Neformálně privátní, ba až rodinnou atmosféru měl nejnovější večer s Musicou Floreou, tentokrát v malostranském kostele Panny Marie pod řetězem. Komorní prostředí s jen několika řadami lavic, vnímavé publikum a v neposlední řadě spontánní muzicírování – to byly hlavní ingredience, i tady ve svém výsledku tvořící onen „malý“ zázrak, na který jsou všechny „velkoformátové“ koncerty krátké, který ctitelé souborů staré hudby tak důvěrně znají a kvůli kterému večer rádi „odsedí“ v mnohdy nepohodlných, do zad tlačících lavicích, často v nepříliš vlídném chladu, dokonce ve jménu oné nevšední chvíle přece jen s větší ochotou než jindy tolerovat menší prohřešky muzikantů.
Počátky kostela Panny Marie pod řetězem, stejně jako i přilehlého kláštera maltézských rytířů jsou sice datovány polovinou dvanáctého století, do dnešních dnů se toho z něj ale dochovalo jen pramálo – vlastně toliko románské torzo trojlodí na útulném nádvoří před hlavním vchodem. Tím spíš dnešní podoba kostela z přelomu 16. a 17. století i s muzikou Alessandra Scarlattiho tak báječně souzní. Rodák z Palerma (1660–1725) ve svých kompozicích spojuje benátské a římské impulsy svých předchůdců a stojí tak u zrodu neapolské opery seria; sám přitom svoji první operu napsal už v devatenácti, záhy se stává kapelníkem švédské exkrálovny Kristýny, aby si jej v pouhých čtyřiadvaceti do téže funkce najal neapolský místokrál, byť – alespoň podle dochovaných zdrojů – tak trochu z protekce, a to díky Alessandrově sestře. O úspěšnosti Scarlattiho ovšem svědčí především desítky oper, více než sedm stovek kantát a nespočet dalších partitur, ať už oratorií, žalmů, mší či třeba motet.
Oratorio per la Santissima Trinita patří do závěrečné životní etapy neapolského mistra, deset let po jeho premiéře umírá. Tím spíše lze v kompozici – a to i přes statičnost alegorického děje (s trochou nadsázky řečeno: Svatá Trojice v. Bezvěrectví) – lehce vysledovat neomylný Scarlattiho smysl pro působivou dramatickou výstavbu, umně vystavěné dialogy i závěrečný ansámbl, stejně jako i pro propracované, až nečekaně kantabilní recitativy a často široce vyklenuté árie, nejednou bez zdobných koloratur.
Musica Florea se podle očekávání ukázala být povolaným tlumočníkem Scarlattiho partitury, a to nejen kvůli svým nemalým zkušenostem se stylově poučenou interpretací, ale i proto, že k jejímu nastudování přizvala všestranného hráče, dirigenta a také muzikologa, milánského rodáka a šéfa Orchestra da Camera Milano Classica Gianlucu Capuana, respektovaného právě zejména v oblasti italské hudby 17. století. Pod jeho vláčnými gesty tak tentokrát zůstal „jen“ u violoncella komorní sestavy i šéf souboru Marek Štryncl, i tak ale byla hlavní pozornost pochopitelně soustředěna na vokální sólisty. I tentokrát bylo radostné si znovu připomenout, že přece jen i u nás působí řada výtečných, mnohým operním fanouškům nejspíš neznámých zpěváků, kteří se pohybují většinou mimo jeviště kamenných divadel. Určitě k nim patří i sopranistka Barbora Sojková (Fede), tentokrát přesvědčivá zejména v dlouhých zpěvných frázích, taktéž sopranistka Lucie Rozsnyó (Amor Divino), alespoň pro mne nejzdařilejší výkon večera, ať už barvou hlasu, jeho znělostí, frázováním či příkladnou výslovností, příliš pozadu za ní ovšem nezůstala ani mezzosopranistka Sylva Čmugrová (Teologia) s opojně plnými výškami i příkladnou soustředěností. Osvědčenou tváří večerů staré hudby jsou i Hasan El-Dunia (Infedelta) s poměrně útlým, leč nosným tenorem (a stále ještě s občasnými rezervami v nejvyšší poloze) a také majitel hutného basbarytonu Marián Krejčík (Tempo).
Ve večerech ke svému dvacetiletí Musica Florea po Scarlattiho oratoriu (před pražským také den předem s nymburským provedením) pokračuje již příští měsíc Bachovými Braniborskými koncerty. Jubilantovi se ovšem také sluší popřát. To moje přání je obsaženo v možná trochu sobecké otázce: Nenadešel po více než deseti letech konečně znovu čas na nastudování podobného titulu, jakým byl na přelomu tisíciletí dnes už legendární Rameaův Castor a Pollux v pražském Stavovském divadle, právě za vydatné součinnosti Musicy Florey, která v něm zúročila svoje již tehdy nemalé úspěchy především právě v takovémto repertoáru?
Alessandro Scarlatti:
Oratorio per la Santissima Trinita
Dirigent: Giancluca Capuano
Musica Florea
Umělecký vedoucí: Marek Štryncl
23.dubna 2012 Kostel Panny Marie pod řetězem Praha
Fede – Barbora Sojková
Amor Divino – Lucie Rozsnyó
Teologia – Sylva Čmugrová
Infedelta – Hasan El-Dunia
Tempo – Marián Krejčík
