Requiem obecně neslouží pouze jako připomínka a pieta k mrtvým, je v něm obsažena také naděje v nový život. Není pouze zádušní mší, nýbrž obsahuje celou podstatu tezí křesťanství. Mozartovo Requiem potom připomíná vlastní mnohovrstevnatost Mozartovy hudby. Vyvažuje jeho jinak hravou, veselou a věčně mladě působící hudbu jeho slavných zpěvoher i instrumentálních komorních děl. Ostatně tato mnohovrstevnatost byla obsažena i v dramaturgii večera, ve kterém před samotným Requiem zazněla jednovětá Mozartova chrámová Sonáta D dur jako zástupce autorovy mladé nejsvěžejší tvorby. Její Allegro provedl na smyčce zredukovaný ansámbl Musica Florea, avšak třeba poznamenat, že v obřím monumentálním klasicistním chrámu měla skladba tendenci se ztrácet. Není divu, neboť obří prostor má kapacitu až dva tisíce pět set míst. Diváků bylo v kostele k pěti stovkám, ale i to lze pokládat za velmi slušnou návštěvu, jakkoliv to tak možná při pohledu do lavic nepůsobilo.
Více než chrámová sonáta monumentálnímu prostoru slušelo samotné Requiem. Při jeho provádění je divák nejednou zhýčkán zvukovou hradbou vytvářenou mnohdy stohlavým sborem. Collegium Floreum zde však pracovalo s méně než dvaceti sboristy. Nebylo to ale na škodu, méně bylo pouze hlasitosti, nikoliv hudební plnosti. Na docílení této plnosti však museli sboristé pečlivě a velmi energicky pracovat, nebylo zde místa pro chyby, každý jednotlivý hlas musel pracovat na svém partu bez oddychu, koncentrovat se a nepřestat. Zvuk sboru byl ale výborný a skutečně plnohodnotný. Jeho energie nekolísala ani ve zvukově nejsilnějších partiích jednotlivých vět, jak zpěváci sboru dokázali v závěru Kyrie i následném Dies Irae.
Toto jinak nejtišší a počtem sboristů nejmenší vídané Requiem nabízelo ještě i jiná zvuková specifika oproti klasickým větším provedením. Na příklad zde byly nebývale výrazné, nikoliv však příliš, a ze zvuku souboru hlasitě znějící žestě. To byl docela nečekaný, ale pro studium vedlejších linií jinak tolik známého Mozartova díla velmi zajímavý moment.
Souborem Musica Florea vždy garantovanou co největší míru autenticity a snahu o maximální přiblížení původním záměrům autorů děl podtrhl i altista (nikoli altistka) mezi sólisty, kterým byl Jan Mikušek. Jinak mezi sólisty vyčníval svým výborným výkonem basista Jaromír Nosek a na druhé straně spektra soprán Aleny Hellerové. Naopak méně výrazný byl výkon Hasana El-Dunia, který v žitavském koncertě zaskakoval za indisponovaného Václava Čížka. Hasanovi El-Dunia nelze upřít nádherný hlas, který je nosný v řadě jiných projektů. Zde však potvrzoval slovní spojení o nejtišším Requiem užité v úvodu tohoto textu. Monumentální skladba se zde skutečně stala jaksi komorní záležitostí, ovšem v nosném a dobrém provedení.
Po Eyblerově verzi Requiem sáhla Musica Florea už ze své podstaty, kterou je honba za původností. Tato „eyblerizace“ večera trochu narušila tradiční schéma uvádění Requiem, ve kterém většina souborů sáhne po známějším Süssmayerově materiálu. To ale přidalo natolik známé skladbě na atraktivitě a novosti. Poučený posluchač tak zde byl obohacen o nové, byť starší a původnější subnuance Mozartem nedokončených částí skladby.
S dozněním závěrečného Lux aeterna se nad diváky i souborem rozhostilo dlouhé ticho, navozující pocit věčnosti a jaksi samotné dílo prodlužující, hodnotící, shrnující. To bylo následně vystřídáno ovacemi publika, které ve své velké části povstalo a děkovalo za vzácný zážitek.
Hodnocení autora recenze: 85%
Lípa Musica 2017
Mozartovo Requiem
Alena Hellerová (soprán)
Jan Mikušek (alt)
Hasan El-Dunia (tenor)
Jaromír Nosek (bas)
Dirigent: Marek Štryncl
Musica Florea
Collegium Floreum
6. října 2017 Johanniskirche Žitava
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta D dur
Wolfgang Amadeus Mozart: Requiem pro sólisty, sbor a orchestr, KV 626
