Na přípravách a provedení Oidipa se podílela řada jednotlivců či institucí. O vizuální složku se postarali zejména Matěj Sýkora (scéna), Zuzana Formánková (kostýmy) a Jonáš Garaj (light design), hudební doprovod pod taktovkou Tomáše Krejčího obstaralo septeto členů a hostů Filharmonie Brno ve složení Pavla Radostová (soprán j.h.), Klára Hegnerová, Julián Veverica (violy), Lukáš Daňhel (klarinet), Petr Hojač (trubka), Libuše Pančochová (klavír, varhany j.h.) a Lukáš Krejčí (bicí nástroje) – to vše v koprodukční spolupráci s poměrně nedávno vzniknuvší platformou Centra experimentálního divadla Terén pod režijním dohledem Marka Thera.
Diváci si hned po příchodu do posléze sympaticky zaplněného sálu mohli všimnout vcelku redukcionistického pojetí scény. To se omezilo na květinovou výzdobu, jeden antický sloup a rudé plátno symbolicky zavěšené nad hlavním aktérem Oidipem, ztvárněným Vladimírem Hauserem. Poměrně bokem byla umístěna vyvýšená platforma pro chóry. Po úvodním slovu, které parafrázovalo rádiové uvedení Oidipa z roku 1936, se nad hlavami všech účinkujících rozsvítilo jedno velké červené světlo, signalizující započnutí provedení.
Ačkoliv je toto kultovní antické drama příběhem tragickým, Gidovo libreto ve spojení s hudebním doprovodem Bohuslava Martinů místy stavilo do popředí společensky absurdní situaci vyplývající z konfliktu božských a lidských zákonů, v důsledku čehož se z dobře naladěného publika často ozýval upřímný smích. Tato situace byla umocněna deklamací přítomných herců, jejichž gestikulace a mimika zpoza čtenářských pultů posilnila již nastíněný dojem a příznačně doplnila prostou scénografii. V této disciplíně zazářil především Jan Kolařík (Kréon), jemuž ve vzájemných dialozích úspěšně sekundovali Radim Brychta (Polyneikes) a Mark Kristián Hochman (Eteoklés). Miloslav Maršálek (Theiresias) z podstaty své role zůstal decentním a distingovaným učitelem dětí Oidipových, přičemž celková atmosféra pak měla za důsledek jisté upozadění dámské části hereckého ansámblu ve složení Uršula Kluková (Isména), Ivana Plíhalová (Antigona) a Helena Čermáková (Jokasta). Vladimír Hauser, kterému se logicky dostalo největšího prostoru, se pak Kreónovu charismatu nevyrovnal.
I přes několik drobných rétorských nedůsledností lze vyzdvihnout fakt, že herci nebyli nijak ozvučeni a svědomitou dikcí dali vzpomenout na doby, kdy byly melodramy pravidelnou součástí programů tuzemských divadelních či operních domů, a tedy vyhledávanou formou zábavy. Jistou monotónnost představovaly dlouhé monology bez hudebního doprovodu, které však byly ze spárů mdlosti vždy vysvobozeny svěžími dialogy a fungující chemií mezi přítomnými herci. Hudební zpracování Oidipa s nápaditou instrumentací pak nese znaky vyspělého skladatelského jazyka Bohuslava Martinů s jasným a zřetelným vyjádřením tragických konotací hudbou. Místy se však nelze ubránit dojmu, že se opus podobá skladbám Martinů, jež skladatel komponoval na objednávku a setkává se tak s určitou naivitou, jednotvárností a prostotou. Z hlediska samotného provedení pak měl divadelní sál Husy na provázku negativní dopad na dozvuk bicích nástrojů, jejichž výraz byl občas poněkud udušený. Oproti výše zmíněné absenci nazvučení jednotlivých herců pak orchestr příhodně doplňovaly chóry, jimž byl v postprodukci přidán dozvuk a echo. I přes zmíněné neduhy se orchestr prezentoval jistotou v nástupech a celkově kompaktním dojmem, podpořeným pozitivní energií a entusiastickými, leč soustředěnými výrazy ve tvářích interpretů.
Lehce přes 70 minut trvající program představil jednu rovinu uměleckého směřování právě probíhajícího festivalu, a sice premiérování neotřelých a méně známých děl s napojením na zahraniční či tuzemské ansámbly, které vypomáhají v produkci konkrétních kulturních akcí. Úctyhodný dramaturgický počin s povedenou scénografií veskrze střídmým dojmem anticipoval a lákal na další koncerty Moravského podzimu, a to nejen na ty zaměřené na tvorbu několikrát zmíněného poličského rodáka.
