Lukáš Vondráček absolvoval své první veřejné vystoupení ve čtyřech letech. Jako patnáctiletý debutoval s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym a hned v následujícím roce 2003 absolvoval s tímto orchestrem velké turné po USA. Po studiích na Hudební akademii v Katowicích a na Vídeňské konzervatoři se dostal do elitního programu Konzervatoře v Nové Anglii v Bostonu, kde v roce 2012 pod vedením Hung-Kuan Chena absolvoval s vyznamenáním. Díky přirozené, suverénní muzikálnosti a bravurně zvládnuté technice se těší neochvějnému renomé nadaného a vyzrálého hudebníka. V probíhající sezoně si naplánoval koncerty se Symfonickým orchestrem Hesenského rozhlasu, Symfonickým orchestrem v Pittsburghu pod taktovkou Juraje Valčuhy nebo s Národním orchestrem BBC ve Walesu s Xian Zhangem. Vrátí se též ke Královskému skotskému národnímu orchestru nebo k Symfonickému orchestru São Paulo. Sólová vystoupení ho zavedou do Flagey v Bruselu, Filharmonické společnosti v Trentu, Chopinovy společnosti ve Vancouveru, Filharmonie v Haarlemu, Domu hudby v Portu a Německého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem.
S rozhlasovými symfoniky bude účinkovat ještě 6. května 2019, kdy pod taktovkou šéfdirigenta Alexandra Liebreicha provede Brahmsův Koncert č. 1 d moll. O Dvořákově koncertu, uváděném ve 12. listopadovém večeru, říká: „Mám ho rád pro jeho originalitu a přímost hudebního sdělení. Řekl bych, že se jedná o dílo neprávem opomíjené. Dvořák je technicky občas nepříjemný a jeho klavírní dílo možná není posluchačsky nejvděčnější. Važme si ale tak krásné české hudby.“
Jméno Erkkiho-Svena Tüüra už delší dobu patří ve své generaci k těm nejpozoruhodnějším. Narodil se a žije u moře, na estonském ostrově Hiiumaa. I tato okolnost ovlivňuje jeho umělecký profil. V roce 1979 založil komorní rockovou formaci In Spe, jejíž repertoár měl blízko k minimalismu a středověké hudbě. Brzy poté, co se obrátil ke klasické kompozici, začal získávat mezinárodní ohlas. Skladba Le poids des vies non vécues měla premiéru v roce 2015. Název se dá přeložit jako Břemeno neodžitých životů. Autor ji věnoval památce obětí první světové války. Nestali se rodiči a prarodiči, nemohli naplnit své osobní sny. Dědictví těchto ztracených životů můžeme chápat jako obrovské břímě. Vyplývá z toho pro nás nějaká odpovědnost? Upozorňuje nás to na něco podstatného? Ztracené životy rozhodně musíme cítit jako břemeno, jinak by byla jejich ztráta zbytečná a marná.
Jean Sibelius sehrál nezastupitelnou roli v kulturní a politické emancipaci své země. Sedmou a poslední ze svých symfonií komponoval mezi roky 1918–1924. Není dlouhá a plyne v jednom strukturovaném proudu jako netypicky jednovětá. Je v ní obsaženo vše, co bývá v symfoniích o čtyřech větách – hudba rychlá, volná i taneční, také finále… Je v ní dramatičnost srovnatelná s mnohem delšími díly.
PROGRAM:
Erkki-Sven Tüür (1959): Le poids des vies non vécues (Břemeno neodžitých životů)
Jean Sibelius (1865–1957): Symfonie č. 7 C dur, op. 106
Antonín Dvořák (1841–1904): Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Arvo Volmer – dirigent
Lukáš Vondráček – klavír
DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, PONDĚLÍ 12. listopadu V 19.30 HODIN
Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava.
Záznam nabízí ve středu 14. listopadu od 20 hodin ČRo D-dur.
