Taneční konzervatoře hl. m. Prahy tento podvečerní koncert představila v Divadle na Vinohradech. V programu, který byl jinak složený jako koncert z mnoha čísel klasického/neoklasického, moderního/současného i folklorního repertoáru, se tedy objevil i taneční pár z těchto kurzů. Je pravdou, že mezi oblastí jevištního a společenského tance vznikla určitá hranice, kterou aktéři překračují jen zřídka, například, když se společenský tanec stane součástí choreografie dějové inscenace pro vykreslení prostředí tančírny nebo společenské události. Star Dance je kontroverzní událostí, která zdá se nepřivádí publikum do divadla, pokud mezi tanečníky a porotou není právě hostem někdo přímo z této oblasti. A tak spíše koexistujeme vedle sebe. Vzájemný vztah se vyvíjí přirozeně, a jestli se tyto oblasti časem přiblíží nebo oddálí, ukáže právě jen čas. Z hlediska jevištního tance pozoruji spíš tendence obohacování současného tance o jazyk bohaté rodiny urban dances, tak jak se do interpretace i tvorby zapojuje nejmladší generace.
Ale zpět k programu. Taneční konzervatoř hl. m. Prahy je tradičně vnímána jako instituce, která připravuje především interprety vyškolené v klasické akademické technice, ale utěšeně se rozvíjí i další obory. Pohledem na repertoár, který uvedli nyní, se zdá, že se více seznamují nejen s kánonem moderních technik, ale i dalšími metodami a že se jim dostává současnějšího repertoáru i ve specializaci, která je označována jako moderní tanec (ale tuhle specializaci bych v rámci terminologické správnosti zvážila do budoucna přejmenovat, protože doba moderny je za námi cca už sto let a postmoderna půl století). Jsou schopni uvolnit se a nechat tělo, aby reagovalo instinktivně, přirozeně, flexibilně, zbavit se napětí a dát pohybu prostor zareagovat na nečekaný impulz, gravitaci, to je stejně důležité jako ovládnout pravidla určité konkrétní techniky.
Program Slovo a tanec, který moderovala a citlivými komentáři doplňovala Kateřina Hanáčková, ovšem přinesl nejprve průřez klasického repertoáru ve dvanácti číslech v interpretaci od nejnižších ročníků až po budoucí absolventy. Nižším ročníkům nejvíce sluší sborové pasáže, kdy zřejmě cítí i podporu kolektivu či pomyslného ducha skupiny. Rostou však mladé talenty, které na dobré úrovni zvládají i sólové variace. Program se dotkl těch z nejslavnějších inscenací, ale i méně často uváděných, jako je třeba Faraonova dcera. Několik variací se zapsalo do paměti, třeba už jeden ze studentů 5. ročníku T. Ptáček předvedl velice sebejistě variaci z Louskáčka a určitě je tu patrná pedagogická práce Michala Štípy, pro kterého byl a dosud je klasický repertoár přímo fyzickou přirozeností. Variace Rudovouse z Labutího jezera v podání A. Schmidtmayera, kterého vedl Jurij Slypyč, byla také velmi vyspělá a mladík zaujal i určitou střízlivou introspekcí, kdy se rozhodl „nehrát“ zlo navenek, ale využít energii uvnitř sebe, určitě bude mít potenciál k dramatickým postavám. A těch technicky dobře provedených variací i dalších fragmentů bylo mnoho – svatební pár z Giselle (který tančil velmi vyspělý pár z Taneční konzervatoře Brno), fragmenty z Korzára, Markytánky, Marné opatrnosti, Paquity… Program byl trochu dlouhý na zapamatování, ale příjemně pestrý.
Po přestávce vystoupila jako host Nikola Márová, která letos ukončuje svou kariéru jako primabalerína Národního divadla a bude se věnovat především pedagogické práci. Člověk nechápe, jak se to vlastně mohlo tak rychle stát – vždyť Umírající labuť tančila docela nedávno v Baletománii! Jak je možné, že je to už dvacet let!? Nikola odchází z oficiálního jeviště v plné síle a technické dokonalosti, má všechny předpoklady, aby její kariéra pokračovala v obměněné podobě dál, protože nevyužít její potenciál by bylo přímo mrhání. Doufám, že získá patřičný prostor v projektech vznikajícího projektu NdB 3: Mário Radačovský již veřejně oznámil, že do této skupiny, kterou chce vytvořit po vzoru nizozemského NDT 3, počítá právě s Nikolou. Ale doufám, že se bude ještě dál objevovat ve svých oblíbených pas de deux na koncertech a gala a že se nevzdá ani sóla Umírající labutě. Je velkou motivací nejen pro studenty.
Nicméně program patřil mladé nastupující generaci, jeho druhá část se zaměřila na dramatické, charakterní tance, respektive fragmenty baletů (Minkusovo Bolero, Asafjevův krakowiak, variace z Laurencie nebo Valpuržina noc). Mezi nimi byla novinkou choreografie na Bachův Braniborský koncert č. 3, kterou vytvořili Roberta Meschiari a Jiří Horák v neoklasickém stylu. Studenti měli možnost prožít čistou abstrakci krásy z linií, dynamiku plynulých přechodů, zvládli výborně nutnost nezastavova v pózách, a choreografie skvěle korespondovala s hudbou. Ne vždy se povede, aby čísla vytvořená pro praxi studentů působila zároveň jako samostatné nosné opusy, v tomto případě ano.
Když se studenti přesunuli k modernímu a současnému repertoáru, neztratili nic ze své jistoty. Ryze moderní choreografii, ve smyslu využití čisté taneční techniky, měli připravenou od Libuše Ovsové, zatímco vliv současného tance ve svých choreografiích nezapřely Lucie Šimůnková a Klára Jelínková. Její choreografie Resistance na hudbu Maxe Richtera zůstane divákům v paměti jistě dlouho, věnovala se i světelnému designu, využití siluet tanečníků jako významotvorného prvku. Viděli jsme dívčí duet i mnoho práce ve skupině, která není zanedbatelná, je v ní třeba balancovat mezi projevením individuality a udržením napětí společné choreografie, a to se dařilo všude. Vystoupil také student Taneční konzervatoře Brno Josef Pavliš s vlastní choreografií Move on!, sólem zpracovávajícím motiv ztráty, stesku a jejich překonávání. Nakonec nechybělo ani několik čísel lidového tance, aby program zakončil Šavlový tanec z Gajané.
Post scriptum: O limitech a faktické možnosti či nemožnosti vybudovat typ univerzálního tanečníka bychom měli vést debatu. Já si například myslím, že specializace je zcela v pořádku, pokud je doplněna hlubokým zájmem o ostatní obory a techniky, a pokud je podporována rovnost, ne rivalita. A také že je zásadní, aby se například i ti tanečníci, kteří se rozhodnou věnovat primárně akademické technice, včas dozvěděli a pochopili, proč vznikly, na co reagovaly a co všechno ovlivnily a ovlivňují např. americká taneční postmoderna, evropský Tanztheater a konceptualismus v tanečním divadle, aby měli povědomí i o existenci širšího pole performance art. O všech směrech tanečního a pohybového divadla, i o těch, ke kterým subjektivně cítíme estetický odpor, je nutné hovořit jako o rovnocenné oblasti umělecké tvorby, jen tak vzniká prostor pro svobodnou tvorbu a také potenciál pro tranzici z jedné oblasti do druhé. (Že to jde a mladí s tím nemají problém, ukázala třeba nedávná premiéra projektu Hutch v ARŠE+.)
