aneb Čtyři hudební zastavení Pražských symfoniků na španělském turné
Tři sta kilometrů severozápadním směrem
Z Castellónu se přesouváme autobusy 300 kilometrů severozápadním směrem. Míříme do takřka sedmisettisícové metropole Aragonie, města, které je pravidelnou zastávkou FOKu na španělských turné – do Zaragozy. Že se jedná o živé kulturní centrum se zcela jinou intenzitou než v Castellónu, poznáváme okamžitě – v sále je teplo. Nadto početný personál na svých místech, z vrátnice u vchodu pro umělce kyne veselý chlapík, akorát se scházejí uvaděčky. O chvíli později potkávám v sále během zkoušky malého prošedivělého muže s knírkem, v mých očích tak vypadá typický dobře situovaný Španěl ve středních letech. Představuje se mi jako šéf zdejšího Auditorio de Zaragoza. Prostě Zaragoza dala rázem zapomenout na odpověď produkční z Castellónu, když na poznámku o zimě v sále opáčila: „Vždyť venku je taky zima.“
Koncert druhý: Zaragoza
Auditorio de Zaragoza je vyhlášeným koncertním sálem.
Stačí se podívat, kdo už tu vystupoval nebo kdo se tu také objeví v této sezoně. Aniž by to o sobě vzájemně tušili, snad polovina našeho orchestru mi nezávisle na sobě říkala, jaký je to skvělý sál a jaký to bude zážitek. Měli pravdu a já se těšil z toho, že se těší. Když sedíte uvnitř, vidíte osvědčený akustický model a tvarování sálu: kromě použitých barev a materiálu obložení nemůžete popřít podobnost například s vyhlášenou Suntory Hall v Tokiu, Oriental Arts Centre v Šanghaji, kde jsme hráli před necelými dvěma lety, nebo Palace of Arts v Budapešti. Seděl jsem docela na straně té dvoutisícové arény, a přesto zvuk orchestru zůstával kompaktní a současně jsem si užíval všechny sólové detaily.
V Zaragoze jsme poprvé hráli Druhou symfonii Jeana Sibelia. Sibeliovi dali španělští pořadatelé přednost před Dvořákovou Osmou symfonií pro všechny zbývající koncerty turné. Ne snad s ohledem na našeho designovaného finského šéfdirigenta Pietari Inkinena, ale prostě s ohledem na Sibeliovo výročí narození (1865).
Vycvičen preferencemi našeho domácího publika v Praze, měl jsem obavy o návštěvnost. Zbytečně. Bylo plno a bylo to publikum, které vědělo, na jaký program přišlo. Sibeliova Druhá symfonie je dlouhá, těžká a krásná. Čtvrtá věta je pak zejména pro dechovou část orchestru i neuvěřitelně fyzicky náročná. „Klarinet mi na konci už padal z pusy,“ říkal třeba náš vynikající Jan Mach. Cituji namátkou jeho, ale smekám tím před všemi našimi dechaři.
Ještě jedna okolnost poznamenala koncert v Zaragoze. Předchozí zima se podepsala na jindy nezdolné Ritě Čepurčenko. Musela zůstat v hotelu, polykat antibiotika a srážet horečku. Výborným způsobem ji zastoupil zástupce koncertního mistra Pavel Šafařík. Běžel jsem mu po koncertě poděkovat.
Ten koncert mi udělal radost. A to tím spíš, že právě na Zaragozu vyšly mé narozeniny. Děkuji, milí FOKaři.
Příjemný den ze Zaragozy, exkluzivně pro Operu Plus
Daniel Sobotka
Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto FOK
