Vystoupení sólistů a sboristů doprovázel Orchestr ND pod taktovkou hudebního ředitele opery Jaroslava Kyzlinka. Koncert otevřela předehra Z mrtvého domu, posledního operního díla Leoše Janáčka. Skladatele k hudbě i libretu inspiroval román Fjodora Michajloviče Dostojevského o životě v trestaneckém táboře na Sibiři.
Následoval jeden z nejslavnějších operních sborů „Va, pensiero, sulľali dorate“ (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech) z opery Nabucco od Giuseppe Verdiho. Sbor Židů toužících po osvobození z babylonského zajetí se ve skladatelově době stal symbolem odporu Italů proti rakouské nadvládě.
Tenorista Aleš Briscein se posluchačům představil jako uvězněný Dalibor ze stejnojmenné opery Bedřicha Smetany a také jako politický vězeň Florestan z Fidelia, jediné opery Ludwiga van Beethovena. Příběh vypráví o statečné Leonoře, která v přestrojení za vězeňského dozorce zachrání svého manžela Florestana před smrtí v žaláři.
Árie z opery Andrea Chénier poté zapěli ruská sopranistka Veronika Dzhioeva a barytonista Svatopluk Sem. Skladatel Umberto Giordano v díle, které pojednává o lásce v době Velké francouzské revoluce, ztvárnil fiktivní příběh skutečného francouzského básníka Chéniera.
Zazněl také úryvek ze Smetanovy Libuše, kterou Národní divadlo uvedlo 1. ledna 1990 na počest nově zvoleného prezidenta Havla.
Myšlenkou koncertu bylo vyjádření toho, že hudba – a opera zvlášť – bývá blízkým svědkem vzletů i pádů lidské svobody. Každý z bodů programu doprovázela dobová fotografie promítaná nad hudebníky. Černobílé snímky z archivu ND připomínaly návštěvníkům události z období sametové revoluce, které se odehrávaly v divadle nebo jeho bezprostředním okolí – ať už šlo o shromáždění demonstrantů na piazzetě nebo Národní třídě či o návštěvu Havla s manželkou Olgou v prezidentské lóži.