Na podzim tomu bude už dvanáct let, kdy se Praha konečně dočkala návštěvy tehdejší crossoverové hvězdy číslo jedna jménem Andrea Bocelli. Vzpomínám si, že jedna z agentur, majících tenkrát na starost propagaci chystaného koncertu, se na mě obrátila s dotazem, co vím o zpěvačce, která bude s mistrem na pódiu zpívat dueta. Reklamní odborníky jsem bohužel nepotěšil – jméno italské sopranistky Marie Luigie Borsi mi bylo neznámé a mnoho jsem toho nezjistil ani pátráním na internetu. Mladá pěvkyně měla za sebou pouze vítězství v Mezinárodní pěvecké soutěži v San Remu v roce 2002 a před sebou turné po čtyřech kontinentech právě s Bocellim, jenž porotě sanremské soutěže shodou okolností předsedal. Nezbývalo tedy, než se na verdikt populárního tenora spolehnout a jít si nadějnou pěvkyni poslechnout 4. října 2003 do Sazka Areny osobně. Z dosti vážných osobních důvodů (vlastní svatba) se mi to tehdy nepodařilo, nicméně zpěvačky v Bocelliho stínu si výrazně nepovšimla ani česká média a dalo se tak snadno nabýt dojmu, že udržet si povědomí o Marii Luigii Borsi možná nebude bezpodmínečně nutné.
Sopranistka sama však v průběhu následujících let poměrně důrazně dokázala, že její vítězství v prestižním pěveckém klání rozhodně nebylo náhodné. Už v roce 2004 se představila jako Liu v Turandot v milánské Scale pod taktovkou Carla Rizziho, ještě v témže roce ztvárnila hlavní roli v Traviatě v nastudování Lorina Maazela v benátském La Fenice. Pozdeji se objevila v dalších rolích lyrického repertoáru v Curychu, Berlíně či Barceloně a skvělé ohlasy sklidila za svou Desdemonu na Salcburském letním festivalu v roce 2008 (ačkoliv se jednalo jen o jediné představení v sérii, v níž alternovala s Marií Poplavskou).
Mezitím se na koncertních pódiích potkala kromě svého objevitele Andrey Bocelliho například s José Carrerasem a nechala se slyšet, že „být vedle takových umělců jen ve vedlejší roli jí ani v nejmenším nevadí.“ Borsi vůbec zdobí skromnost v současné době téměř nevídaná a zdá se, že pracovat na jakékoliv formě vlastního zviditelnění mezi její priority určitě nepatří.
Jako by to dokazovala i její diskografie, jíž lze z větší části označit za „dobře utajenou.“ Kromě výtečně přijatého debutového recitálu s áriemi od Verdiho, Catalaniho, Pucciniho a Respighiho, které vyšlo loni u firmy Naxos a o kterém sama prohlašuje, že je jí ctí na něm doprovázet London Symphony Orchestra s dirigentem Yvesem Abelem, jsou její další nahrávky dostupné o poznání obtížněji. Navíc se v nich téměř bez výjimky objevuje v rolích „těch druhých dívek“, jež hlavní mužský hrdina vymění za „tu první“. V živém záznamu Dona Giovanniho v podání Israel Philharmonic Orchestra řízeného Zubinem Mehtou tak zpívá nešťastnou Donu Elviru, v Turandot z produkce Pucciniho festivalu v Torre del Lago zase otrokyni Liu (dirigentka Keri Lynn-Wilson) a v záznamu Carmen z veronské Areny věrnou Micaelu (dirigent Ju Lia). Ve všech případech se jedná nahrávky s vynikajícími sólisty a výkony „second lady“ Marie Luigie Borsi patří vždy k jejich největším kladům.
V rámci programu letošního festivalu Prague Proms se sopranistka do Prahy opět vrátila a tentokrát už plakáty uváděly jako ústřední protagonistku večera s názvem Opera Gala pouze ji. S Českým národním symfonickým orchestrem a dirigentem Marcellem Rotou se potkala už při svém dávném koncertním turné s Bocellim, takže šlo vlastně o zcela přirozené další setkání starých známých. Pouhý pohled do dramaturgie večera však nabídl otázku, kdo z účinkujících na koncertu v Obecním domě 7. července vlastně hodlá být onou hlavní hvězdou. Orchestr si pro svá instrumentální čísla vyhradil stejnou, ne-li dokonce větší plochu než Maria Luigia Borsi se svými operními a písňovými vstupy. Označovat tedy program za pěvecký recitál by bylo možná trochu zavádějící, nicméně – proč bazírovat na pojmech, když důležitý je výsledek a spokojenost posluchačů.
A ta byla v téměř zaplněné Smetanově síni zřejmě značná, protože velké operní předehry z Verdiho Síly osudu a Sicilských nešpor, Rossiniho Straky zlodějky a Viléma Tella i raritní Siciliány ze Suity č. 3 ze Starých árií a tanců Ottorina Respighiho přijali diváci s velkým nadšením. V celku nebylo divu – orchestr je zhruba v polovině svého festivalu v záviděníhodné formě a pod Rotovou taktovkou zahrál vděčné „hitovky“ s plným nasazením a s nakažlivou vervou. Dirigent dokázal působivě vygradovat zejména ouverturu k Vilému Tellovi, v níž se v znamenitě představily všechny nástrojové skupiny, a zajímavou práci s dynamikou orchestr předvedl i v Respighiho skladbě, byť ta byla svou místy až melancholickou náladou v programu možná trochu nadbytečná.
Maria Luigia Borsi se se svou rolí, v níž nedostala úlohu primadony, ale rovnoprávného partnera orchestru, zhostila s naprostou samozřejmostí. Po každé společné skladbě se obvykle šťastně rozesmála a věnovala dirigentovi i hráčům upřímný potlesk. Přesto jí však chvíli trvalo, než toho večera našla naprostou sebejistotu a než se stal její projev zcela uvolněným. Zpěvačka sice disponuje přirozeně krásným lyrickým sopránem, s nímž zachází s příkladnou technikou i frázováním, nicméně to není hlas právě objemný, takže mohutně obsazený orchestr za jejími zády mnohokrát její projev spolehlivě překryl. V úvodním Pucciniho O mio babbino caro jakoby se tak Borsi zvukově teprve hledala, zatímco následující árii Un bel di vedremo z Madama Butterfly už naplno prokázala své vokální schopnosti i náznak svých dovedností hereckých – napětí v árii vystupňovala se zřídka slýchanou (i vídanou) empatií. Totéž se pak opakovalo i v něžně podané árii Ebben n’andro lontana (jíž opět trochu uškodil nerovný zápas s intenzitou orchestrálního zvuku) a naprostým vrcholem jejího umění pak bylo provedení Vissi d’arte, vissi d’amore z Toscy. Zde se stále snad až příliš skromná a sympaticky ostýchavá sopranistka z těchto tenat dokonale vymanila a přednesla árii s úžasnou průrazností i dramatickou silou – až se Borsi v této roli objeví i na jevišti, bude se určitě na co těšit.
Těžko říci, zda se program koncertu nemohl obejít bez populárních italských písní od Tostiho, Gastaldona a de Curtise. Canzonety typu Musica proibita nebo Non ti scordar di me jsou přece jen notoricky známé především v podání celé řady tenoristů a boj by s nimi podle mého názoru sváděla i pěvkyně bohatšího volumenu, než je právě Borsi. Sopranistka si s nimi nicméně poradila s jakousi věcnou elegancí, takže se její interpretace de Curtisovy Tu can un chiagne mohla stát opravdu důstojným vyvrcholením večera.
Usměvavá sopranistka si samozřejmě vysloužila – u nás už patrně povinné – standing ovations, na které odpověděla přídavkem v podobě uvolněně zazpívaného hitu O Sole Mio. Jak už však bylo řečeno, Marcello Rota s Českým národním symfonickým orchestrem tentokrát vystupovali v pozici rovnoprávného zpěvaččina partnera. Samotný závěr koncertu proto patřil opakování finální části předehry z Viléma Tella, během níž dirigent posluchače notně povzbuzoval k tleskání do rytmu. A znovu se pak jásalo ve stoje, bez ohledu na to, koho si přišli návštěvníci původně poslechnout především… Je tedy Marii Luigii Borsi navěky souzeno zůstávat ne-li ve stínu, pak alespoň po boku jiných, kteří s ní sdílejí divadelní či koncertní pódia? Odpověď rád přenechám jiným, nicméně sám jsem toho názoru, že předvádějí-li všichni zainteresovaní po umělecké stránce kvalitní výkony (jako tomu bylo tentokrát), není třeba pomyslné žebříčky, kdo byl první, druhý či třetí, vůbec sestavovat…
Hodnocení autora recenze: 80 %
Prague Proms 2015
Opera Gala
Dirigent: Marcello Rota
Maria Luigia Borsi (soprán)
Český národní symfonický orchestr
7. července 2015 Smetanova síň – Obecní dům Praha
program:
– Giuseppe Verdi: Síla osudu, předehra
– Giacomo Puccini: Gianni Schicchi „O mio babbino caro”
– Giacomo Puccini: Madama Butterfly „Un bel dì vedremo”
– Giuseppe Verdi: Sicilské nešpory, předehra
– Francesco Paolo Tosti: Sogno
– Alfredo Catalani: La Wally „Ebben n’andrò lontana”
– Gioacchino Rossini: Straka zlodějka, předehra
– Giacomo Puccini: Tosca „Vissi d’arte”
– Stanislao Gastaldon: Musica proibita
– Gioacchino Rossini: Vilém Tell, předehra
– Ernesto De Curtis: Non ti scordar di me
– Pietro Mascagni: Sedlák kavalír, intermezzo z opery
– Ernesto De Curtis: Tu can un chiagne
přídavky:
Eduardo di Capua: O Sole Mio
Gioacchino Rossini: Vilém Tell, předehra
Foto archiv Prague Proms, Stanislav Pecháček
