Nikolo, jak jste se vůbec dostala ke zpěvu a kdy padlo rozhodnutí, že se mu budete věnovat sólově?
Bylo to vlastně neplánované překvapení, protože jsem vyrůstala v pedagogické rodině a myslela jsem si, že půjdu v těchto šlépějích. Vedle toho na mě působil můj otec, který se mě naopak snažil směřovat spíše k praktičtějším oborům jako byla napříkad právničina. Vždy mě ale bavila hudba – hrála jsem na housle, violu, flétnu a věnovala se dramatickému oboru – a tak jsem se nakonec rozhodla pro ni. Teď s úsměvem vzpomínám na to, že jsem si pro přijímací zkoušky na konzervatoř zvolila zpěv, protože jsem si myslela, že bude jednodušší než hraní na nějaký nástroj, na který bych musela hodně cvičit. To se ale samozřejmě ukázalo jako velký omyl. Na pardubické konzervatoři jsem se dostala do třídy paní profesorky Jarmily Chaloupkové, která byla přísná, ale právě ona mi dala zásadní pěvecké i osobní základy. Kromě výborného pěveckého vkladu mě naučila zvládat kritiku a dnes díky ní dokážu mnoho situací ustát bez větších problémů.
Absolvovala jste studia na HAMU a pobyty v Itálii, Dánsku i Německu. Která ze zemí vás umělecky i lidsky nejvíce ovlivnila a proč?
Každá země mi dala něco jiného. V Dánsku, kde byli studenti systematicky vedeni k suverénnímu projevu, jsem získala sebedůvěru a naučila se vystupovat s jistotou před publikem, což je pro jeviště nezbytné. Také jsem se tam věnovala především interpretaci soudobé hudby, to také nebývá obvyklé. Itálie mě inspirovala svou výukou belcantového zpěvu a detailní prací s italskou výslovností. Tento pobyt byl hodně přínosný, protože jsem mohla intenzivně studovat s rodilými Italy i mým celoživotním školitelem Antoniem Carangelem a získala jsem díky nim skutečně autentický vhled do italského stylu a techniky zpěvu. Německo mě zase ovlivnilo svou precizností a strukturou výuky, kde jsme se mohli pod vedením specialistů zaměřit na konkrétní hudební žánry. Nemohu však opominout ani HAMU, kde jsem ve třídě Ivana Kusnjera získala zázemí, a právě tato škola má studia v zahraničí podporovala.
Během své kariéry jste získala řadu mezinárodních cen. Co pro vás znamenají? Berete je spíš jako motivaci, nebo odpovědnost?
Účast na soutěžích pro mě vždy byla především osobní výzvou a možností ukázat, že jsem aktivní a že se stále rozvíjím. Nikdy mi nešlo tolik o samotnou cenu, ale spíš o to, abych se zviditelnila a prokázala schopnost obstát v mezinárodní konkurenci. Soutěže beru jako součást své profesní cesty. Zároveň je ale vnímám i jako odpovědnost vůči sobě a svému publiku. Je to tedy kombinace motivace a odpovědnosti, díky kterým mě ocenění dále posouvají vpřed.
Ve vašem repertoáru jsou jak lyrické role (Mimì, Euridice), tak dramatické či komické (Fiordiligi, Nedda). V jakém typu postav se cítíte nejvíce sama sebou?
Nejpřirozeněji se cítím v komických rolích, protože jsou nejblíže mé osobnosti. Jsem přirozeně veselá, často se směju a baví mě předávat divákům radost. Zároveň mě ale velmi přitahují dramatické role i to, jak se jim můžu na jevišti oddat. Když hraji tragické postavy, prožívám je velmi intenzivně, skoro až zapomínám na sebe samu. Momentálně si užívám role, které obsahují obě polohy jako například Mařenka v Prodané nevěstě, protože právě tam mohu uplatnit komickou stránku a zároveň se ponořit do vážnějších scén.
V červnu jste se představila jako Krásná Helena ve Slezském divadle v Opavě. Byla pro vás tato inscenace v nějakém ohledu výzvou?
Rozhodně ano. Byla to pro mě výzva především díky originální režii Jaroslava Moravčíka, který přesunul klasický antický příběh na selský dvůr. Moje postava byla pojata jako pyšná, sebevědomá pávice, což vyžadovalo velkou dávku herecké i pohybové stylizace. Zpočátku jsme se trochu báli, jak to diváci přijmou, protože inscenace byla hodně netradiční. Nakonec ale bylo vidět, že se publikum baví, což mi dodalo pocit, že jsme to zvládli dobře. Navíc spolupráce s panem Moravčíkem byla inspirativní, jelikož nám dával možnost přicházet s vlastními nápady a otevřeně s námi diskutoval.
Vystupujete ale také pravidelně například v projektu Mozart Dinner. Co vás na takových netradičních projektech oslovuje nejvíc a jak se liší od klasického divadelního provozu?
Na těchto projektech mě nejvíc baví bezprostřední kontakt s publikem. Mám možnost vidět okamžité reakce diváků a interagovat s nimi, což dělá každé vystoupení unikátní. Je to pro mě také příležitost přiblížit klasickou hudbu lidem, kteří by se možná na tradiční operní představení neodvážili. Baví mě hravost, spontánnost a improvizace, kterou si můžu v těchto představeních dovolit. Celkově se tyto akce výrazně odlišují od klasického divadelního provozu svou uvolněnou atmosférou a bližším kontaktem s diváky. Tyto projekty jsou totiž i výborným způsobem, jak přivést k hudbě i mladé publikum a děti. Velmi podobně přistupuji i k výuce zpěvu na ZUŠ Mladá Boleslav, kde působím jako vedoucí pěveckého oddělení. Snažím se u svých žáků podporovat radost ze zpěvu, spontánnost a především jejich přirozenou muzikálnost, protože věřím, že právě díky tomu mohou získat k hudbě trvalý vztah a případně se jí i profesionálně věnovat.
Kam směřujete dál? Máte před sebou nějaký vysněný projekt nebo scénu, na kterou byste se ráda dostala?
Samozřejmě mám své sny, jako jsou vystoupení v Metropolitní, Vídeňské, Berlínské opeře nebo v La Scale. Čím dál víc si však uvědomuji, že nejdůležitější je pro mě příjemné pracovní prostředí a možnost zpívat role, které mě baví a naplňují. Momentálně působím v Opavě a Liberci, kde jsem velmi spokojená, protože mám skvělé kolegy a atmosféru, která mě inspiruje. Nejsem závislá na tom, zda vystupuji v nejprestižnějších operních domech – důležitější je pro mě možnost autenticky prožívat svou práci. Pokud se mi jednou otevřou dveře velkých světových scén, budu samozřejmě velmi šťastná, ale současná situace mě naplňuje a plně uspokojuje.
Nikolo, děkuji za srdečný rozhovor a přeji vám mnoho úspěchů a radosti na další umělecké cestě.
Sopranistka Nikola Uramová začala studovat klasický zpěv na Konzervatoři v Pardubicích ve třídě Mgr. Jarmily Chaloupkové v roce 2010… (Přečtěte si více zde).
