České orchestry vedou z větší části cizinci. Zatím posledním oznámeným jménem je Alexander Liebreich, který bude od podzimu šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. První zahraniční umělec v této funkci. U jiných těles už dirigenti nepocházející z českých zemí působí dlouho; u některých si tento fakt ani neuvědomujeme, u některých si všimneme. Záleží hodně na tom, jak je orchestr vnímán – speciálně Česká filharmonie.
Alexander Liebreich pochází z Bavorska, má však rodinné kořeny v Československu, v kdysi početné německy hovořící menšině. V jeho osobě se tedy do současnosti propojují různé tuzemské tradice a osudy a historické peripetie, méně dnes už snad resentimenty.
Když na počátku devadesátých let přišel k České filharmonii Gerd Albrecht, bylo téma bezprecedentně vůbec prvního cizince – a ještě navíc Němce – v čele tak národního orchestru tématem mnohem výbušnějším! Na tuto strunu hrál tehdy ostatně i sám Albrecht, který vztahoval odpor určité části kulturní obce ke své osobě pouze ke svému němectví, ačkoli některým lidem vadily i ryze umělecké a osobní důvody a některým především to, jak moc on sám vytahoval národnostní kartu… U Alexandera Liebreicha tohle už nikdo dnes snad řešit nebude. A navíc je podle všeho umělecky opravdu dobrou volbou.
Tou, zdá se, je i Semjon Byčkov, který shodně od počátku příští sezony bude stát v čele České filharmonie. V jeho případě by mohly resentimenty zapracovat také – narodil se v Leningradu a do třiadvaceti žil v Sovětském svazu. Dnes je světoobčanem rozkročeným mezi Francií a Amerikou, jemuž se na českém prvním orchestru líbí, že stojí na pomezí kultur, mezi Západem a Východem. Natáčí s filharmonií Čajkovského, má i další pěkné plány. Ruskou kartu snad v jeho případě nikdo hlasitě vytahovat nebude a ani nevytáhl, ale co kdyby to někoho extrémněji uvažujícího přece jen někdy ještě napadlo…
Česká filharmonie je podle Byčkova jedním z mála orchestrů, které v současném globálním světě mají ještě svou rozpoznatelnou a unikátní identitu. Designovaný šéfdirigent deklaroval, že ji chce udržet. Pozici má samozřejmě těžší než Liebreich u rozhlasových symfoniků, kde se o takto chápané identitě nehovoří, kde jsou důležitější spíše specifika rozhlasové práce a udržení smysluplnosti a oprávněnosti existence orchestru při veřejnoprávním rozhlase. A tohle Alexander Liebreich promyšlené má, vždyť několik posledních let stojí v čele rozhlasového orchestru v Katovicích… Byčkov bude bezděky posuzován i podle toho, jak obrazně řečeno nahradí Jiřího Bělohlávka. Ani v tom to nebude mít lehké – český šéfdirigent po předchozím období několika cizinců přinesl filharmonii nejen své umění nezávislé na národnosti, ale samozřejmě i nenahraditelný cit pro národně zabarvenou hudbu, který byl výhodou. Management České filharmonie je přesvědčen, že Byčkovovu národnost nebude nikdo ve světě posuzovat, ale sčítání energií v případě pocitově autentické interpretace české hudby českým dirigentem úplně popřít nelze. Je to spíše tak, že se od Byčkova a jeho orchestru nutně nebude čekat výjimečně a neopakovatelně zahraná česká hudba – což je pro filharmonii vlastně dobře. Může na světovém kolbišti soutěžit o místo a přízeň svobodněji, s větším repertoárovým záběrem… Ani takovým věcem nebude muset Alexander Liebreich v rozhlase čelit.
A ještě jedna maličkost je zajímavá u rozhlasových symfoniků. Hovořit o tom, že Liebreich je první cizinec v jejich čele, není vlastně úplně přesné. Vždyť dosavadní šéfdirigent Ondrej Lenárd je Slovák! Svědčí to o tom, jak v nás, přinejmenším v ostatních než nejmladších generacích, bezděky přetrvává pocit, že Slovensko není přece žádné zahraničí. V Česku naštěstí takový resentiment nikomu nevadí. Ondrej Lenárd prostě patří do společné historie a kultury Československa.
Jak jsou na tom další cizinci u českých orchestrů?
Mladý Fin Pietari Inkinen s Pražskými symfoniky diriguje český, světový a finský repertoár. V čerstvé paměti je jím řízená zajímavá podzimní opožděná česká premiéra Sibeliovy vokální symfonie Kullervo. Jedním z jeho nejdůležitějších úkolů je prosazování nových repertoárových dominant, které by navázaly na uměleckou tradici orchestru. Ambiciózní, pragmatické…!
V čele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK stojí od podzimu 2015. Stejně jako Byčkov a Liebreich, i on tehdy hovořil o Praze jako o jedné z kulturně bohatých a nesmírně podnětných metropolí. Pochopíme, že to je víc než jen klišé a zdvořilá slova?
Také orchestr PKF-Prague Philharmonia má v čele zahraničního umělce. Emmanuel Villaume je typem mezinárodně působícího univerzálního dirigenta, v jehož životopise figurují jména věhlasných těles a síní. Aktuální informace jeho cenu zvyšují – poté, co se Metropolitní opera v New Yorku rozešla kvůli obviněním z dávných údajných deliktů s Jamesem Levinem, převezme Villaume některá jeho plánovaná představení. Včetně jednoho přenosu do kin. V Met už dirigoval, ale tohle je samozřejmě zvýrazněné… PKF má své vlastní mezinárodní renomé. Pomůže jí nicméně nějak v budoucnu nová položka v životopise jejího šéfdirigenta?
Vedle čtyř hlavních pražských orchestrů bude mít i Filharmonie Brno od září 2018 zahraničního šéfdirigenta. A domluvila se na angažmá s opravdu světově rozkročeným umělcem, jehož zájem sahá od baroka po soudobou hudbu. Dennis Russell Davies je považován za jednoho z nejodvážnějších dirigentů klasické hudby. Mezi jeho přátele patří Philip Glass, jemuž dirigoval mnohá díla. Davies přiznal, že jde v jeho kariéře v případě Brna o překvapivý vývoj. Zaujal ho orchestr a také město, které chápe svoji roli v České republice i na mezinárodní scéně, které se nebojí být ambiciózní a riskovat. Davies pochází z amerického středozápadu, ale zásluhou toho, že teď dlouho žil a pracoval v hornorakouském Linci, získal podle svých slov hluboké uznání pro společné středoevropské dědictví. Patnáct sezon vedl jako šéfdirigent a hudební ředitel tamní Operu a Brucknerův orchestr.
V minulých sezonách byla brněnská filharmonie bez stálého uměleckého vedení, její poslední šéfdirigent Aleksandar Marković ji vedl v letech 2009 až 2015. Získání Daviese lze považovat za husarský kousek. I v kontextu příprav na předpokládaný vstup orchestru do nového koncertního sálu v roce 2020 nebo 2021.
V Ostravě má Janáčkova filharmonie v čele Němce – Heiko Mathias Förster tam přišel z Nové filharmonie Vestfálsko. Předtím byl u Mnichovských symfoniků, je i operním dirigentem.
Komorní filharmonii Pardubice diriguje od roku 2014 Peter Feranec, slovenský umělec se silnou uměleckou vazbou na Rusko. Byl dokonce šéfdirigentem Velkého divadla v Moskvě, kde se stal prvním cizincem a navíc nejmladším dirigentem na této pozici. Pak působil jako šéfdirigent Petrohradského filharmonického orchestru a nakonec jako šéfdirigent a hudební ředitel Michailovského divadla v Petrohradě.
Severočeská filharmonie Teplice má se zahraničním vedením už dlouhé zkušenosti – od roku 1997 měla za šéfdirigenta mladého kanadského umělce Charlese Olivieriho-Munroea. V roce 2013 po něm nastoupil italský dirigent Alfonso Scarano.
Samostatnou kapitolou je Andreas Sebastian Weiser, který na konci osmdesátých let studoval u tehdejšího šéfa České filharmonie Václava Neumanna a stal se druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Měl pak práci v Jeně a Turíně, hostoval v dalších evropských městech, ale vazby do českého prostředí mu zůstaly. Stal se nakonec šéfem Filharmonie v Hradci Králové a od září 2016 je navíc hudebním ředitelem Státní opery v Praze.
Aby to nebylo tak jednoduché, jsou samozřejmě u nás i orchestry, jejichž šéfdirigenti nejsou cizinci. Ale není jich mnoho.
Od sezony 2005/2006 je šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc Petr Vronský, docent oboru dirigování na hudební fakultě pražské AMU. Dirigentskou dráhu započal v roce 1971 – působil v Plzni a v Ústí nad Labem v opeře. Byl šéfdirigentem Státní filharmonie Brno, pak i šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie v Ostravě.
Plzeňskou filharmonii vede Tomáš Brauner, který byl dosud rovněž hlavním hostujícím dirigentem rozhlasových symfoniků. V Plzni také začala jeho dráha operního dirigenta, která ho zavedla i do Státní opery Praha a do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od nové sezony Brauner odchází na šéfdirigentský post do Zlína k Filharmonii Bohuslava Martinů, na jeho místo do Plzně ale nastupuje zahraniční dirigent – Belgičan Ronald Zollman.
Šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru je Jan Kučera, skladatel, aranžér a klavírista, jeden z nejvšestrannějších českých hudebních umělců. Na Pražské konzervatoři absolvoval u Bohuslava Řehoře skladatelský obor a u Miriam Němcové a Miroslava Košlera obor dirigentský, v němž jej potom na AMU vedl Vladimír Válek. V letech 2002–2010 byl Kučerovým hlavním působištěm Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Diriguje také v opeře, především v Ostravě a v Praze.
Jihočeskou filharmonii v Českých Budějovicích řídí od roku 2008 houslista a dirigent Jan Talich. A Západočeský symfonický orchestr v Mariánských Lázních vede jako šéfdirigent Martin Peschík. Byl už předtím mimo jiné šéfdirigentem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a v Mariánských Lázních také ředitelem.
Dále by měla v tuzemské souvislosti padnout přinejmenším ještě dvě dirigentská jména – hudebních ředitelů v Národním divadle v Praze Jaroslava Kyzlinka a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě Jakuba Kleckera.
A pak přicházejí na řadu jména žáků Jiřího Běloholávka. Spolu se Semjonem Byčkovem se do nejužšího uměleckého týmu České filharmonie dostali jako hlavní hostující dirigenti Jakub Hrůša a Tomáš Netopil. „Oba jsou odsud, oba jsou umělci s mezinárodní kariérou,“ ocenil je Byčkov, který předpokládá, že budou tříčlenným týmem a že si přitom každý z nich bude moci realizovat i své sny.
Z Bělohlávkových žáků pouze Marko Ivanović má šéfovskou funkci doma – poté, co stál v čele Komorní filharmonie Pardubice, je od ledna 2015 šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Hrůša je šéfem Bamberských symfoniků, Netopil vede filharmonii a operní soubor v Essenu. Patří k nim i Tomáš Hanus, hudební ředitel a šéfdirigent Velšské národní opery v Cardiffu, a Zbyněk Müller, který šéfuje od roku 2008 filharmonii v Košicích. Pro tuto umělecky silnou generaci jde o mezidobí. Bylo by zvláštní, kdyby v budoucnu nepřevzali nebo nedostali šanci převzít nějakou důležitou pozici v tuzemských hudebních institucích. Sice ještě mají čas, ale coby „ještě mladí“ nemohou být chápáni donekonečna.
