- Don Pasquale – fraška, která baví i dojímá
- Charismatický Armiliato se sehranou partou temperamentních sólistů i bez režiséra
Don Pasquale – fraška, která baví i dojímá
Jedna z posledních oper italského skladatele Gaetana Donizettiho (1797–1848), tříaktová komická opera Don Pasquale s premiérou v roce 1843 v pařížském Théâtre-Italien, bývá považována za jeho mistrovské dílo. Námětem odkazuje ke komedii dell‘arte a jejím typickým postavám – obstarožního Pantalona, zamilovaného Pierrota a čiperné Kolombíny. Příběh starého bohatce, který v posledním záchvěvu mužnosti, než mu stáří „zavře krám“, chce okusit milostných hrátek a vzrušení, a mladé energické vdovy se bude podle stejného scénáře zaručeně opakovat i v budoucích generacích pošetilců, aby se opět nepoučili, že jsou „věci“ života, které se koupit nedají. Donizetti toto ponaučení zhudebnil jako ryzí nefalšovanou frašku: nad starým Donem Pasqualem, kterému se naposled zapálila lýtka, ačkoli by si měl přiznat, že hodovat už může „jen očima“, však nakonec posměšně nelámeme hůl. Pro jeho poblouznění i vystřízlivění máme nakonec sympatie a pochopení.
Mladý Pasqualův synovec Ernesto si odmítne vzít bohatou nevěstu, kterou mu vybral strýc, protože miluje krásnou, ale chudou vdovu Norinu. Protože se sám Pasquale rozhodne k ženitbě a zplození vlastního potomka, hrozí, že Ernesto přijde o bohaté rodinné dědictví. Domácí lékař Malatesta ovšem vymyslí plán, jak Dona Pasquala obelstít, aby nakonec se sňatkem mladých milenců ještě rád souhlasil.
Nemá smysl na tuhle frašku uplatňovat morální kritéria – chce nás hlavně pobavit, o morální ponaučení se už postará samo stárnutí, které nemine nikoho. A tak se můžeme smát, když si roztoužený Don Pasquale podle Malatestova plánu vezme za ženu Ernestovu Norinu, kterou Malatesta vydává za svou ctnostnou sestru vychovanou v klášteře. Po fingovaném sňatku se z této puťky vyklube dračice a namísto milostných hrátek zaskočeného manžela tyranizuje svými rozhazovačnými vrtochy. Svatbu Noriny s Ernestem nakonec Pasquale vnímá jako vysvobození.
Charismatický Armiliato se sehranou partou temperamentních sólistů i bez režiséra
I když Alena Kunertová na začátku kvůli onemocnění omluvila Marthu Issovou, která měla stručně shrnovat děj a jako hospodyně v domě Dona Pasquala komentovat situace a fandit Ernestovi, samotné provedení to neohrozilo – napomáhaly dobře čitelné titulky.
Poloscénickou verzi samotní aktéři vtipně rozehráli po celé Smetanově síni včetně hlediště a empory tak, že ve výsledku vznikla plnokrevná operní komedie. Zapojil se do ní nejen dirigent Marco Armiliato, ale i Šalounův vznešený prorok Vyšehradu lechtaný péřovou prachovkou Ahmada Hedara, který tentokrát vyměnil svou brilantní hru na klavír za motýlka, zástěru a komické brýle majordoma a notáře, se pod mocnými vousy jistě bavil také.
Provedení se mohlo opřít o italského dirigenta Marca Armiliata, sympatického nejen svým úsměvem, ale i pozitivní energií, která z něj sálala celý večer. S tou od svého debutu v roce 1995 v benátském La Fenice dobývá světové operní domy včetně La Scaly, Vídeňské státní opery nebo MET. Svým charismatem, temperamentem a hudebním cítěním Smetanovu síň doslova rozsvítil.
K úspěchu večera přispěla také vyrovnaná sestava sólistů, kteří vystupovali v kostýmech a jednoduchou scénu s křesílky a stolkem, u něhož si Pasquale spokojeně přepočítával své jmění, doplňovali výstižnými rekvizitami.
Titulní postavu Dona Pasquala ztvárnil (namísto obvyklejšího basisty) italský barytonista Vincenzo Taormina (mohli jsme ho v Praze vidět už v loňské Popelce jako ješitného Dona Magnifica a ve Státní opeře jako Dulcamaru v Nápoji lásky). Svým robustním, avšak dostatečně pohyblivým hlasem vystihl v županu s patřičně vypelichanou parukou a následně ve fraku portrét starého mládence, kterého poblázní poslední záchvěv, či spíše jen vzpomínka na mládí, které si bláhově chce připomenout sňatkem s mladou dívkou.
Tenorista Petr Nekoranec v džínách, triku, brýlích a se sluchátky na uších charakterizoval Ernesta „outfitem“ dnešní mládeže a pěvecky se mu dařilo propojovat hlasové rejstříky do mladistvě energického projevu i lyrické zamilovanosti. Koketní vdovičku Norinu ztvárnila svým průrazným pružným sopránem Andrea Carroll, která už stihla vystupovat v La Scale i v Metropolitní opeře a letos debutovala jako Musetta i v Covent Garden. Jako Norina vystřídala celou řadu efektních šatů a přesvědčivěji než jako Ernestova milující partnerka působila coby spoluhráčka intrikánského doktora Malatesty a protivná dračice, činící Pasqualovi po falešném sňatku ze života peklo.
Výborně se osvědčil mladý italský barytonista Matteo Mancini, jehož mezinárodní kariéra se slibně rozjíždí už během studia. V roli domácího lékaře Malatesty to byl on, kdo v obleku dnešního manažera komplikované intrice dodal spolu s Norinou patřičné věrohodnosti a spádu. Vyhlášený ďábelsky rychlý „ubrebentěný“ duet s Donem Pasqualem ve třetím dějství (Cheti cheti, immantimente) si navíc nadšené publikum svým bouřlivým potleskem vynutilo opakovat.
Gaetano Donizetti: Don Pasquale
29. listopadu 2024, 19:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Účinkující
Norina: Andrea Carroll
Ernesto: Petr Nekoranec
Don Pasquale: Vincenzo Taormina
Malatesta: Matteo Mancini
Notář: Ahmad Hedar
Prague Philharmonia
Marco Armiliato – dirigent
