Taneční skupina ME-SA představila tento týden novou premiéru, která je už jejím dvanáctým projektem. Holešovické Studio ALTA tento koprodukční projekt rozezněl a naplnil energií stejně jako otázkami. Inscenace Let Me Die in My Footsteps je dílem performerů ze čtyř zemí, tedy jakousi česko-slovensko-brazilsko-slovinskou společnou prací. „V inscenaci Let Me Die in My Footsteps se čtveřice tanečníků ocitá v krizi, která je výchozím bodem rozporuplné cesty konfliktu a rozřešení,“ uvádí choreografii autor, tanečník brazilského původu Renan Martins, který působí v Bruselu. Tanečníci jsou sami spolutvůrci inscenace, není tedy divu, že právě jejich výkon je na ní to nejpřesvědčivější a v tomto smyslu poskytující divákovi intenzivní zážitek. Premiéru odtančili ve složení Renan Martins de Oliveira (dočasně místo Martiny Hajdyla Lacové), Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová a Benjamin Pohlig. Co tedy jejich studie dotyku a nerozlučnosti nabízí?
Zprvu se s tanečníky nesetkáváme jako s individualitami, spíše jako s jedním organismem. Pohybují se buď ve stálém dotyku a objetí, nebo se k této společné formě i formaci snaží co nejrychleji a nejintenzivněji připojit. Přesouvají svá těžiště jeden přes druhého, balancují jeho střed v napětí, když se zdánlivě chtějí odtrhnout, ale přitom zůstávají závislí jeden na druhém. Jako osminohý hmyz nebo nějaký vybájený tvor tak na jevišti zkrátka existují a diváci jejich existenci sledují trochu s pocitem návštěvníků pavilonu šelem. Někdy je akcentovaná jednota stěsnaných těl, jindy je kladen důraz na doteky rukou. O nutnosti dotýkat se a být spolu ostatně hovoří i program. Jako kdyby však i pohybově zůstalo právě jen u konstatování tohoto faktu. Ano, máme nutnost dotýkat se a být spolu. Na jevišti to vidíme a můžeme se i pokusit převést si tuto skutečnost jako metaforu na nefyzické vztahy. A co s tím dál? Zdá se, že si tvůrci tématem stanovili limit a už neuvažovali o jeho překročení.
V mezihře, kdy se tanečníci odpojí a v rohu sálu sedí sice ve skupince, ale izolovaně jako v meditaci, se inscenace dostává do nejméně uchopitelné části. Do hudebního intermezza. Slovinský kytarista Gasper Piano celou choreografii doprovází živou produkcí, ve které nechybí obvyklé nahrávání krátkých sekvencí do smyčky, takže zvukovou krajinu rozvrství i bez spoluhráčů do potřebné šíře. Skládá za sebou motivy, které nerozvíjí do melodie, ale ani nejde o minimalismus, spíš těká od myšlenky k myšlence, improvizuje. Vprostřed inscenace tedy hraje sólo, ale jeho hra nekomunikuje s pohybem, žije si vytrženě pro sebe. Kromě toho hudebník působí dojmem někoho, kdo má, když budeme parafrázovat jeden známý výrok o tanci, raději sebe v hudbě než hudbu v sobě. K čemu má tato exhibice dramaturgicky dospět, pokud jejím jediným účelem není dopřát prostor hudebníkovi, zůstává záhadou. Pokud vím, toto nemá být revue.
Když tanečníci opět ožijí, vrací se i energie do inscenace, které ovšem evidentně chybělo vnější oko režiséra, nebo přinejmenším smysl pro načasování akce. Její třetí část je dynamická a z hlediska práce s pohybem dokládá určitý vývoj, chcete-li dramaturgii, protože postupně graduje a stává se sugestivní. Tanečníci znovu procházejí stádiem skupiny, kdy v různých formacích opisují kruhovou dráhu kolem jeviště, dynamika pohybů roste. Tanec nabývá na energičnosti, když se jeviště stává prostorem setkávání a střetání, z tanečníků se rodí individuality. Pohyb už není zadržován, ale expanduje do prostoru, tanečníci klesají na zem, vzpínají se k výskokům, nárazům těl ve vzduchu, začínají na sebe mluvit, ačkoli je agónie elektrické kytary přehlušuje. Pohybují se jako neřízený živel nebo lavina a v tom okamžiku už „s sebou“ berou i diváky, na které jejich energie přechází. Nikdo v tu chvíli nezůstává nezasažen a zřejmá radost z pohybu je nakažlivá. Ale přesto je nutné položit otázku: je radost z pohybu a její energické prožití opravdu tak nosným sdělením, aby se stalo choreografií? Pohybové kvality interpretů jsou nezpochybnitelné, ale inscenace samotná působí spíš jako výzkumná fáze nacházení pohybového slovníku, ze kterého je možné tvořit něco dalšího, přinést nové významy a nový rámec. Hra s dynamikou vynáší na povrch nové formy, které spíš čekají na další zpracování. Potenciál tanečníků je využit maximálně co do kvality pohybu, ale určitě zůstává ještě rezerva v jeho dalším uchopení a naplnění obsahem. Nicméně už jen pro ono energické finále stojí za návštěvu.
Hodnocení autorky recenze: 65%
Let Me Die in My Footsteps
Choreografie: Renan Martins de Oliveira
Hudba: Gasper Piano
Kostýmy: Victor Perez Armero
Světelný design: Ints Plavnieks
Produkce: ME-SA Praha / BOD.Y / Seventyseven vzw Brusel
(koprodukce: Studio ALTA Praha / Stanica Žilina)
Premiéra 24. září 2015 Studio ALTA Praha
Tvorba a tanec: Martina Hajdyla Lacová, Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová, Gasper Piano a Benjamin Pohlig (alt. Helena Araujo)
(24. a 25. 9. 2015 výjimečně tančil Renan Martins de Oliveira namísto Martiny Hajdyly Lacové)
www.me-sa.cz
www.altart.cz
Foto Peter Snadík
