké rytmické vzorce, pomalounku rozvíjené a vrstvené drobné motivky, v nichž se postupně přidávají, odebírají a přeskupují jednotlivé tóny a doby v rozličných nástrojových kombinacích. To vše se skvělou přesností Bandy. Hudba v původně řídce rozsypaných tónech postupně nabírá až takový šťavnatý „groove“, že to některými posluchači viditelně šije. Vše je tu naprosto přesně vyměřené – a těmito hráči naprosto neomylně odehrané.
Programy Ostravského centra nové hudby nelze shrnout jednou větou
Světovou premiérou přispěla i jedna z dlouholetých, ústředních osobností ostravských hudebních aktivit Christian Wolff. The Blue Stairs pro orchestr a sólo dvojici viola (Nikolaus Schlierf) a perkuse (Chris Nappi) je typicky „wolffovská“ hudba – do velké míry otevřená partitura, hravé party, akcent na vzájemnou souhrou nejen obou sólistů a široká zvuková paleta baterie perkusí před Chrisem Nappim.
Luboš Mrkvička ve své nové kompozici For Large Ensemble, Part G řeší „ve své podstatě technický problém“ práce s třemi dynamickými úrovněmi a rejstříkovými skupinami. Ty rozdělil a také rozesadil do tří oddělených skupin. „Vysoká“ skupina (flétny/pikoly, hoboje, housle) tak hraje měkce, zato „spodní“ ansámbl (trubky, pozouny, violoncella, kontrabasy) ve forte je vpravdě hrozivý. S touto až příliš zjevnou a jednoduchou konfigurací ovšem sklouzává hudba ke klišé, musí snad flétny a smyčce nevyhnutelně vytvářet delikátní atmosféru kouzelného nočního lesa, zatímco žestě, kontrabasy a perkuse burácí tématem Mordoru? Střídání dynamických poloh a zároveň nástrojových skupin, často v krajních kontrastech „vysoké-slabé“ a „nízké-silné“, přispívá k efektu jakéhosi „medley“ či série drobnějších čísel. Mrkvička, důrazně se vyhýbající významům ve své hudbě, zde tak možná bezděky přispěl k její ilustrativnosti a – byť zdánlivému a zřejmě nechtěnému – zdání programnosti. Postrádám tu ten detail, to důkladné vysochání na úrovni jednotlivého tónu, tu jemnou „rozlišenost“ struktury i detailu, kterou v Mrkvičkově hudbě obvykle nacházíme. Zato v Part G jako by se ten detail rozmělnil a namísto něho přišla obecnější gesta malovaná širokým štětcem. Potěšilo naopak skladatelovo strohé programové slovo jdoucí přímo k věci, jímž by se mnozí mohli – a někteří měli – inspirovat.
Programy Ostravského centra nové hudby, nejsou-li přímo dramaturgicky jednotné (jako například „Zásadní“ série), nelze takřka nikdy dost dobře shrnout jednou větou. Je to ale dobře, a je to i jejich charakteristický rys: nabídnout hudbu dneška, takovou, která se autenticky potýká s aktuálními problémy. Ať už zní jakkoli. A také odehrát ji co možná nejlépe – na což se v případě Ostravské bandy lze vždy spolehnout.
Ostravská banda+
28. srpna 2025 19:00 hodin
Trojhalí Karolina, Ostrava
Program:
Wei-Shiang Chang: In a Distant Valley* (2025) +
Robert Karpay: Deep Summer Nocturne* (2025)
Martin Klusák: Maják (2024–25)
Alex Mincek: Assemblage: Trace/Mobile (2023–25)
Christian Wolff: The Blue Stairs (2022)
Luboš Mrkvička: For Large Ensemble, Part G (2024–25)
Účinkující:
Ostravská banda
ONO – Ostrava New Orchestra
Chris Nappi, perkuse
Nikolaus Schlierf, viola
Bruno Ferrandis, dirigent
Petr Kotík, dirigent
Lilianna Krych, dirigentka
Peter Rundel, dirigent
