Tentokrát dlouhé hodiny s Wagnerovou komedií
Bayreuthský festival, zaměřený výhradně na opery Richarda Wagnera, se pod uměleckým vedením jeho pravnučky (a prapravnučky Franze Liszta) Kathariny Wagner stal v posledních dvou desetiletích pro někoho nepřijatelně provokativní destrukcí bašty tradičního wagneriánství a pro jiné spásnou inovací této Mekky německé opery. Čím výstřednější, tím lepší. Do Bayreuthu jezdím už mnoho let a zažila jsem tam spoustu velmi neobvyklých, často kontroverzních inscenací. I když jsem se neztotožňovala se všemi režijními přístupy, vždy mě zaujaly tím, jak otevíraly nové možné výklady Wagnerových oper – v kombinaci s jedinečnou nádhernou akustikou Festspielhausu a většinou vynikajícím hudebním nastudováním a obsazením. Například předloni jsem ani po kompletní tetralogii Prsten Nibelungův (434. Operní panorama zde), proloženou ještě Parsifalem a Tannhäuserem (433. Operní panorama zde) – tedy celkem po 22 hodinách – neměla Wagnerovy hudby dost.
Na Mistrech pěvcích norimberských, letošní nové inscenaci, jsem se na repríze 14. srpna 2025 nudila a netrpělivě odpočítávala konec. Za celou tu dobu jsem poprvé cítila, že pověstně nepohodlná sedadla Festispielhausu mohou být měřítkem délky večera. Uchopení této Wagnerovy jediné komické opery režisérem Matthiasem Davidsem, scénografem Andrew D. Edwardsem a kostýmní výtvarnicí Susanne Hubrich se s mým (jsem přesvědčena, že značně tolerantním) vkusem tentokrát zcela míjelo. Pro mě to byl kýčovitý, povrchní pel-mel a nedaří se mi akceptovat průběhem inscenace nepřipravené vyústění, v němž byla Wagnerova soutěžní pěvecká slavnost pojata jako pokleslá zábava typu Ein Kessel Buntes, východoněmecké televizní estrádní show.
Eintopf z prošlých ingrediencí
Inscenace Mistrů pěvců norimberských byl bayreuthský debut třiašedesátiletého německého režiséra Matthiase Davidse. Uplatňuje se hlavně po různých německých a rakouských divadlech a věnuje se především muzikálu, a to i jako herec (hrál hlavní role v muzikálech Jesus Christ Superstar nebo West Side Story). V Linci založil ve zdejším nově otevřeném Zemském divadle v roce 2012 muzikálový soubor a působí zde jako jeho umělecký ředitel.
Pro mě byla letošní nová inscenace Mistrů pěvců norimberských vizuálně i koncepčně nesourodá show, přeplácaný eintopf z prošlých ingrediencí – ostatně mezi jídlem, které nanosili mistři na výprost jako na Mitbringparty nechyběl Mettigel. Scénu pro první dějství tvoří strmé dlouhé schody s dopravní značkou varující před pádem ze schodů (ze kterých ovšem nikdo nespadne) a s maketou zmenšeniny kostelíku na vrcholu. Odtud Eva posílá Walterovi papírové vlaštovky a na konci prvního obrazu z jeho základů vybuchne petarda a kostelík se nakloní. Druhé dějství, dle libreta s domy v ulicích Norimberku, mi připomínalo barevné dětské leporelo ve výtvarném stylu fasády Festspielhausu, doplněné žlutou knihobudkou a rozcestníkem. Třetí dějství a první část čtvrtého vypadalo skutečně jako ševcovská dílna, v níž dobové vybavení doplňovala současná rychlovarná konvice či petláhev. Lavírování v časovém ukotvení inscenace se projevovalo i v kostýmech s kombinací od punku po wagnerovské cylindry a krinolíny. A závěr vyústil v Ein Kessel Buntes.
V podstatě se režisér Davids držel libreta a vlastně jedinou (ale významnou) změnou oproti Wagnerovi byl až samotný závěr, když nejen Walther von Stolzing odmítne po vítězné písni mistrovský řetěz, ale svému otci ho vrátí i Eva. V tuto chvíli už nikoli v dirndlu, ale v džínách, triku a žlutém kabátku si svého vyvoleného odvádí pryč.
Možná je Davidsův křiklavě estrádní mišmaš odrazem současné německé reality, kde tradiční/konzervativní německé hodnoty jsou konfrontovány s až kýčovitými moderními trendy vícebarevné/duhové současnosti liberálního rozvolnění, v němž se národní německá kultura rozpouští.
Nejsem odborník na současné Německo, což v případě režijní snahy o komedii s narážkami na aktuální německé dění, kterým hned porozumí jen „místní“, může být handicapem. „Upozorněna“ vlnou pousmání v publiku jsem ovšem rozeznala, že se na závěrečné slavnosti v pestré směsici lidí v kostýmech napříč historií i různého společenského statutu objevila v zeleném kalhotovém kostýmu postava v podobě Angely Merkelové (navíc v doprovodu populárního televizního moderátora Thomase Gottschalka, jak jsem později dohledala).
Během inscenace se náznaky smíchu – převážně německého – publika, jak odhaduji i díky pro bayreuthský festival typickým dlouhým přestávkám, prokmitávaly jen velmi sporadicky a spíš jako prvoplánová reakce: Třeba když se Beckmesserovi, zde stylizovanému do rockera, růžově rozsvítila elektrická kytara/loutna ve tvaru srdce. Banální frašku připomínala scéna, když si Beckmesser sedl na stoličku, která se pod ním rozpadla, přičemž my diváci jsme z předchozích Sachsových snah o její opakovanou opravu po noční bitce dobře věděli, že je rozbitá. Do noční bitky režisér zapojil kaskadéry, kteří se i jako dvojníci Davida a Beckmessera do sebe pustí v boxerském ringu.
V publiku rezonovala i proměna, když pozadí pěvecké slavnosti tvořily do půlkruhu sestavené řady světel jako paprsky slunce před idylicky modrým nebíčkem (podle německých recenzí tento „vizuál“ připomínal populární zábavnou televizní taneční soutěž, německou obdobu StarDance, já jsem v tom viděla pozadí pouťových svatých obrázků). A nad balíky slámy se rozklenula jako duha venkovské idyly či dětský skákací hrad obrovská pestrobarevná nafukovací kráva vzhůru nohama. Když začne splaskávat, protože ji Beckmesser odpojí od elektřiny, Sachs zjedná nápravu. Proč zrovna Beckmesser, a nikoli Eva, která už nechce být „krávou prodávanou na trhu“ ani „exponátem“ jak z květinové výstavy? Nebo Eva společně s Walterem, když se chtějí oprostit od tradiční veselice? Pro mě to byl další z „gagů“ bez pointy, prostoduchý symbol na vnější efekt ve srovnání s jinou nafukovací dekorací – karikaturou Žida v předchozí inscenaci Mistrů pěvců norimberských v režii Barrieho Koskyho.
Podle vstřícných reakcí publika Němcům až prvoplánový příklon k estetice „enderácké“ televizní zábavy nejen nevadil, ale evidentně si jedinou Wagnerovu „komedii“ v této úpravě užívali. A možná ji přijímali s jistou úlevou oproti zneklidňujícímu výkladu dřívější Koskyho inscenace.
Davidsova nafukovací kráva versus Koskyho Žid
Většímu srovnání s dřívější inscenací Mistrů, kterou připravil režisér Barrie Kosky, se nejde vyhnout. Pro mě byla kongeniálním výkladem této Wagnerovy opery. Viděla jsem ji také přímo v Bayreuthu, v roce 2018, navíc, podle mého názoru, s ideálním obsazením – Michaelem Vollem jako Sachsem a Klausem Florianem Vogtem v roli Waltera. Byla to dráždivá kombinace: Žid a gay Kosky, antisemita Wagner, jeho Mistři pěvci jako nacionálně nejvypjatější opera, norimberské procesy.
Kosky toho využil s nadhledem, s úžasnou divadelní fantazií i detailním propracováním každé situace, ironickým nadhledem i zlovolně jízlivým šklebem a černou groteskou, se smyslem pro humor a navzdory všem historickým okolnostem s nadčasovým poselstvím o vítězství Wagnerovy hudby. Operou se v Koskyho koncepci prolíná osobnost Richarda Wagnera, jeho rodiny a přátel i peripetie přijímání jeho díla. A východiskem pro další vrstvu inscenace byl Koskymu Norimberk – nejen jako místo pořádání pěveckých soutěží v čase reformace, ale jako místo poválečných norimberských soudních procesů s nacistickými zločinci, kteří Wagnerovu hudbu adorovali.
Ani Bayreuthu se nevyhýbají indispozice
Italský dirigent Daniele Gatti se do Bayreuthu vrátil po Parsifalovi v roce 2008. Na wagnerovských slavnostech samozřejmě očekáváte profesionálně plně zvládnuté hudební nastudování a této základní podmínce Gatti bezesporu dostál. Čekala jsem ale víc. V rozhovoru k Mistrům pěvcům mluvil při srovnání s Verdiho Falstaffem o tom, že trocha italského cítění a přizpůsobení temp spádu konverzace Wagnerovým Mistrům pěvcům prospívá. Já jsem to nijak výrazně nezaznamenala, ba naopak, některá tempa na mě působila rozvláčně. A to nejspíš i kvůli obsazení a nevýraznému výkonu sboru, jakkoli velmi početnému.
Měla jsem ovšem toho dne smůlu: na začátku představení bylo oznámeno onemocnění hned tří sólistů. Že klempíře Konráda z mistrů pěvců nahradil jiný sólista, tolik nevadilo. Jenže pěvecká indispozice postihla i představitele hlavní role – Hanse Sachse, takže původně ohlášený německý basista Georg Zeppenfeld s rouškou přes obličej pouze hrál, zatímco pěvecký part převzal na kraji jeviště u pultu stojící americký basbarytonista Nicholas Brownlee. I když jsem takové řešení indispozice zažila už několikrát, a Nicholas Brownlee si oprávněně vysloužil bouřlivý potlesk za tento záskok na poslední chvíli, zážitek z představení Zeppenfeldova „němohra“ hodně poškodila. Z toho, co z postavy Hanse Sachse za těchto okolností zůstalo, se však nezdálo, že by bez tohoto handicapu vyzařovalo ze Sachse charisma moudré autority.
A změna v obsazení učně Davida, kterého při představení 14. srpna vytvořil tchajwanský tenorista Ya-Chung Huang (v Bayreuthu loni i letos Mime v Prstenu Nibelungově), byla sice po pěvecké stránce bez problémů, ale pojetí této postavy jako rošťáckého kluka se dostávalo do disproporce s jeho milou Magdalenou, která v interpretaci Christy Mayer působila spíš jako jeho matka. Ovšem americký „barytenorista“ Michael Spyres jako Walther Stolzing a německý barytonista Michael Nagy jako Beckmesser osvědčili, že patří k předním wagnerovským sólistům, v režii Matthiase Davidse bez většího rozvinutí herecké stránky rolí. Jihokorejský basista Jongmin Park jako zlatník Pogner zaujal temným basem. A mladá švédská sopranistka Christina Nilsson po loňském bayreuthském debutu nejen jako Eva, ale také jako Freia ve Zlatě Rýna, je dozajista po Lise Davidsen další mimořádný severský pěvecký talent.
Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští
Festival Bayreuth
Premiéra 27. července 2025, recenzováno představení 14. srpna 2025
Dirigent – Daniele Gatti
Režie – Matthias Davids
Scéna – Andrew D. Edwards
Kostýmy – Susanne Hubrich
Osvětlení – Fabrice Kebour
Choreografie – Simon Eichenberger
Sbormistr – Thomas Eitler-de Lint
Dramaturgie – Christoph Wagner-Trenkwitz
Účinkující:
Georg Zeppenfeld (scénicky), Nicholas Brownlee (hudebně) – Hans Sachs
Jongmin Park – Veit Pogner
Martin Koch – Kunz Vogelgesang
Marek Reichert – Konrad Nachtigal
Michael Nagy – Sixtus Beckmesser
Jordan Shanahan – Fritz Kothner
Daniel Jenz – Balthasar Zorn
Matthew Newlin – Ulrich Eisslinger
Gideon Poppe – Augustin Moser
Alexander Grassauer – Hermann Ortel
Tijl Faveyts – Hans Schwarz
Patrick Zielke – Hans Foltz
Michael Spyres – Walther von Stolzing
Ya-Chung Huang – David
Christina Nilsson– Eva
Christa Mayer – Magdalena
Tobias Kehrer – Ponocný
Festivalový orchestr
Festivalový sbor
