Ve středu 12. května byl zahájen 65. ročník MHF Pražské jaro tradičně cyklem symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. Provedení tohoto erbovního díla české hudby v úvodu festivalu je považováno za prestižní záležitost a za takovou ji podle svých slov považuje i dirigent, na nějž padla volba letos. Osmadvacetiletý Jakub Hrůša potvrdil svoji pověst velké naděje českého dirigentství a dokázal, že jeho věk – pro tuto profesi až neuvěřitelně nízký – nemusí být nevýhodou. Provedení Smetanova veledíla při zahájení festivalu bývá obvykle zatěžkáno slavnostní atmosférou důstojné vážnosti, která může interpretaci i naladění posluchačů negativně poznamenat: hlavní je „událost“, nikoli hudba. Letos tomu bylo přesně naopak. Mladý dirigent i orchestr – Pražská komorní filharmonie, jíž je Hrůša šéfdirigentem – přímo vyzařovali svůj zápal pro věc a vnesli do interpretace notoricky známého díla novou krev. S tím úzce souvisí celkové pojetí dirigentovy koncepce. Interpretace byla oproštěna od nánosu vlasteneckého patosu s úmyslem ukázat především na ryze hudební kvality Smetanovy partitury, což se nadšeně i soustředěně hrajícímu orchestru beze zbytku podařilo.
Hrůšovou snahou zjevně nebylo přinést za každou cenu novátorské pojetí, které bude bořit interpretační kánon, ale „vytáhnout“ z díla maximum možného. Precizní nastudování – jemuž byl věnován mnohem větší počet zkoušek než bývá obvyklé – se vyznačovalo promyšleným odkrýváním jindy přehlížených detailů (zřetelně slyšitelné harfy v závěrečném vrcholu Vyšehradu, zvýraznění úlohy dřevěných dechových nástrojů v noční scéně Vltavy atd.) a celkovým pročištěním zvuku, což prospělo zejména některým polyfonně založeným úsekům a také všem tutti pasážím, mnohdy podáváným v podobě jednolité zvukové masy. Takovému pojetí samozřejmě nahrává i poněkud menší obsazení tohoto orchestru i jeho zkušenosti s interpretací mozartovského repertoáru (za jistou nevýhodu tohoto aspektu by mohl být naopak považován přece jen poněkud užší zvuk, než jaký by byl třeba např. pro hymnický úvod básně Z českých luhů a hájů). Druhou devizou nastudování byla takřka ideální volba temp (s vědomím, že jde o značně individuální pohled). Týká se to především Tábora, jehož mimohudební poselství je již pro dnešní dobu přece jen poněkud těžko uchopitelné. Ideovým výkladům se Hrůša úspěšně vyhnul tím, že zvolil poněkud rychlejší tempo, čímž se – možná k něčí lítosti – částečně vytratilo ono zlověstné očekávání příštích husitských bojů, a zároveň upřel veškerou pozornost na čistě hudební stránku básně. Hrůšův dirigentský styl nezapře Bělohlávkovo školení: je prostý jakékoli exhibice, jeho gesta jsou jasná a čitelná, ve vypjatých místech dokáže k orchestru vysílat zřetelné „energetické signály.“
Koncepci Jakuba Hrůši a hru Pražské komorní filharmonie ocenilo jindy poněkud škrobené publikum zahajovacího koncertu mimořádně srdečnými ovacemi, z nichž bylo jasně patrno, že se nejedná o potlesk „ze slušnosti“ (tleskalo se dokonce už i po Vltavě, přičemž tentokrát se zdálo, že se nejedná o neznalost nepsaných zvyklostí, ale prostě o spontánní ocenění interpretace). Vydavatelství Supraphon prozíravě pořídilo z koncertu záznam, který bude v blízké době vydán na CD. Už dnes lze říci, že nahrávka bude do budoucna cenným historickým dokumentem – toto provedení Mé vlasti lze považovat za najzdařilejší za poslední řadu let.
Bedřich Smetana:
Má vlast
Dirigent: Jakub Hrůša
Pražská komorní filharmonie
Pražské jaro 2010
(psáno z 12.5.2010)