Album The Summer Portraits italského skladatele a klavíristy Ludovica Einaudiho, na které poutají videoklipy Rose Bay, Punta Bianca a Pathos, vychází 31. ledna 2025 na labelu Universal Records. Naposledy Einaudi vystoupil v Praze před dvěma roky a koncert byl vyprodán za dva týdny, podobně jako jeho předchozí tuzemská vystoupení. Vstupenky na sezení budou v prodeji v sítích Ticketmaster a Ticketportal od 19. prosince, 10:00 hodin. Koncert pořádá agentura Charmenko.
The Summer Portraits je cyklus písní, ve kterých se osobní stává univerzálním. Loni si Einaudi s rodinou pronajal vilu na italském ostrově Elba, která byla zasazena do borového lesa. Zjistil, že dům zdobí třicet nebo čtyřicet působivých olejomaleb, které byly zjevně namalovány stejnou rukou. Objevil, že je vytvořila jedna žena z Říma, která dům vlastnila několik let a každé léto malovala nové scény. „Každý má svou vlastní verzi letních portrétů,“ říká Einaudi. „Já začal vytvářet své vlastní malby hudbou. Toto album je tak věnováno všem našim létům, všem našim krásným okamžikům.“ Olejomalby, které daly název sólové klavírní meditaci Oil on Wood, jsou symbolem Einaudiho impresionistického přístupu k hudbě – každý tah je pečlivě zvolený, působivé nálady jsou vytvářeny něčím křehkým.
Návrat k osobním vzpomínkám, létu, slunci, moři dokládá nedávný videoklip k písni Rose Bay, který se skládá z intimních záběrů z dětských prázdnin. Když bylo Ludovicovi sedm či osm let, trávil je v Bocca di Magra nedaleko pobřeží v severním Toskánsku. Název samotné skladby pak odkazuje k předměstí Sydney, kam emigroval v třicátých letech 20. století Einaudiho dědeček Wando Aldrovandi, který nechtěl hrát pro italskou fašistickou vládu. Vzpomínky na tyto výlety inspirovaly také píseň pojmenovanou Punta Bianca. Maria Callas je pro změnu první skladba inspirovaná slavnou osobností – matčinou oblíbenkyní, jejíž zpěv se linul z gramofonu v jejich prázdninovém domě.
Na albu se podíleli Einaudiho dlouholetí spolupracovníci – Federico Mecozzi na housle a violu, Redi Hasa na violoncello a multiinstrumentalista Francesco Arcuri nahráli téměř všechny skladby alba. V několika skladbách hostuje francouzský virtuos Theótime Langlois de Swarte, ty byly nahrány ve studiích Abbey Road spolu s orchestrálními částmi v podání smyčcové sekce Královského filharmonického orchestru v Londýně pod taktovkou Roberta Amese. Mnohým písním naopak ale lépe vyhovovalo Einaudiho domácí studio v Dogliani se svojí sevřenou akustikou a více osobnější atmosférou.
Ludovico Einaudi patří s devíti miliardami přehrání skladeb ročně k nejstreamovanějším klasickým umělcům. Vydal řadu úspěšných alb, vyprodává nejprestižnější sály po celém světě a je ceněným autorem hudby k mnoha filmům. Narodil se v roce 1955 v Turíně. „Vždycky jsem považoval toto město za místo, kam bych se už nikdy nevrátil. Bylo velmi šedivé, velmi industriální – připadal jsem si jako v kleci,“ směje se. V mládí ho přitáhl Milán a v osmnácti letech již Einaudi studoval skladbu na tamější Verdiho konzervatoři pod vedením průkopníka experimentální hudby Luciana Beria. Nyní, když je mu 68 let, má ke svému rodišti jiný vztah. „Je to zvláštní místo, svým způsobem velmi poetické. Duše lidí je více skrytá. Nedávají věci na odiv – dynamiku musíte najít sami v sobě…,“ říká. Není neobvyklé, že Einaudi píše skladby během zvukových zkoušek a příprav; turné je pro něj formou dovolené. „Stále utíkáte a nikdo vás nemůže chytit; nikdy se necítíte uvězněni.“ Komponování je nevědomé a nelze ho naplánovat – skladby nahrává na telefon, a poté je s kapelou znovu vytváří.
