Generálním ředitelem Slovenské filharmonie se na základě pověření a úspěšného konkurzu ministerstva kultury v květnu 2004 stal významný klavírista Marián Lapšanský. Velmi rychle po jeho příchodu se ukázalo, co to znamená, když schopný manažer a respektovaný umělec převezme vedení významné kulturní instituce, jakou je Slovenská filharmonie. Profesor Lapšanský měl v době svého příchodu do filharmonie za sebou již bohatou koncertní a pedagogickou kariéru a spolu s Petrem Toperczerem, s nímž ho pojilo osobní i umělecké přátelství, tvořil dvojici nejvýraznějších představitelů domácí klavírní scény. Lapšanského umělecká dráha nejen jako sólisty, ale i jako vnímavého komorního hráče získala v následujících letech široký mezinárodní záběr: stal se vnímavým a vyhledávaným partnerem špičkových evropských pěvců, které doprovázel při jejich písňových recitálech (jmenujme Petera Dvorského, Gabrielu Beňačkovou, Jelenu Obrazcovovou a zejména Petera Schreiera). Svou bohatou koncertní kariéru později doplnil o pedagogickou činnost na hudebních akademiích v Bratislavě, Praze a Banské Bystrici. V době, kdy nastoupil do funkce ředitele Slovenské filharmonie, nebyl v oboru žádným nováčkem: v roce 1979 získal prestižní post jejího sólisty a v následujícím desetiletí s orchestrem absolvoval desítky domácích i zahraničních vystoupení.
Během krátké doby se Lapšanskému podařilo situaci v instituci stabilizovat. Funkci šéfdirigenta orchestru svěřil na přechodnou dobu zkušenému Vladimíru Válkovi a zavázal se provést nezbytné organizační změny. Z filharmonického svazku vyřadil dva komorní soubory, které do jeho rámce zařadil jeden z jeho předchůdců v 80. letech a které nesouvisely s hlavní činností instituce. Na druhou stranu však vrátil filharmonii mezinárodní festival Bratislavské hudební slavnosti a zaštítil Mezinárodní klavírní soutěž J. N. Hummela a začal využívat svých bohatých mezinárodních kontaktů k naplnění profilu obou akcí. Současně došlo k výraznému omlazení orchestru, zpřísnění pracovní kázně v jednotlivých uměleckých souborech a nekompromisnímu důrazu na zlepšení výkonnostní kvality orchestru, která se výrazně zvýšila po příchodu nového šéfdirigenta Emmanuela Villauma. V rámci spolupráce s bratislavskou konzervatoří a Vysokou školou múzických umění zapojil do zkušebního a koncertního procesu SF desítky mladých adeptů scénického umění, kteří tak získali cenné, ba nenahraditelné zkušenosti.
Hvězdnou lekcí Lapšanského působení v čele Slovenské filharmonie a zkouškou jeho mimořádných manažerských schopností bylo náročné období rekonstrukce chátrající budovy Reduty v letech 2009–2011. V úzké spolupráci s ministerstvem se mu podařilo zajistit potřebné finanční prostředky na opravu a spolupracoval při zadávání veřejných zakázek. Přestěhoval umělecké soubory a administrativu do dislokovaných prostor a osobně převzal kontrolu nad procesem přestavby. Díky Lapšanského motivačnímu úsilí a obrovskému osobnímu nasazení se podařilo zredukovat rekonstrukci budovy na minimum a v lednu 2012 se v opravené Redutě mohla uskutečnit první veřejná symfonicko-vokální produkce.
Inovační iniciativy generálního ředitele našly v renovované budově další, ještě širší uplatnění. Cestoval po světě s otevřenýma očima a inspiroval se inovativními kulturními iniciativami. Návštěva jednoho z moderních koncertních sálů ve Finsku ho přivedla na myšlenku zřídit v prostorách Slovenské filharmonie audiovizuální oddělení se skupinou technických specialistů, kteří v podmínkách plně vybavené kanceláře hudebního ředitele začali natáčet symfonické koncerty a nabízet jejich streamované projekce, jak to dělají mnohé evropské orchestry, zájemcům z řad filharmoniků. Současně byla obnovena možnost nahrávání zvukových záznamů, které všechny tři soubory Slovenské filharmonie využívají ke své propagaci v zahraničí.
V roce 2015 se Mariánu Lapšanskému jako generálnímu řediteli podařilo na základě podaného projektu na zvýšení umělecké kvality souborů Slovenské filharmonie a díky dobrým vztahům a spolupráci s Ministerstvem financí získat finanční prostředky, které vedly k rozšíření pracovních povinností umělců v instituci, výraznému navýšení mezd a modernizaci dlouhodobě zanedbaného nástrojového parku. Přestože se tento krok setkal s nevolí a dokonce i s protesty ostatních domácích stěžejních hudebních institucí, došlo k dalšímu rozvrstvení kvality orchestru a jeho povýšení na vysokou mezinárodní úroveň. Je třeba připomenout, že celý tento proces probíhal v mezích zákona, s maximální transparentností a veřejnou kontrolou a řízení SF probíhalo po celou dobu působení ředitele bez jediného skandálu.
