Nový projekt mladé francouzské umělkyně Marie Gourdain, která působí v České republice, se rodil už od léta. Inscenace s názvem Un (Jeden) měla pražskou premiéru ve Studiu ALTA 6. a 7. února, o měsíc dříve se již konala v Olomouci. Un je sólem, ale paradoxním sólem, vystupují v ní dva performeři. Jejich působení vymezuje prostor jeviště – tanečník a akrobat Florent Golfier je hlavní postavou této pohybové miniatury, choreografka do ní jako aktérka zasahuje zvenčí. Marie Gourdain se do České republiky dostala díky studiu filmové animace a scénografie, k vlastní tvorbě v oblasti pohybového divadla přichází postupně. I tato premiérová choreografie ukazuje zázemí spíše v oblasti výtvarného umění než tance.
Un je o prostoru, ovládání, rovnováze a překračování hranic. Zaujme svou výtvarností, ale také si pohrává s divákovými nervy, především v úvodní části. Performer se nachází v trojrozměrném obrazu, jehož hranice tvoří bílé pružné pásky, dělicí čáry rozdělující prostor po horizontále. Kovová konstrukce, na niž jsou uchyceny, dotváří dojem vězení či klece. A pak je tu žena stojící mimo určené hranice, ale fascinovaná středem, kroužící kolem a manipulující s tvarem prostoru právě prostřednictvím bílých lanek, které lze připínat na různé části sloupků, ale také diagonálně k podlaze.
První sekvence je jakýmsi poznáváním, ve znamení nehybnosti a velmi utlumené dynamiky. Tanečník pomalými změnami postoje a úsečnými gesty imituje hranice prostoru. Nejde však o mimování, nevykouzlí před námi iluzi stěny, jedná se o značení vertikálního a horizontálního směru. Upřímně, domnívám se, že tato sekvence průzkumu výtvarně stylizovaným pohybem je zdlouhavá až neúměrně. Záměrem sice je naznačit cosi jako siločáry táhnoucí se prostorem, ale přes veškeré napětí v tanečníkově těle se energie příliš nerozpíná a imaginární hranici vnímáme spíš rozumově než pocitově. K napojení dojde až později.
Vyčkávající žena se sice nachází vně tohoto světa, ale je s ním i propojena, jak ukazuje stejná látka a barva oděvu. Jsou jako dvě stránky jedné osobnosti, v níž je ženský element tím iniciativnějším. Je tím, kdo většinu času určuje pravidla hry, respektive prostoru. Vytváří nové překážky a omezení, se soustředěnou pozorností staví pomalu nové struktury, někdy váhavě až nevypočitatelně. Tanec Florenta Golfiera nabývá postupně na dynamice, více se pouští do prostoru a do převalů a pádů, až se zaměří na narušení hranice. S divákem však nekomunikuje, jeho pohled prochází spíše skrz publikum do dalšího prostoru. Nakonec si povšimneme, že vymezený čtverec je v jednom rohu definován rekvizitou.
Velký bílý úhelník se stává nástrojem, v jehož využití se projevuje iniciativa tanečníka, který je rovněž mimem a akrobatem a jeho podíl na choreografii je evidentní. Rekvizita, na níž je možné balancovat a otáčet se, dovoluje jiný tvar pohybu, byť situace tanečníka v prostoru zůstává stejná. Otevřel cestu do prostoru, přesto ji nevyužije. Interakce nastává až na základě akce partnerky zvenčí, jež stále častěji mění pozice zátarasy. Ovíjí tanečníka bílou páskou a pak oba hledají rovnováhu sil, je to velmi tichý, ale usilovný souboj. Tanečníci se nikdy nedotknou, ačkoli žena může vkročit i dovnitř vymezeného prostoru, aniž by narušila jeho zákonitosti. A závěrečné osvobození přichází i pro performera.
Kdo na konci srpna navštívil prezentaci rezidenčních projektů a coachingu, jež pořádá SE.S.TA, uvidí, jak velkou cestu od prvotní inspirace prostorem a manipulací mladí umělci urazili. Vývoj projektu je však ještě podstatně delší. Je u konce? Nezdá se. Jde o výzkum vztahu těla k prostoru a jeho struktuře, ale na to, aby byl plně přístupný divákům, není ještě plně čitelný. Mnoho ze symboliky zůstává především v myslích tvůrců. Sice to dovoluje, aby si divák vytvářel nejrůznější vlastní interpretace, ale už z délky celého procesu tvorby je jasné, že oba umělci chtějí své sdělení podat jasně a záleží jim na pochopení. Tak jako řada jiných choreografií, Un především ničím nesignalizuje konec. Setkáváme se s tím často: tvůrci se evidentně obávají, že jasně čitelným finále nějak „shodí“ svou předchozí práci, ale opak je pravdou. Je daleko vstřícnější, pokud se může opřít během sledování inscenace o záchytné body a jasně patrný konec by k nim patřit měl.
Hodnocení autorky recenze: 70%
Un
Autor: Marie Gourdain
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Tomáš Hubáček
Scénografie: Marie Gourdain
Kostýmy: Marie Gourdain, Zuzana Režná
Technická podpora: Štěpán Hejzlar a Jakub Ryvola
Produkce: Simona Vičarová
Premiéra 7. ledna 2016 Divadlo na cucky Olomouc
(psáno z pražské premiéry 6. a 7.2. 2016 Studio ALTA Praha)
Účinkují – Florent Golfier, Marie Gourdain
