Zázrak tvoření
Opera Tristan a Isolda, která svou intenzitou zaskočila i samotného Wagnera, je, snad více než kterákoli jiná opera, stavem mysli při zrodu tvůrčího zázraku. S nepokrytou sebeprojekcí v ní zpracoval téma lásky velké až k smrti. Wagner, ženatý s Minnou, herečkou měšťanského ducha, tak nezbudoval pomník jen snu lásky, ale živoucí skutečnosti – vášni k manželce svého velkorysého mecenáše Mathildě Wesendonckové. (Dodejme, že byl-li vznik Tristana a Isoldy spojen s Mathildou, při jeho premiéře v roce 1876 měl už Wagner dvouměsíční nemanželské děvčátko jménem Isolda s Cosimou Büllowovou, manželkou dirigenta, který tak oddaně nejen tuto Wagnerovu premiéru dirigoval.)
Původní tristanovská sága s keltskými kořeny se odehrává někdy v raném středověku v době bojů irských a cornwallských vojsk, kdy byly ctěny zásady rytířství. Wagner svého „bezčasého“ Tristana rozvrhl do tří jednání: na Tristanovu loď, na které přiváží z Irska Isoldu cornwallskému králi Markemu, do zahrady Markeho hradu a na Tristanův zpustlý hrad Kareol v Bretani. Hlavním námětem je vlastně manželská nevěra, která byla v období biedermeieru považována na pohoršující téma. Wagner ho ale proměnil v psychologické hudební drama, soustředěné na vyjádření citů hlavních hrdinů. Tristan je mystérium a chvála noci, kterou romantikové jako Schopenhauer či Novalis tak rádi vzývali, a stal se dalším Wagnerovým krokem za naplněním jeho ideálu souborného uměleckého díla, Gesamtkunstwerku, spojujícího všechna umění.
Hybatelem Wagnerova operního dramatismu jsou příznačné motivy. Tristan je založen na třicítce takových leitmotivů, které hudebně charakterizují postavy a situace. Z nich vycházející melodie Wagner rozvádí do dlouhých ploch, označovaných jako nekonečné. V harmonii pak alteracemi akordů a rozváděním napětí dosáhl velkého uvolnění tonality a právě Tristan je považován za počátek rozpadu tonality. Wagnerův princip prokomponované „symfonické“ opery se stal na dlouhou dobu určujícím a dominantním v Německu i dalších zemích Evropy. Premiéra Tristana byla v roce 1862 připravována nejprve ve Vídni, ale po mnoha zkouškách byla zrušena, protože dílo bylo označeno jako nehratelné. Nakonec se premiéra uskutečnila díky bavorskému králi Ludvíkovi II., který Wagnera zbožňoval, 10. června 1865 v Mnichově
Arnarssonova scénická „nehybnost“
Bayreuthská inscenace Tristana a Isoldy islandského režiséra Thorleifura Örn Arnarssona je na první pohled velmi tradiční a statická. Zejména v porovnání s ostatními bayreuthskými produkcemi posledních let, které zacházely s Wagnerovými operami po režijní stránce podle některých brutálně, podle jiných s osvěžujícími inovacemi (Holanďan jako Kristus na návštěvě u továrníka se stolními ventilátory, Lohengrin jako elektrifikátor ruského venkova i barokních Antverp, Mistři pěvci u Wagnerových doma i před norimberským tribunálem, Tannhäuser na anarchistické road movie do Bayreuthu, ekumenický Parsifal se samopalem v plné polní, Isolda bez vykoupení smrtí z lásky v politicky pragmatickém sňatku, Holanďan bludně hnaný pomstou, Parsifal levitující v rozšířené realitě, Prsten Nibelungův jako mezigenerační prokletí současnosti).
Scéna Vytautase Narbutase, litevského vizuálního umělce a Arnarssonova častého spolupracovníka, evokuje loď a její útroby jako temný prostor s tajuplně záhadnou atmosférou: V prvním dějství je před černým vykrytím pouze spuštěno sedm lan, mezi nimiž po celou dobu popocházejí Tristan, Kurwenal a Kormidelník. Pro druhé dějství jeviště zaplní rozlehlé podpalubí jako starožitnictví plné veteše a haraburdí s antickými sochami, bustami, reliéfy a nádobami, povaleným balkonem s karyatidami, vycpanou liškou, truhlou se svatebním čepcem, glóbem, ozubenými koly, trubkou, rourami s měřáky, klekátkem, šicím strojem, kotvou, ptačí klecí, různými obrazy a nepřebernou spoustou dalšího harampádí. Na to vše shora shlíží zlatá socha archanděla v životní velikosti člověka. Z lodi ve třetím jednání zůstane jen vrak, skelet lodního trupu se zbytky přídě a trčícími žebry. Klíčovou součástí scénografie je svícení Saschy Zaunera s jemnými detaily v převažujícím šeru a kostýmy Sibylle Wallum „zatížené“ významy jako další „muzeum“ vzpomínek.
I když v prvním dějství Kurwenal hrubě sráží k zemi vyjednávající Brangänu a proti její vůli násilně líbá a svoji nelibost s výsledkem její mise si na ni vylévá i Isolda, scénických akcí je v tomto Tristanovi opravdu velmi málo. A i to málo režisér potlačil téměř k „nehybnosti“: souboj Tristana s Melotem na konci druhého dějství je jen naznačen a místo toho Tristan s Isoldou opět pijí z lahvičky, ze souboje s Melotem ve třetím dějství odchází Kurwenal nezraněný. V šeru nešlo rozeznat, zda vůbec a jakým nápojem se Tristan a Isolda z malých lahviček napili, než je odhodili. Ve Wagnerově libretu klíčová situace byla pro režiséra Arnarssona pouze pomůckou, záminkou, bez které by se stejně dělo totéž. K tomu, aby Tristan s Isoldou podlehli své milostné touze, elixír lásky nepotřebovali. Režisér také „šetřil“ fyzickým kontaktem během milostné noci druhého dějství. Scénu, při které milenci se každý sám, vzdáleni od sebe, probírají nahromaděnou veteší, lze chápat jako hledání záchytného bodu v minulosti, která je pro ně zátěží, od níž se jim nedaří se oprostit. Když objeví meč, zopakují situaci, kdy Isolda stála s napřaženým mečem nad zraněným Tristanem. K fyzickému kontaktu dojde jen dvakrát: Isolda dokonce Tristanovi uštědří facku a k prvnímu objetí se odhodlají až na samý závěr, těsně před příchodem Kurwenala, Melota a Markeho.
V inscenaci vlastní příběh tragické nekonečné lásky ustupuje a režisér nechává velký prostor pro hudbu a obrazotvornost diváka, aby se nořil do vnitřních dramat Tristana a Isoldy jako traumatizovaných milenců a zoufalých vězňů vlastních emocí. Arnarsson se soustředil na vhled do temných hloubek složité psychiky jejich zjitřeného nitra. V rozhovoru pro program k inscenaci vysvětluje: Tristan a Isolda se setkávají poprvé – alespoň ve Wagnerově verzi předběžného děje – v okamžiku, kdy oba vypadli ze svých společenských rolí. Tristan celý život usiloval o obraz hrdiny. A když je pak zraněn a setká se s Isoldou, nedokáže udržet masku hrdinství. Není to ten zářivý hrdina, kdo před ní leží, ale někdo naprosto bezmocný, bez jakýchkoli závazků. A totéž platí víceméně i pro Isoldu. Byla vychována k tomu, aby hrála pasivní roli ve světové hře mocenské politiky. A nyní má poprvé v rukou moc rozhodnout. Jinými slovy, oba stojí mimo role, které jim byly vnuceny zvenčí, a v tom druhém rozpoznávají to, co se skrývá za nimi. Celé drama lze chápat jako jejich společný pokus znovu se různými cestami vrátit k onomu jedinému pravdivému okamžiku z předchozího děje – jako pokus tento jediný okamžik obnovit.
Kostým jako pouto, hlas jako extáze
Isolda Camilly Nylund je „uvězněná“ ve svatebních šatech s obřími gigot rukávy, krinolínou a obrovskou suknicí rozloženou od jejího pasu v šestimetrovém kruhu kolem ní a popsanou nekonečnými texty. Jsou metaforou komplikované emocionální cesty, kterou prochází Isolda zatížená vzpomínkami, hněvem zraněné ženy, hrdé, rozlícené, potupené a Tristanovi přitom podléhající – Tristan postupně přebírá části těchto jejích šatů. Ačkoli Camilla Nylund patří i oprávněně k předním wagnerovským sopranistkám, a to i v Bayreuthu, kde od roku 2011 postupně vytvořila Alžbětu, Sieglindu, Elsu a Evu, pěvecky je její Isolda v porovnání s Ninou Stemme či „referenční“ Birgit Nilsson méně dramatická. Tento dojem byl o to zřetelnější, že vedle Tristana Andrease Schagera její půvabný soprán neměl ocelovou hutnost a sytost. A při obsazení Brangäny Jekatěrinou Gubanovou se světlým mezzosopránem jejich hlasy splývaly, takže se ztrácel rozdíl mezi Isoldou a Brangänou, zde v šedém kalhotovém kostýmu pokorně oddanou Isoldinou důvěrnicí. Nicméně svým lyričtějším projevem s ambivalencí zranitelnosti a vnitřní síly, vyvolávala Nylund intenzivní emoce.
Andreas Schager roli Tristana cizeluje už od roku 2022, kdy ji zpíval v Curychu. A svou mimořádnou výdrž pro Wagnerovy dramatické tenorové role obdivuhodně svědčil v roce 2023, když jako Siegfried „proložil“ představení dvou dílů tetralogie ještě Parsifalem. Svůj pevný tmavý tenor, pro tuto mimořádně náročnou roli optimální, obohacuje další spektrum hlasových odstínů. V poryvech milostného citu se ztišením dynamiky, ovšem bez ztráty napětí, jeho výkon gradoval až k závěrečné extázi. Toto vyznění podpořil i havajský barytonista Jordan Shanahan, z jehož Kurwenala jako oddaného služebníka vyzařovala empatie k Tristanovi.
Také Günther Groissböck je od roku 2011 pravidelným sólistou bayreuthských inscenací (lankrabě Hermann, Fasolt, Pogner, Gurnemanz, Wotan). Jako Marke v mohutném černém plášti vystihl jak hněv krále (domněle) zrazeného svým nejvěrnějším přítelem, tak hloubku vnitřního zklamání a hořkosti.
Ovace pro Semjona Byčkova
Pro Arnarssonův koncept bylo naprosto zásadní, jak Tristana a Isoldu hudebně pojal Semjon Byčkov s mimořádným citem pro možnosti jednotlivých sólistů jejich souznění i (záměrný) souboj s orchestrem. Bez Byčkova by inscenace zůstala (sledováno z „novinářské“ 26. řady bez rozeznání detailů mimiky i menších dekorací) až staticky konvenční.
Wagner prý na představení Tristana a Isoldy zakryl svému sousedovi oči se slovy: „Příliš se díváte.“ Pokud bychom poslechli skladatelovu radu, tak jsme se v opojné akustice Festspielhausu mohli díky Semjonu Byčkovovi vnořit do bezčasí tristanovské nevyhnutelnosti v jeho jednotě wagnerovské vyváženosti zpěvu a orchestru, liniích nekonečných melodií, v dráždivé ambivalenci měkkého plynutí a chronického napětí, vynořování a odplouvání příznačných motivů. Neodlučitelnou tristanovskou jednotu orchestru a zpěvu (v tomto pořadí) Byčkov skloubil do vyvážené proměnlivé oscilace a komplementární soudržnosti. I v pomalých tempech udržel napětí dlouhých ploch a jemné odstíny barev.
V Byčkovově interpretaci byl Tristan jako mlhovina. Zvláštní alchymie této mlhoviny prosvěcuje místa mysli jinak nedostupná a svým katalytickým účinkem paradoxně zpomaluje čas. Vše je vlastně vtěsnáno do neuvěřitelně krátké doby, která uběhne mezi vypuštěním šípu a jeho dopadem, mezi otevřením úst a výkřikem. Tento čas je darem i prokletím – všemi póry vnímáme nevyhnutelnost konce a vtaženi do děje jsme náchylni zapomenout, že se to děje nám.
Richard Wagner: Tristan a Isolda
Festival Bayreuth
Premiéra 27. července 2024, recenzováno představení 13. srpna 2025
Dirigent – Semjon Byčkov
Režie – Thorleifur Örn Arnarsson
Scéna – Vytautas Narbutas
Kostýmy – Sibylle Wallum
Osvětlení – Sascha Zauner
Sbormistr – Thomas Eitler-de Lint
Dramaturgie – Andri Hardmeier
Osoby a obsazení:
Tristan – Andreas Schager
Marke – Günther Groissböck
Isolde – Camilla Nylund
Kurwenal – Jordan Shanahan
Melot – Alexander Grassauer
Brangäna – Ekaterina Gubanova
Pastýř – Daniel Jenz
Kormidelník – Lawson Anderson
Mladý námořník – Matthew Newlin
Festivalový orchestr
Festivalový sbor
