Večer byl totiž ve znamení absolutní vyrovnanosti a odevzdanosti. Přiznávám se, že ač mohu navštěvovat koncerty, které jsou na absolutní špičce profesionality a excelentního obsazení, často klima, které je doprovází, veškeré umělecké snahy téměř pohřbí. Častokrát mne proto dokáže více uspokojit méně excelentní obsazení a opravdová muzikálnost, která z hudebníků vyvěrá. Pokud však dojde k syntéze všech složek (jak jsem to nedávno zažil s Buchbinderem v Drážďanech – více zde), je možné koncert bez pochybností nazvat hudebním rájem. A to se právě stalo v Salcburku.
Absolutní výkon se týkal veškerého dění na pódiu. Hudba totiž působila nesmírně přirozeně a uvolněně. Pulsující energie a pocity odevzdanosti vystřídaly občasnou salcburskou mondénnost, která provozovanou hudbu někdy i brzdí. Vše těžké v tu chvíli odpadlo a nevídanou sounáležitost mezi všemi hráči prozrazovaly i jejich vzájemné pohledy. Snad je potřeba zmínit i takový obyčejný detail, kdy Faust a Tamestit stáli vpředu za zády Sira Johna Eliota Gardinera a vystupovali tak ze samotné řady hráčů souboru. Bylo to, jako by řídili skladbu oni a Sir Gardiner v tu chvíli byl jen jedním z hráčů. Vše bylo velmi kontaktní.
Koncert nejprve otevřela mladá britská sopranistka Angela Hicks krátkým partem z opery Il re pastore. Mozart předehru ke zmíněné opeře použil i jako první větu Symfonie C dur (č. 52, KV 208). Ta tedy zazněla a na místo druhé věty byla vložena árie Intendo amico rio. Třetí (finální) věta vznikla až v rámci komponování symfonie. Hicks překvapila vřelým a citlivým výrazem i zabarvením svého sopránu. Soubor otevřel symfonii velmi rychle, citlivě přistupoval k intenzitě a centrum našel hlavně v závěrečné větě. Angelu Hicks by bylo zajímavé poslechnout si v obsáhlejším partu, každopádně to bylo příjemné uvedení celého programu.
Následovala Sinfonia concertante Es dur. Veškerá hudba plula prostorem Festspielehausu tak vznešeně, že člověk dokázal na tu chvíli zapomenout na všechny každodenní starosti. Vše vycházelo zevnitř. Soubor se rozezvučel velmi zemitě, přidával často na intenzitě, smyčce měly jednoznačně primární postavení. Neustále spolu všichni komunikovali a nikde nenastala situace, že by se hráči snažili partituru doplňovat zbytečnými modernistickými gesty. Tón Isabelle Faust jiskřil. Neustále zpíval, hrál si s melodií, vytvářel ryzí citové momenty, byl veselý a vždy byl stoprocentní a pevný. Její vzhled jako by sám naznačoval, že má cosi „za lubem“. Absolutního Mozarta.
Francouz Antoine Tamestit byl rovnocenným partnerem. Dokázal modulovat jednotlivé pasáže stejně jako Faust a byl v rovnocenném postavení se všemi, kdo se na tomto svátku podíleli. Jeho místo bylo především ve druhé větě. Třetí závěrečná část byla poměrně rychlá, vzletná, oba sólisté si s ní jemně pohráli. Závěr byl paradoxně zjemněn a vznešené dílo bylo dokonáno.
Koncert po přestávce uzavřela další Mozartova hudba, krátká Symfonie G dur KV 318 a Symfonie Es dur KV 543 (č. 39). Ta představila další hudební stránky English Baroque Soloists. Tu nadějnou v úvodu, dramatickou v Andante, smyslnou ve třetí části a detailní a plnou myšlenek ve finální větě. Myslím, že toho večera vzniklo v Salcburku něco jedinečného a neopakovatelného.
Hodnocení autora recenze: 100%
Mozartwoche 2018
Orchesterkonzert
Dirigent: Sir John Eliot Gardiner
Isabelle Faust (housle)
Antoine Tamestit (viola)
Angela Hicks (soprán)
English Baroque Soloists
28. ledna 2018 Grosses Festspielhaus Salcburk
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symphonie C dur (Ouvertüre zu „Il re pastore“ KV 208 und Finale KV 102)
Wolfgang Amadeus Mozart: Sinfonia concertante Es dur für Violine, Viola und Orchester KV 364
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Symphonie G dur (Ouvertüre) KV 318
Wolfgang Amadeus Mozart: Symphonie Es dur KV 543
