Ve čtvrtek 10. června v koncertním sále Domu kultury spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava vystoupily dvě výjimečné umělkyně. Na dirigentský stupínek se postavila křehká žena, dirigentka Kristiina Poska, pocházející z estonského Türi. Po studiích a následném působení v Berlíně ji její umělecká dráha zavedla do Itálie, Francie, Švédska, Vídně či Japonska a v současné době je šéfdirigentkou Flanders Symphony Orchestra.
Před orchestr předstoupila útlá žena, která od počátku neskrývala energický náboj a odhodlání. Její gesta byla přesná, čitelná, a přitom velmi elegantní a její pozornosti neunikla žádná maličkost. Koncert vtipně a zasvěceně uváděl Lukáš Hurník, ředitel rozhlasové stanice D-dur, která pořizovala i záznam z koncertu. Akci bylo možné sledovat rovněž na TV NOE, která pořizovala přímý přenos.
Jako první zazněla Symfonická programní předehra Hebridy, op.26, známá i jako Sluj Fingalova. Skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy do skladby vložil své zážitky z cest po Skotsku, konkrétně ze souostroví u jeho západního pobřeží, které ho uchvátilo divokostí přírody a keltskými mýty. Jednovětá skladba líčí zvukomalebně mořské vlny i jejich divokost, dává prostor pro sóla dřevěných nástrojů, využívá plastičnost a barevnost instrumentace. Dirigentka použila svižnější tempa a po accelerandu donutila orchestr k maximální rychlosti, která byla prubířským kamenem nejen pro smyčce, ale pro celý orchestr.
Druhou skladbou byl Koncert č.3 c moll pro klavír a orchestr, op.37 Ludwiga van Beethovena, který skladatel poprvé provedl osobně v roce 1803 v Theater an der Wien. Skladba, na níž se již promítá tragika skladatele, který ztrácel sluch, nemá být primárně exhibicí klavíristy, ale je koncipována jako dialog mezi orchestrem a klavírem. Sólistkou večera byla mladá umělkyně Lise de la Salle, francouzská klavíristka, která od svých 15 let působila s významnými orchestry po celém světě.
Sebevědomá umělkyně dávala najevo obrovský energetický potenciál, který uplatňovala ve své technicky vybroušené hře. V první větě Allegro con brio nasadila pevný úhoz, jasný tón, lehkost pián, promyšlenou agogiku i procítěná echa – to vše prozrazovalo, že je skvělou interpretkou. Ve druhé větě Largo nasadila něžná piána, orchestr ji podporoval měkkým plénem a nadýchnou kantilénou, s citlivými vstupy horen.
Třetí větu Rondo nastoupila s tanečním espritem, kde klavír podporoval hoboj a bouřlivé závěrečné Allegro zakončila efektní pasáží. Po výrazové stránce ale sólistka působila poněkud strojově a souhra mezi klavírem a orchestrem místy pokulhávala. Sólistka ne vždy vnímala orchestr a v některých pasážích nasazovala vražedné tempo a poněkud orchestru „utíkala“, takže dirigentka měla těžký úkol, aby vše tempově srovnala, což se ovšem vždy skvěle podařilo.
Po přestávce zazněla Symfonie č.2 D dur, op. 43 finského skladatele Jeana Sibelia. Sibeliovy skladby se u nás příliš nehrají, s výjimkou jeho Houslového koncertu d moll, který je u houslistů velmi oblíbený. Skladatel, který zemřel v 92 letech v roce 1957, je ve svém rodném Finsku velmi ceněný, přestože posledních 30 let života již nic nenapsal a zůstal zakotven v postromantické hudbě. Svoji druhou symfonii, která na koncertě byla prezentována, složil v roce 1902 v Itálii a zřejmě proto se hodně podobá italské melodice.
V první větě Alegretto se objevuje široká, rozevlátá melodie, která skladbu provází a evokuje filmovou hudbu. Druhá věta Tempo Andante, ma rubato, přináší zajímavou barevnost a dramatičnost, třetí věta Vivacissimo znamená pro smyčce tempovou náročnost a poslední věta Finale: Allegro moderato opět opakuje rozevlátou, romantickou melodii, podpořenou efekty žesťů i tympánů. Monumentální závěr si říká o ovace, které samozřejmě nechyběly.
Koncert byl velmi příjemný, plný inspirativní hudby, prověřené mnoha léty a plně konvenující publiku, které projevilo svoji vděčnost za poslech krásné klasické hudby.
