Dost možná, že dramaturga Martina Rudovského a šéfdirigenta Tomáše Braunera tak trochu inspirovala i existence videa na Youtube kanálu Petra Wajsara s tématem Procházka Prahou roku 1836 s doprovodem náhodné ambientní hudby. Skladba má pět různorodých, na sebe bezprostředně navazujících částí, v codě zaokrouhlených „návratem“ k úvodnímu majestátnímu tématu.
První část Pražské panorama má slavnostní introdukční ráz podtržený tématem v žestích a pracuje se symbolikou názvu města (písmena převoditelná do not – Re/D, A, H, G, E) i tvaru Hradčan, odkazuje k historii názvuky na husitské chorály a Smetanovu Vltavu. Druhá část Židovské město má zcela odlišný etnický charakter volbou instrumentace i melodiky s přesvědčivými konotacemi ke klezmeru a přechodem z výborně zahraného melancholické sóla do typicky transcendující nálady taneční stylizace. Třetí s názvem Pražské domořadí střídá v rychlém sledu hudební styly barokní fugy s modernismem a (snad) secesí (jemné houslové sólo ve vysoké poloze). Má vysloveně patchworkový charakter a podle autora odkazuje k stylovému mixu pražské architektury, kde vedle sebe stojí domy různého období.
Čtvrtou část Pražské hospody si orchestr zjevně užil. Valčíček simulující rozladěnou heligonku je proložen opileckým lomozením s půllitry a hlasovými projevy. Kulminuje v bláznivém allegru. Poslední část věnovaná Jižnímu městu (domovu autora) svými akcentovanými sekanými rytmizovanými pásmy, motivickým minimalismem a racionálně sestaveným zvukovým materiálem vyvolává skutečně dojem charakteru obdobných jednoduchých hranatých tvarů monochromatické architektury. Jeví se mi velmi zdařilou a možná ji Jižní město vezme „za svou“, jak se říká.
Pokud by posluchač nedostal komentář, asi by byl trochu rozhozen různorodostí vět, i když muzikantsky sklenutých do monumentálního návratu hlavního tématu, ústícího postupně do jasné H dur “tečky,” která dává najevo, že symbolická různorodost města a hudby není disharmonií.
Skladba si vysloveně říká o vizualizaci, však také autor v upoutávce, která má na FB Českého rozhlasu nadstandardních 24 tisíc shlédnutí, mluví o „prolínačkách.“ Vizualizovaný formát by navíc byl v souladu i tradicí vzniku a názvu orchestru FOK (film-opera-koncert).
Koncert ze Smetanovy síně navázal jedním z nejhranějších houslových koncertů kmenového symfonického repertoáru – Koncertem pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka v provedení nového koncertního mistra orchestru, Romana Patočky, který svou pozici získal právě přesvědčivou interpretací této skladby.
Skladba vznikala poměrně obtížně v letech 1879-82. V roce1883 ji vydal nakladatel Simrock, který si koncert objednal. Titulní strana partitury z roku 1879 nesla dedikaci „Velkému Mistru Jos. Joachimovi v nejhlubší úctě věnuje Ant. Dvořák“ a v průvodním dopise skladatel vyslovil přání, aby mu slavný německý houslista vyslovil své „nepokryté mínění.“ Další rok Dvořák Joachima navštívil na přelomu března a dubna v Berlíně a na základě osobní konzultace koncert přepracoval. Do partitury napsal, že se jedná o „nové zpracování“ a opět ho poslal k posouzení, přičemž výsledek dostal až po dvou letech. Další úpravy požadoval nakladatel, kterým vyhověl Dvořák částečně. Ponechal propojení prvních dvou vět attacca, a to s podporou dalšího slavného houslisty Pabla de Sarasate. Bylo to řešení u sólového koncertu inovativní, v duchu „symfonismu“.
Koncert nakonec provedl mladý český virtuóz František Ondříček, který měl ke skladatelovi úctu a konzultoval s ním během září a října 1883 finální podobu provedení skladby. Premiéra se odehrála 14. října 1883 v pražském Rudolfinu za účasti orchestru Národního divadla a dirigenta M. Angera. Ondříček pak zařadil skladbu do svého repertoáru a proslavil ji. Připomínám blíže i tyto okolnosti, protože z nich vyplývá obraz osobnosti Antonínu Dvořáka, jeho pokora vůči skladatelskému řemeslu a ochota učit se i ve věku, kdy už měl za sebou umělecké úspěchy.
Instrumentální koncert jako kompoziční typ je vždycky zajímavý tím, jak je řešen vztah sólového nástroje (v romantickém pojetí „hrdiny“) a orchestru, zastupujícího společenství, nebo „universum“.
Part houslí, zejména v druhé meditativní větě, je zpěvný, lyrický, „ženský“, a Roman Patočka vyniká právě krásou a vyrovnaností kvality tónu v celém spektru i vřelostí výrazu a krásnými pianissimy. Celková rapsodická dikce skladby ukazuje na Dvořákovu nápaditost, v první větě s i pevným „mužským“ zvukem beethovenské tradice. Umělecký přesah skladatelova rukopisu je slyšitelný i z nápadů, kdy z orchestru vystoupí jednotlivé nástroje (lesní rohy před závěrem druhé věty, které podtrhnou pastorální konotace věty), nebo tympány před nástupem návratu hlavního tématu v závěrečné „tanečně“ stylizované větě. Pojetí sólového nástroje je sice virtuózní, ale prioritu má hudební celek.
Provedení Pražskými symfoniky bylo pohodové, suverénní, zažité. Je potřeba ocenit v dnešní době také rozhlasové přenosy, které dokážou prostředkovat velmi kvalitní vyvážený zvukový obraz, v podstatě lepší, než jaký by měl posluchač v sále.
Před poslední skladbou večera byl zařazen z archivu rozhlasu rozhovor s fagotistou Lumírem Vaňkem z roku 2005 k výročí vzniku FOK. Vztahoval se k dvanáctileté éře šéfdirigenta Václava Smetáčka, který, jak bylo řečeno, orchestr vyzdvihl dlouhodobou systematickou prací k špičkové kvalitě. Hlavním sdělením rozhovoru bylo, že právě dlouhodobá práce s jedním dirigentem dovoluje orchestru osvojit si gesta a výraz dirigenta natolik, že může reagovat i na jemné pokyny – vytváří tak efektivní komunikaci, což nemůže napodobit ani vynikající dirigent, když je jeho kontakt krátkodobý. Druhým výrazným sdělením rozhovoru bylo, že FOK je ochotný a pohodový orchestr. Po tomto rozhovoru ještě krátce vystoupil ředitel orchestru Daniel Sobotka, který komentoval sezónu („hodně natáčíme“) a avizoval začátek další sezóny 21/22.
Poslední skladbou večera byly Variace na Haydnovo téma op. 56 Johanessa Brahmse. Podobně jako Dvořák, i Brahms se zde pouštěl do žánru, který ještě neměl osvojen. Zřejmě i proto pod stejným opusovým číslem existuje verze pro dva klavíry, aby mohl skladatel dílo přehrát a konzultovat s Klárou Schumannovou.
Jak známo, Brahms je typický tím, že své umělecké řemeslo postavil na rozvíjení variačního principu v hlubším smyslu slova (postupně rozvíjené variace) a vyváženosti harmonické a kontrapunktické práci, čímž inspiroval i A. Schönberga. Tím, že Brahms zvolil klidné, jednoduché, pokorné téma „Chorál svatého Antonína“ (které získal od knihovníka vídeňské filharmonie F. Pohla, nalezené v pozůstalosti Haydna, ale nikoli zřejmě Haydnovo) získal podklad pro variační rozvoj, který může být, doslova, studijním materiálem jak pro skladatele, tak přesnou a prokreslenou práci orchestru.
Koncert byl příjemný, pohodový, a především zajímavý uvedením skutečně tvůrčím způsobem pojaté premiéry.
Pražské metamorfózy
Program:
Petr Wajsar – Pražské metamorfózy (světová premiéra)
Antonín Dvořák – Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53
Johannes Brahms – Variace na Haydnovo téma op. 56
Obsazení:
Roman Patočka – housle
Tomáš Brauner – dirigent
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
7. května 2021 v 19:30, Obecní dům – Smetanova síň
Přímý přenos Český rozhlas Vltava, zvukový záznam zůstává dostupný na webových stránkách Českého rozhlasu
