„Již v Mozartově době se začínají pomalu a jistě etablovat hudebně výrazové prostředky, které se staly pro následující romantickou epochu zásadní. Jsem přesvědčen, že romantičtí skladatelé a interpreti měli k dispozici bohatší výběr těchto prostředků, které se týkaly např. ozdobného užívání vibrata, rozmanitější artikulace, výrazového portáta (glissanda) a tremola, a hlavně afektových tempových změn a agogiky,“ vysvětluje Štryncl souvislosti mezi dvěma díly uváděnými na tomto koncertu, jejichž vznik od sebe dělí přibližně sedmdesát let.
Také použití dobových nástrojů těmto dílům poskytují zcela jinou kvalitu. „Kupříkladu Wagner a mnoho dalších odmítlo Boehmův akusticky dokonalý a rovnoměrný systém ladění dřevěných dechových nástrojů jako nevyhovující. Ve výsledku to znamená, že některé souzvuky byly intonačně čistší, než je tomu u dnešního rovnoměrného ladění, a některé naopak nepostrádaly jisté intonační pnutí, které zejména dramatickým místům pomohlo k větší účinnosti. To vše se z velké části začalo omezovat či dokonce rušit. Začalo platit, že co není v notách, nemá právo na existenci. Je to jako pít kafe bez kafe, hrát romantickou hudbu bez romantické interpretace. Muzikálnost interpretace děl 19. století tak byla v následujícím století značně omezena. Proto je nezbytné oživit pravé romantické ideály,“ vysvětluje Štryncl.
Mozartova Korunovační mše se díky svému charakteristicky slavnostnímu rázu stala jedním z jeho nejčastěji uváděných děl, zvláště při slavnostních příležitostech, včetně panovnických korunovací, při bohoslužbách, ale též v koncertním provozu. Ke zvýšení účinu orchestrálního zvuku použil autor dvou trubek, tří pozounů a tympánů a je zvláštní, že vynechal violy. Stylově se dílo blíží vrcholnému klasicismu pozdních symfonií i chrámových skladeb Josepha Haydna. Slavnostní ráz je umocněn přehledným členěním, jasnou diferenciací vokálních partií sólových a sborových a podtržen transparentním symfonismem orchestrální složky.
Poslední roky Schumannova života poznamenal intenzivní zájem o duchovní tvorbu. Na tomto koncertu uváděné Requiem je jeho vůbec posledním opusem. Ti, kteří by v díle hledali předtuchu přicházejícího šílenství a smrti, by jistě uspěli. Ovšem tato předtucha nevyznívá skrze strach a burácení, ale spíše snovou atmosféru. Tu ostatně ovlivňuje i Schumannem zvolená tónina Des dur, která byla v době vzniku běžná u klavírních děl, nikoliv orchestrálních. I v souvislosti s výše nastíněnou otázkou nástrojového ladění tak tento koncert přinese nesmírně oživující pohled na Schumannův poslední mistrovský kus. Zajímavostí je, že v programu Pražského jara zazní vůbec poprvé.
