Opera PLUS
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
  • Více
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Klasika
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Postřehy
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
    • Týden s Tancem
Reading: Neoddiskutovatelná virtuozita Maxima Vengerova
Share
Opera PLUSOpera PLUS
Font ResizerAa
Hledat
Mobilní menu s elegantní animací
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
Přidejte se největší komunitě o klasické hudbě Přihlásit
Sleduj Nás
© Opera PLUS 2025 - Všechna práva vyhrazena
Chystá seHudbaRecenzeZ domova

Neoddiskutovatelná virtuozita Maxima Vengerova

Co se nám vybaví, když se řekne arménská hudba? Nejspíš jejich šalmaj duduk, rozhodně Chačaturjanův Šavlový tanec a možná i vábný Koncert pro trubku Alexandra Aruťunjana. Po koncertu Armenian State Symphony Orchestra, který v neděli zavítal do Prahy, se nám obzor podstatně rozšířil. Hlavním lákadlem byl Maxim Vengerov, jeho um a jeho stradivárky z roku 1727, nádavkem jeho neoddiskutovatelné virtuozity byl však samotný program a nabídka děl.

Šerých Anna
Published: 20/01/2020
Share
8 Min Read
SHARE
Maxim Vengerov a Arménský státní symfonický orchestr, Praha 2020 (foto Hakob Asatryan)

Milé entrée patřilo houslové koncertantní drobnůstce St. Elmo Barcarolle skladatele Alexeye Shora (nar. 1970). Kyjevský rodák, dnes ponejvíce žijící v USA, v letošní sezoně rezidenční skladatel Arménského státního symfonického orchestru, předtím též rezidenční skladatel Maltské filharmonie. Právě k tomuto koutu země se váže jeho skladba St. Elmo Barcarolle. Není to píseň svatého Erasma (možná trošku, když je patronem i námořníků), ale primárně impresivní připomínka impozantní vallettské pevnosti St. Elmo, jež nese jeho jméno. Jasně slyšíme vlny moře, které ji obmývají, našeptaly mu barkarolu, smutně epickou vzpomínku, v níž neřinčí zbraně a válečné halali Turků, ale obdivná pocta moři a věkům. Dílo milé na poslech navádí k prožitku nostalgie už melancholickým proplétáním tónů harfy a houslového sóla stoupajícího k výškám, které Maxim Vengerov přednáší se samozřejmou jistotou a jasným požitkem.

Sergey Smbatyan (nar. 1987) založil orchestr, s nímž přijel do Prahy, už před patnácti lety jako studentské těleso. Nyní je to Arménský státní symfonický orchestr a lednové turné dělá nejlepší reklamu jim i jejich kultuře.

Pozoruhodného arménského skladatele Johna Ter-Tatevosiana (1926–1988) představili v české premiéře jeho Symfonií č. 2 The Fate of a Man. Ter-Tatevosian vybíral pro své symfonie románové inspirace, zde sáhl po tehdy nové novele Michaila A. Šolochova Osud člověka z roku 1957, která líčí válečný osud Andreje Sokolova, řidiče a posléze vojáka na frontě. Sokolov se dostal do německého zajetí a do koncentráku a dramatický návrat domů znamená děs, zjištění, že jeho rodina zahynula při náletu, syn při obléhání Berlína. Sáhne si tak na dno, najde však sílu žít dál, adoptuje sirotka a v novém vzepětí najde nový smysl života.

Maxim Vengerov (foto Thomas Daskalakis)

V silně a naze působivém pětidílném vyprávění Ter-Tatevosiana dostáváme jako na dlani osobnostní dopady druhé světové války, které až k smrti poznamenaly každého a celou kulturu tehdejšího Sovětského svazu. Ter-Tatevosianova hudba nezapírá vliv Dmitrije Šostakoviče (jejich úcta byla vzájemná), ovšem hlavně hovoří svébytným jazykem, naplno osobním a zrale poučeným. Symfonie je vystavěná na kontrastu a napětí. Dílo specifické monumentality je důsledné v kombinaci a střídání až exaltované něhy a vroucnosti s nápory svistu, břinkotu, šlehů a rytmických ataků. Označení jednotlivých pasáží jsou víc než výmluvná, zejména časté Andante abbandonatamente, tedy odevzdaně, či Furioso con colore e vigore, tedy zběsile, zuřivě, barvitě a rázně, to vše dirigent Sergey Smbatyan plnil s elánem a zaujetím a dirigoval zpaměti. Evidentně také hráči, kterým skladatel nabízí mnoho sólových pasáží a vyžaduje duchaplné vyznění, dávali svým tónům smysl naplno. John Ter-Tatevosian byl též houslista a koncertním houslím (Erik Manukyan) dává úchvatné sólové vstupy nabité emocí smutku i naděje, ale napětí přinášejí i lkavé tóny hoboje či fagotu, harfové melodie a hornové ozvěny v takřka brutálním kontrastu k perkusím naveliko v rytmu i barevnosti s podmalbou píšťal. Skladba překypuje náporem vjemů a je uzavřená působivým Epilogem, jakoby sumarizací předchozího. Celý ten extenzívní nápor završuje smírné Maestoso. The Fate of a Man – symfonie zdatného symfonika, na nějž už nezapomeneme.

Pražský arménský večer byl součástí turné, lednových koncertů ve významných sálech v Mnichově, Stuttgartu, Berlíně, Londýně, Salcburku a Vídni (po Praze Moskva). Maxim Vengerov (nar. 1974) ve svých vystoupeních střídal Brahmsův Houslový koncert D dur a Houslový koncert č. 1 g moll, op. 26 Maxe Brucha. Brilantní houslista, též violista a neméně nadšený dirigent, si pro Prahu vybral Brucha, vždyť jeho Brahmse jsme s potěchou slyšeli nedávno na Pražském jaru s orchestrem z Toronta.

Sáhnout po Bruchově Koncertu pro housle a orchestr č. 1 je samozřejmostí snad každého houslisty. Koncertu stojí v pozadí virtuóz Joseph Joachim, premiéroval jej v Brémách roku 1869. Popularita tohoto koncertu byla brzy Bruchovi až líto, zastiňovala oblibu všech jeho ostatních děl. První část otvírá ševel tympánů a měkký akord dřevěných dechů a zde je nástup sólisty plně signální. Pro Maxima Vengerova typický – muzikantsky impozantní, bez exaltace, zkrátka houslový zpěv. Důmyslné střídání houslových kadencí a dramatických, stručných orchestrálních vstupů je pro Bruchův koncert charakteristické, zde však docházelo k jistému jiskření: Vengerovu vášnivě brilantní a plně muzikální hru, místy i s romantizujícími vibraty, střídaly orchestrální nástupy až zbytečné dynamiky, v níž se vytrácel styl skladby a poněkud utrpěla orchestrace, komplexnost diferencovaného zvuku. Pak následný skluz do Adagia, kdy sólo je v objetí jen smyčcového doprovodu, byl krásným vstupem do jedné z nejznámějších pomalých koncertantních vět, v plné zpěvnosti a plném Vengerově umu a souznění s orchestrem. Taneční hybnost Finale pádila až úprkem, zněla brilantně v sólové virtuozitě a skoro až vyzývavě zábavně v orchestru. Arménští hráči tak trochu zveličili Bruchův dramatický potenciál, vždyť napsal dokonce tři opery.

Maxim Vengerov a Arménský státní symfonický orchestr, Praha 2020 (foto Hakob Asatryan)

O tom, že Maxima Vengerova měl koncert představit naplno, svědčí i další skladba: Tzigane. Rapsodie de concert z roku 1924 Maurice Ravela. Také Ravel psal skladbu vědomě virtuózní. V duchu módní exotiky se nechal inspirovat světoznámou houslistkou uherského původu Jelly d’Aranyi (byla Joachimovou praneteří), ta totiž kromě dokonalé interpretace klasiky uměla hrát naplno i folklór domoviny, cikánské melodie.

V Tzigane dává Maurice Ravel houslím dlouhý sólový úvod, to byl prostor pro Maxima Vengerova přímo ideální, pro všechny finesy hry, krásu tónu i vtipné ukázky houslového bohatství. Vemlouvavé housle předříkávají pulsaci čardáše, tentokrát pulsoval orchestrem temperament a elán nadšení, flétnový třpyt i vášnivé pizzicato a hřímající dechy. Dávný rozkošný bonmot, že v Tzigane je Ravel cikánštější než sami cikáni, ten folklorně historizující element tentokrát neplatil. Ravelova vynalézavá znalost nástrojů a plná odevzdanost syžetu dostala v podání Arménského státního symfonického orchestru akcent výrazné a silně nadšené hry – teď a tady.

Skladatel Alexey Shor byl koncertu přítomen a kratičká imprese z jeho dílny Elegie pro housle a orchestr (možná pro Maxima Vengerova i komponovaná) byla milým přídavkem sólisty i orchestru. Arménský státní symfonický orchestr vystoupil v Čechách díky organizaci Evropské nadace pro kulturu.

 

Armenian State Symphony Orchestra
The European Tour 2020
Praha, Rudolfinum, 19. ledna 2020

Maxim Vengerov – housle
Sergey Smbatyan – dirigent 

Alexey Shor: St. Elmo Barcarolle
John Ter-Tatevosian: Symphony No. 2 The Fate of a Man
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26
Maurice Ravel: Tzigane. Rapsodie de concert

TAGGED:Armenian State Symphony OrchestraErik ManukyanMaxim VengerovSergey Smbatyan
Share This Article
Facebook Email Print
Share
Previous Article Olomoucká firma vyrábí digitální flašinety, ročně jich prodá deset
Next Article Režisér Tomáš Šimerda čte knihu Petra Kofoně ‘V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna’
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Přihlášení
Upozornit na
guest
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Opera PLUSOpera PLUS
Sleduj Nás
© 2025 Opera PLUS
wpDiscuz
Vítejte zpět!

Přihlášení k účtu

Username or Email Address
Password

Zapomenuté heslo?

Not a member? Sign Up