La Scala, Milán – Mekka operního bučení
Italské operní domy, v nichž se často psaly i důležité stránky místní politiky jsou proslulé svými klakami, které hostujícím umělcům za finanční příspěvek nabízí aplaus anebo vyhrožují bučením. Traduje se, že se jedná především o zahraniční umělce, ale dnes to zdaleka není pravda.
V 90. letech si své zažil i hudební ředitel La Scaly Riccardo Muti. My Vám přinášíme souboj klaky – tzv. loggionistů s fanoušky legendárního dirigenta Carlose Kleibera při představení Verdiho Otella v roce 1976.
Pěknou spršku nevole v La Scale schytal nejmocnější dirigent současnosti Valerij Gergijev při premiéře Verdiho Macbetha v roce 2013.
Ještě hůře na tom byla o 4 roky dříve inscenace Bizetovy Carmen v nastudování Daniela Barenboima. Režisérku Emmu Dante vybučelo publikum plnou parou.
Jeden z největších skandálů v La Scale se udál při premiéře opery Verdiho Aidy 10. prosince 2006. Publikum bylo do té míry nespokojeno s výkonem italsko-francouzského tenoristy Roberta Alagny, že ho nemilosrdně vybučelo ze scény už po vstupní árii. Musel za něj nastoupit v civilním oblečení náhradník Antonello Palombi, který představení dozpíval. Opuštění scény Alagna později zdůvodnil tím, že měl stažené hrdlo a bál se o svůj hlas. Generální ředitel divadla Stéphane Lissner sdělil, že Alagna svým jednáním porušil smlouvu a z inscenace ho odstranil, na což tenor odpověděl žalobou. Celá událost rozpoutala roztržku nečekaných mediálních rozměrů, kdy Lissner zdůvodnil propuštění Alagny tím, že dle jeho názoru ztratil Alagna respekt publika, které ho nechce. Alagna odpověděl, že se mu atmosféra La Scaly od začátku představení zdála podivná, zvlášť přítomností třech neznámých mužů u vstupu na jeviště, kteří na něj dělali posunky ve stylu karate a tím, že jeho náhradník se rozezpívával již před představením. Poté, co Alagna opustil scénu na něj Lissner prý agresivně křičel, aby se vrátil a vyhrožoval mu.
Vídeňská státní opera – hlučná nespokojenost
Vídeňská státní opera má především vzdělané publikum a hlučné projevy nejsou časté. Italský dirigent Claudio Abbado, oceňovaný především pro svou univerzálnost a také dobrou znalost partitur – některé opery včetně Bergova Vojcka řídil zpaměti, si ve Vídni vysloužil projevy nevole při premiéře Straussovy Elektry v roce 1989. Evidentně na situaci nebyl připraven a dal najevo zklamání.
Bayreuther Festspiele – bučení patří k bontonu
Německé země často přinášejí nové režijní přístupy, tak tomu bylo v 70. a 80. letech. Divoké režijní divadlo vtrhlo do Bayreuthu. Tehdejší publikum s takovými výtvory nemělo slitování. A jak se postupně do dnešních dob režie radikalizovala, stalo se téměř zvykem, že premiéry nových inscenací zde byly vybučeny.
Většinou bývají oběťmi režiséři a kostýmní výtvarníci. Níže přinášíme šťavnaté bučení z roku 2013 při premiéře Soumraku Bohů, které náleží režiséru Franku Castorfovi, který Prsten Nibelungův přeložil do dějinných souvislostí 2. světové války a Studené války mezi USA a Sovětským svazem.
Premiéra opery Dalibor, Národní divadlo 2019 – bučení na otevřené scéně
V Čechách se skutečné incidenty publika až na výjimky neodehrávají. Výraznější reakce diváků se objevila při premiéře Smetanova Dalibora v Národním divadle. Režie Jiřího Nekvasila využila v této inscenaci několika krajních prostředků. Král Vladislav II. v tomto pojetí je rozmazlený bonviván, který činí zásadní rozhodnutí o popravě Dalibora v lázních ve společnosti spoře oděných lazebnic. Nejvíce křiku „Fuj“ a „Hanba“ se dočkala tato scéna, v níž režisér vysvlékl do půl těla představitele Vladislava Adama Plachetku, který se po lázni zahaluje do české královské vlajky jako do ručníku. Podle zpráv z kuloárů k největším křiklounům z publika údajně patřil i nejmenovaný český pěvec, který kdysi sám Dalibora zpíval.
