Inscenace měla premiéru v Divadle J. K. Tyla loni v říjnu (recenze zde). Hudební provedení nastudoval šéf plzeňské opery, slovenský dirigent Norbert Baxa a řídil ji i na festivalovém večeru v Národním divadle.
Scénografie (Daniel Dvořák) hojně využívala projekce, černobílé jako starý film. Výstižně připomínaly běh času i smrtelnost (otáčející se číselník staroměstského orloje, socha smrtky), ale i cesty Emilie Marty po různých koutech světa a úspěchy na divadelních scénách. S černobílými projekcemi ostře kontrastovaly barevné kostýmy protagonistů ve výrazných pastelových tónech (Dana Haklová). Ačkoli má každá postava svou individuální barvu, nevedlo to k lepší orientaci a mužské postavy, které se jako uhranuti točí kolem hlavní hrdinky Emilie Marty, dost typově splývaly. Herecky mezi nimi vynikal Jan Ježek v roli bláznivého Hauka-Šendorfa, který ztvárnil výrazný a vášnivý charakter role v hezké epizodě s tancem.
Janáčkova opera na Čapkovo fantastické téma o atraktivní ženě, která nestárne a již tři sta let chodí po světě pod různými jmény s iniciálami E. M., se odvíjí v konverzačním stylu a dává bohatý prostor pro Janáčkovu nápěvkovou metodu. Neklidnou až uspěchanou režii vytvořil ředitel Divadla J. K. Tyla Martin Otava. Stále bylo na jevišti nějak plno – hodně přítomných postav i pohybu – a málo prostoru pro psychologický fokus, který by nám objasnil motivace protagonistů. Například takový Janek (Jan Maria Hájek) nebo Albert Gregor (Philippe Castagner) byli nečitelní vzhledem k silným gestům či slovům, která měli v libretu (sebevražda z lásky, žárlivé vyhrožování zabitím). U kanadského tenoristy můžeme pochválit dobrou výslovnost.
Vedle řady postav je zde jen jedna dominantní role – zpěvačky Emilie Marty alias Eliny Makropulos. Na ní to představení stojí a s ní i padá. Tuto náročnou úlohu dostala sopranistka Ivana Veberová, sólistka plzeňské opery – z hlediska typu výborná, elegantní diva, po pěvecké stránce solidní, spolehlivá a výkonná, i když její hlas má trochu užší průrazný témbr a značné vibrato. Co jsem ale postrádala, a co je přítomno v každém Janáčkově díle, byl vřelý cit, který nakonec vždy prorazí slupkou jakkoli cynické postavy. Cit, který ukáže celou vnitřní tragédii člověka, který už nedokáže milovat ani projevit soucit či zájem, smutek dívky, na které vlastní otec provedl experiment s magickou formulí, aniž by se staral o následky. Jak k tomu poznamenal sám Janáček: „Krasavice 300 let stará – a věčně mladá – ale jen vyhořelý cit! Brr! Chladná jak led! O takové napíši operu! … Ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit!“ Popravdě plzeňská Emilia Marty nebudila soucit, dojetí ani hrůzu, zůstala chladná.
Dost se na tom podepsal i orchestr hrající hlavně expresivně a hlučně, forte střídalo nanejvýš mezzoforte a zpěváci jej museli překřikovat. Předehra k prvnímu jednání zněla dost nesourodě, občas ne vše stoprocentně ladilo. I zde by stálo za to hledat dál ten správný výraz a klíč k Janáčkovi.
Z dalších rolí zmiňme ještě Jiřího Kubíka jako Jaroslava Pruse, Tomáše Kořínka jako solicitátora Vítka, Kristu zpívala Magdaléna Heboussová.
Leoš Janáček: Věc Makropulos
6. března 2022, 19:00 hodin
Národní divadlo
Inscenační tým:
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Režie: Martin Otava
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Hana Haklová
Sbormistr: Jakub Zicha
Světelný design: Antonín Pfleger
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Obsazení:
Emilia Marty: Ivana Veberová
Albert Gregor: Philippe Castagner
Vítek, solicitátor: Tomáš Kořínek
Krista, jeho dcera: Magdaléna Heboussová
Jaroslav Prus: Jiří Kubík
Janek, jeho syn: Jan Maria Hájek
Hauk-Šendorf: Jan Ježek
