Podobně jako řada jiných námětů a předloh patří i Medea k těm, po nichž sáhla celá řada skladatelů – ať už to byl Marc-Antoine Charpentier, Luigi Cherubini , Giovanni Pacini, náš Jiří Antonín Benda či v posledních desetiletích třeba Maďar Andor Kovách nebo Řek Mikis Theodorakis. Zcela nedávno jsme přinesli recenzi „nejnovější“ Medei německého skladatele a klavíristy Ariberta Reimanna (najdete ji zde), uvedené s velkým ohlasem ve světové premiéře Vídeňskou státní operou. Mezi těmi, kdo se rozhodli známou báji řecké mytologie do partitury přenést, je také Giovanni Simone (též Johann Simon) Mayr (1763-1845). Skladatel, o němž se toho dnes však už moc neví, a jehož dokonce už ani některé docela podrobné operní slovníky nezmiňují.
Tento bavorský rodák se krátce po své dvacítce vydal za dalším studiem do Itálie, kde se v Bergamu usadil, působil v tamější katedrále jako kněz a vedle mnoha chrámových kompozic byl také autorem zhruba šesti desítek úspěšných a poměrně dlouho i uznávaných oper, které chrlil jednu za druhou, a z nichž některé poznala záhy i Praha (Gli Sciti, Elisa, ossia Il monte San Bernardo). Mayr stál v Bergamu také u zrodu hudební školy Lezioni Caritatevoli, charitativního projektu, přispívajícího ke vzdělávání mladých talentovaných žáků, kteří byli bez peněz. Rozhodně není bez zajímavosti, že právě do této školy nastoupil jako jeden z prvních žáků i tehdy devítiletý Gaetano Donizetti, pocházející z chudé rodiny hlídače místní zastavárny.
Mayr – narozený o 30 let dříve než Rossini, 35 let před Donizettím a o 39 let starší než Bellini – je v mnohém autorem novátorským. Jeho jevištní partitury nepostrádají v té době nečekanou divadelní živost, vyzrálost instrumentace, rafinovanost sborů a v neposlední řadě i dramatickou působivost sólových partů, propracovaných do nezvyklé psychologické hloubky. Libreto pro Medeu napsal Mayrovi tehdy začínající Giuseppe Felice Romani (1788-1865), který se postupně vypracoval na jednoho z nejvyhledávanějších libretistů své generace (řada oper Rossiniho – například Turek v Itálii, Donizettiho – Nápoj lásky či Lucrezia Borgia nebo Belliniho – Norma, ale také Verdiho Un giorno di regno – Jeden den králem).
Mayrova Medea in Corinto byla poprvé uvedena 28.listopadu 1813 v Neapoli (Teatro San Carlo). Bez zajímavosti rozhodně není, že v Mnichově, kde se teď o její vzkříšení zasloužili, se svého prvního nastudování dočkala až v roce 1963. Jako významné je zmiňováno i poloscénické provedení newyorské šest let poté (Alice Tully Hall), existuje také hned několik novodobých nahrávek této opery, mimo jiné se známou anglickou hvězdou Jeane Eaglen.
Ramón Vargas (Giasone), Nadja Michael (Medea)
Ramón Vargas (Giasone), Oliver Exner (Hymen), Elena Tsallagova (Creusa)
Alek Shrader (Egeo)
Kenneth Roberson (Evandro), Alastair Miles (Creonte), Elena Tsallagova (Creusa)
Kenneth Roberson (Evandro), Ramón Vargas (Giasone)
Julia Dausacker (Violine), Nadja Michael (Medea)
Alastair Miles (Creonte), Elena Tsallagova (Creusa), Ramón Vargas (Giasone)
Podobně pozoruhodná je také tentokrát inscenační podoba mnichovské novinky. S moderní vizáží prakticky všech zdejších inscenací nemusíte pokaždé bezvýhradně souhlasit, zdaleka ne vždy vám režijní koncepce „sedne“. Prakticky nikdy se ale tady nepotkáte s bezradným, nečitelným či významově prázdným tápáním, z kterého by nebylo jasné, o čem se ta která produkce hraje. Německý filmový a divadelní režisér Hans Neuenfels vidí Medeu nikoli jako bezcitnou vražedkyni, které je její ego nade vše, ale jako zoufalou bytost, žijící v poměrně drsných poměrech, kde smrt je prakticky na denním pořádku, a kde je titulní hrdinka ke svému hrůznému činu vlastně přinucena. Vstkutku moderní sugestivní divadlo.
A ještě jedno poznání si návštěvník mnichovské Medei odnáší: Podobně jako u jiných významnějších operních scén i tady berou jaksi za svou nepsanou povinnost čas od času soustředit svůj potenciál na méně hrané či zcela zapadlé dílo zpravidla místní provenience. Na dílo, které menší scény většinou nemají šanci uvést, a pokud ano, tak zdaleka ne s takovou péčí, v tak špičkovém obsazení a pro tak široký okruh diváků. Kdy jsme něco podobného naposledy zažili v pražském Národním? Odpovězte si sami…
Nadja Michael (Medea), Laura Nicorescu (Ismene)
Elena Tsallagova (Creusa), Alastair Miles (Creonte)
Nadja Michael (Medea), Denys Mogylyov (Amor)Dirigent: Ivor Bolton
Režie: Hans Neuenfels
Scéna: Anna Viebrock
Kostýmy: Elina Schnizler
Sbormistr: Andrés Máspero
Bayerisches Staatsorchester
Chor der bayerischen Staatsoper
Premiéra 7.června 2010 v Národním divadle Mnichov
(psáno z reprízy 13.června 2010)
Creonte – Alastair Miles
Egeo – Alek Shrader
Medea – Nadja Michael
Giasone – Ramón Vargas
Creusa – Elena Tsallagova
Evandro – Kenneth Roberson
Tideo – Francesco Petrozzi
Ismene – Laura Nicorescu