- Valkýra v plamenech Koskyho apokalyptické vize
- Erda jako svědomí světa
- Pappanovo hudební drama uprostřed Gesamtkunstwerku
- Umělecká jednota v řetězu konfliktů
- Přenosy otevírající bránu do špičkového operního světa
Valkýra v plamenech Koskyho apokalypsy
„Předvečer“ tetralogie, Zlato Rýna, jsme mohli v kinech zhlédnout v roce 2023 (439. Operní panorama zde). Celý cyklus vzniká v tvůrčí spolupráci dvou vůdčích osobností současného operního světa: dirigenta Antonia Pappana, dlouholetého hudebního ředitele Královské opery, a režiséra Barrieho Koskyho. Po samostatných zkušenostech s Wagnerovými operami, u Koskyho komplikovaných jeho židovskými kořeny, se pro nové uvedení „sladili“ na konceptu s návratem ke kořenům Prstenu. A shodli se, že se budou při obsazení zaměřovat na sólisty, kteří dosud v Prstenu nezpívali a mají touhu po objevování. Už ze Zlata Rýna a nyní i po Valkýře je zřejmé, že díky jejich uměleckému (a podle rozhovorů i lidskému) souznění a zdařilému obsazení, kdy každý obraz, situace, gesto na scéně vychází z hudby, nevzniká pocit, že by jedno sloužilo druhému nebo že by divadelní složka byla pouhou ilustrací. V prvních dvou částech tetralogie jsem opravdu zažívala ono spojení, o kterém Wagner snil ve svém „totálním uměleckém díle“. A přitom všechny postavy, ať už bohové nebo smrtelníci nepůsobí jako odosobněné figury, ale jako lidé, s jejichž emocemi se i my dnes můžeme identifikovat.
Ústředním tématem jejich pojetí je oheň, respektive apokalypsou spálená krajina. Jak jsme se dozvěděli z přestávkových rozhovorů, Koskyho inspirovaly požáry australského buše. Scénograf Rufus Didwiszus učinil základem scény zuhelnatělý kmen „světového jasanu“, kolem nějž se odehrají i scény související se soubojem Hundinga se Siegmundem. Ve Zlatě Rýna dostávalo i podobu obludného bizarního čerpadla s pumpou, který takto průmyslově „vydojuje“ z Erdiných prsou násilně zlato, ve Valkýře z něj teče Sigmundova krev. Ohořelé jsou tentokrát i stěny Hundingova obydlí a ve finále oheň obklopí nejen Brünnhildu, ale skrze hořící prastrom zachvátí celé jeviště. (Jak jsme se dozvěděli během přestávkového rozhovoru, na tomto řešení pracovala Královská opera dva roky.)
S tímto až spektakulárním efektem kontrastuje minimalismus scény druhého dějství: prázdné jeviště jako opuštěné noční parkoviště spoře osvětlené pěti pouličními lampami tím klade na interprety, především rolí Wotana a Brünnhildy, obrovské nároky. Tuto strohost pak vystřídá příjezd Fricky v luxusní nablýskané limuzíně (s – oblečenou – Erdou jako řidičkou). Scéna valkýr, zpocených špinavých macbethovských „čarodějnic“, v šedých zbytcích potrhaných šatů a vojenských botách se šmouhami krve po celém těle, nabývá ještě na divokosti nikoli koňmi, ale vozíky s hromadami ohořelých mrtvol, s nimiž se prohánějí po jevišti. Jednu z nich třímá Erda, než takto vizualizovanou smrt Siegmund rozdrtí v prach.
Erda jako svědomí světa
Inscenaci opět provází tichá přítomnost nahé stařeny, pramáti Erdy, matky Země, která před mnoha miliardami let „porodila“ svět, v kongeniální interpretaci osmdesátileté Illony Linthwaite (ve Zlatu Rýna Erdu podobě působivě ztvárnila 82letá herečka, modelka a spisovatelka Rose Knox-Peebles). Zcela nahá, na kost vyhublá s povislou kůží stařeny a špinavě bílými vlasy se šourá po jevišti. Když se zastaví, na malé točně rotuje jako ve věčném nekonečném kruhu světa. Ačkoli během tří hodin celého večera nepronese ani slovo, její pouhá přítomnost a pohledy, které při přenosu do kin vyniknou v každém detailu, dodává inscenaci hloubku někoho, kdo všechno ví – co bylo i co bude. Jako memento, svědomí, němý svědek, pozorovatel, ale i spolutvůrkyně světa, před jehož drancováním a pádem do zkázy teď zakrývá oči. Nicméně je to ona, kdo navzdory způsobené krvavé ráně ze svých útrob nechá Siegmunda vytáhnout meč Nothung, čímž Kosky posílil s hudebním leitmotivem Alberichova odřeknutí se lásky nezvratnost destruktivní spirály násilí, po níž se točí příběh světovládného prstenu. V záblescích se prokmitne i naděje, když s kyticí květů po bouři radostně „žehná“ jarní obrodě milostného vzplanutí Siegmunda a Sieglindy, třebaže incestního vztahu. A podobně s mateřskou láskou vysílá svou tichou podporu i Brünnhlidě, když z dutiny mohutného jasanu přihlíží, jak nezdárná Wotanova dcera přemlouvá svého otce, aby zmírnil tvrdost svého trestu.
Pappanovo hudební drama uprostřed Gesamtkunstwerku
Třebaže se zvuk v „originálním“ Bayreuthu a v kině nedá vůbec srovnávat, zážitek z hudebního nastudování Antonia Pappana byl opět úchvatný. Se svrchovaností mistra se mohl opřít o preciznost orchestru Královské opery a skloubit ji nejen s vycizelovaností práce s partiturou při prezentaci a vrstvení výrazově zřetelně charakterizovaných příznačných motivů v jejich bohaté škále. Uplatnil široké spektrum barev a kontrasty dlouhých linií a vpádu vyostřeného napětí. Práci s dynamikou a zvukovou vyvážeností orchestru a sólistů ovšem z přenosu do kin poznat nelze, protože zvukaři obezřetně hlídají, aby se hlasy pěvců neztrácely. Pappano ovšem ani ve Wagnerovi nezapřel a skvěle využil své kořeny italského temperamentu. V hudebním nastudování Valkýry znovu přesvědčil o svém mimořádném citu pro drama a pro divadlo. Tříhodinový příval hudby hlavně jeho zásluhou jako by uběhl mimo čas, přitom v neustálém napětí, pro mě jako posluchače až emocionálně tak intenzivním, že jsem odcházela s kapesníkem plným slz vyčerpaná dojetím.
Umělecká jednota v řetězu konfliktů
Wotanem byl i ve Valkýře britský barytonista Christopher Maltman. Oko, které tento vládce bohů obětoval výměnou za moudrost, tentokrát neměl zakryté elegantní kovovou krytkou jako ve Zlatu Rýna, ale bylo upraveno tak, že působilo jako až děsivá nevidoucí náhrada. A už to nebyl ten sebejistý mocichtivý vypočítavý vládce, který ve své touze po světovládném prstenu neváhal Alberichovi s prstenem brutálně uříznout i prst. Ve Valkýře mohl uplatnit i oblost svého barytonu pro vyjádření hněvu, ale i zranitelnosti a lítosti, hořkosti nad ztrátou moci nad svým „impériem“. Sice dokonalém obleku, který má působit důstojně, submisivně podléhá své manželce. A třebaže vůči své „neposlušné“ dceři Brünnhildě uplatňuje otcovskou autoritu a přísnost, jako bychom z jeho pojetí vycítili vkrádající se předtuchu nezvratného konce. V Koskyho režii Maltman individualizoval vztah k manželce Fricce, dceři Brünnhildě nebo k Valkýrám tak, že i dlouhým bilančním monologům boha dodával hlubokou lidskou věrohodnost.
Fricku opět přesvědčivě ztvárnila typově skvěle vybraná ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaya. Jako štíhlá, stále krásná žena v temně fialové večerní róbě, s elegantními černými brýlemi, „norkovým“ pláštěm přes ramena a třpytivými šperky, nicméně stále podváděná manželka o to více eskaluje svoji dominanci a ledovou nadřazenost, když zabrání Wotanovi, aby zachránil Siegmunda, a stane se tak hybatelkou Wotanovy ztráty vlastní vůle prostřednictvím roztržky s jeho nejmilovanější dcerou Brünnhlidou.
Švédská sopranistka Elisabeth Strid s pevným „ocelovým“ hlasem patří jako Brünnhlida v obsazení Valkýry k těm sólistům, kteří mají s wagnerovskými rolemi zkušenosti i přímo bayreuthské. V roce 2013 debutovala zde jako Freia, na repertoáru má i Sieglindu, Isoldu, Alžbětu (Tannhäuser), Sentu (ale i Rusalku a Salome). Ve Valkýře vystihla Brünnhildu jako vzdorovitě svéhlavou náctiletou dívku a přes všechny spory s Wotanem i jako jeho milující dceru dojemně žadonící o zmírnění tvrdého trestu.
Roli Sieglindy měla původně zpívat Lise Davidsen, ale její těhotenství plán změnilo (zde jí alespoň můžeme gratulovat k dvojčatům, která se v červnu narodila). Za této situace bylo obdivuhodné, jak se ve velmi krátké lhůtě pro nastudování této role zhostila velšsko-ukrajinská sopranistka Natalya Romaniw. I když dosud sbírala zkušenosti po „oblastních“ scénách, při pěveckém ovládnutí wagnerovské role přidala mnoho vrstev Sieglindy jako týrané ponižované manželky Hundinga, obětavé zachránkyně Siegmunda opanované milostným vzplanutím i nastávající matky, která i po smrti svého bratra a otce jejich dítěte najde bolestné odhodlání k dalšímu životu.
Siegmunda vytvořil francouzský tenorista Stanislas de Barbeyrac. Také on teprve postupně sbírá zkušenosti, jakkoli v roce 2019 už debutoval v Metropolitní jako Don Ottavio. Jeho Siegmund, který naprosto zbědovaný doklopýtal do obydlí Hundinga, jako divoké zvíře „wälsungovsky“ hltal pomoc, kterou mu poskytovala Sieglinda, zároveň z něj vyzařovala síla postavit se nepřátelskému Hundigovi a pak i milostná touha vůči své sestře, kterou přesvědčil i Brünnhlidu.
Roli Hundinga zastal afroamerický basista Soloman Howard s mohutným hlasovým fondem (v MET zpívá Krále v Aidě, na repertoáru má i Fafnera). Zde byl také typově skvěle odpovídající neurvalý výhružně násilnický policista vyzbrojený pistolí, pak ale v souboji se Siegmundem poněkud překvapivě sekyrou. A nelze pominout vynikající sestavu valkýr, včetně u nás dobře známé Maidy Hundeling.
Přenosy otevírající bránu do špičkového operního světa
Kinopřenosy z londýnské Královské opery jsou skvělým obohacením možností, které vedle přenosů z Metropolitní opery i u nás povznášejí diváky do sfér špičkových operních produkcí. A nelítostně obnažují – samozřejmě při „odečtení“ nesrovnatelného finančního zázemí – nicotnost jalovost slepé uličky, do kterých vede Národní divadlo jeho umělecký ředitel opery Per Boy Hansen (na rozdíl od řady inspirativních inscenací mimopražských scén). Samozřejmě, ne všechny produkce Královské opery a MET jsou beze zbytku strhující. Například předchozí londýský kinopřenos Pucciniho Turandot v dnes už legendární inscenaci v režii Andreie Serbana z roku 1984) přes skvělý výkon Sondry Radvanovsky „jen“ uplynul. Ani klíčové árie mne nedokázaly „vtáhnout“ do hlubšího prožitku. Na rozdíl například od Hoffmannových povídek, které mě v hudebním nastudování Antonella Manacordy, v režii Damiana Michieletta s Juanem Diegem Flórzem v titulní roli nadchly opojnou fantaskní poutí Hoffmannovými vzpomínkami na jeho osudové ženy (520. Operní panorama zde). A teď je po Zlatě Rýna Valkýra inscenace, která otevřela další horizonty možného přístupu k současné interpretaci Wagnerovy tetralogie. A můžeme se těšit nejen na pokračování, protože k Siegfriedovi, další části Prstenu Nibelungova, Royal Ballet & Opera v sezoně 2025/26 vedle přenosů svých baletních inscenací divákům z 22 zemí od Norska po Gibraltar, včetně České republiky, zprostředkuje Pucciniho Toscu, Verdiho Traviatu a Mozartovu Kouzelnou flétnu.
Richard Wagner: Valkýra
dirigent Antonio Pappano
režie Barrie Kosky
Scénografie Rufus Didwiszus
Kostýmy Victoria Behr
Světelný design Alessandro Carletti
Režie přenosu do kin Peter Jones
Osoby a obsazení:
Wotan – Christopher Maltam
Brünnhilde – Elisabeth Strid
Sieglinde – Natalya Romaniw
Siegmund – Stanislas de Barbeyrac
Hunding – Soloman Howard
Fricka – Marina Prudenskaya
Helmwige –Maida Hundeling
Ortlinde – Katie Lowe
Gerhilde – Lee Bisset
Waltraute – Claire Barnett-Jones
Siegrune – Catherine Carby
Rossweise – Alison Kettlewell
Grimgerde – Monika-Evelin Liiv
Schwertleite – Rhonda Browne
Orchestr Královské opery
Záznam přímého přenosu z Royal Opera House z 14. května 2025
Recenze psána z kinopřenosu 17. června 2025, Cinema City Atrium Flora
