Figarova svatba, Mozartovo mistrovské dílo, patří přes 200 let k nejčastěji inscenovaným operám bez ohledu na pomalý start ve Vídeňském Burgtheatru 1.května 1786. O něco později ji Praha přijala daleko vřeleji a zpět se už nikdo neohlížel.
Mně tuto operu přiblížila před lety nahrávka firmy EMI z roku 1961 pod taktovkou Carla Marii Guliniho s hvězdným obsazením (Giuseppe Taddei, Anna Moffo, Eberhard Wachter, Elisabeth Schwarzkopf, Fiorenza Cossotto…). Když se objevila možnost vidět Figarovu svatbu na scéně Lyric Opera of Chicago, ani chvíli jsem neváhal. Žiji v Montrealu, a tak kromě vstupenky potřebuji současně i dopravu a ubytování, vše za pokud možno přijatelnou cenu. Naskytne-li se současně ještě něco dalšího, jako třeba speciální výstava v Arts Institute of Chicago, tím lépe, víkend je naplněn. Loni v září jsem byl v Chicagu na prvním představení jejich 55.sezony, která začínala Toscou. Teď jsem vycestoval na úplně poslední představení celé sezony – jedenácté v letošním bloku Figarovy svatby.
Let z Montrealu do Chicaga trvá něco málo přes dvě hodiny, a protože je to na západ, člověk dostane kvůli časové změně půjčku jedné hodiny navíc. Těsně před přistáním je vidět nad Michiganským jezerem centrum města se všemi mrakodrapy. Obrovské letiště O´Hare funguje jako dobře namazaný stroj. Hned z letiště jede vlak (Blue Line – modrá linka) přímo do centra. Je možno využít neomezené jízdenky za 14 dolarů na tři dny (ano, plných 72 hodin od prvního použití, nikoli jen platnost do šesti ráno jako třeba v New Yorku nebo v Mnichově).
Cestou k vlaku si nelze nevšimnout české vlajky. Praha je sesterské město Chicaga od roku 1990. Na začátku 20.století se tam vytvořila velká komunita českých a slovenských přistěhovalců. Mnozí z nich získali významné postavení v řízení města, jako třeba kladenský rodák Antonin Josef Cermak (Tony Cermak), který byl v letech 1931-1933 v pořadí 44.starostou města. Dodnes jedna stanice metra nese jeho jméno.
Chicago navštěvuji skoro každoročně už asi 15 let a vždy tam objevím něco nového. Proč je toto třetí největší město USA pro mě tak přitažlivé? Kvůli poloze na břehu obrovského jezera, fascinující architektuře, lidem pocházejícím ze všech světadílů nebo kvůli historii? Asi všechno dohromady. Dnes je těžko uvěřitelné, že tam v roce 1830 žilo pouze 50 lidí. Prvním stálým obyvatelem byl Jean Baptiste Pointe du Sable, syn obchodníka z dnes kanadské provincie Quebec a černý otrok. Na břehu jezera si postavil dřevěný srub a začal obchodovat s kovy, obilím, dřevem a také doma vyrobeným tvrdým alkoholem. V jeho srubu byly první komunální volby a také soud.
Výhodná poloha místa na americkém středozápadě začala rychle přitahovat další obyvatele a v roce 1870, rok před velkým požárem, tam žilo už 300 tisíc lidí. V roce 1893 jich byl už milión a čtvrt, dnešní číslo dosahuje skoro tří miliónů. Dodnes se vede debata o tom, zda „Checagou“ označovalo v mluvě domorodých Indiánů divokou cibuli, které se dobře dařilo v bažinaté půdě, nebo bahenní plyny nebo jen jednoduše – silný. V době neslavné prohibice (tedy zákazu konzumace alkoholu) mezi lety 1920 a 1933 se Chicago proslavilo gangstery a pašeráky, jako byl Al Capone. V dnešní době patří toto město k nejvýznamnějším světovým finančním a politickým centrům. Současný americký prezident Barack Obama byl dříve senátorem za stát Illios, kde se Chicago nachází.
Máte-li na návštěvu jen dva nebo tři dny, kde je nejlépe začít? Jednoznačně v centru, v oblasti nazývané The Loop (podle metra, které v této části jezdí dokola na zvýšených kolejích) nebo kolem The Magnificent Mile, což je podél ulice North Michigan Avenue. V této oblasti najdete divadla, stejně jako i luxusní obchody.
Ale také Chicago Symphony, Millenium park a také světově proslulý Arts Institute of Chicago, kde byla skoro při každé mojí návštěvě města speciální expozice. Stejně tak tomu bylo i minulou sobotu, kdy jsem zaplatil 18 dolarů za vstup na výstavu „Matisse: Radical Invention, 1913-1917“. Až do 20.června je možné si prohlédnout 120 obrazů, soch, kreseb a tisků tohoto francouzského malíře.
Stěžejním dílem výstavy je monumentální obraz „Bathers by a River“, na němž Henri Matisse pracoval s přestávkami v letech 1909-1910, 1913 a 1916-1917. „Jak na vás ten obraz působí?“ Zaslechl jsem od některých návštěvníků, kdy sami před ním stáli v různém rozpoložení, od němého úžasu až k úplnému zatracení díla. Je to prostě tak, jak to známe z opery, každému se líbí něco jiného.
Lyric Opera of Chicago stále udržuje některé zvyky z dřívější doby. Vždycky se těším na žlutohnědou obálku, na níž je vytištěno „First Class Mail“. Uvnitř je přes internet objednaný lístek na představení. Jak už se psalo na tomto webu na jiném místě, ceny v tomto operním domě stoupají každým rokem. Suma, kterou vám sdělí při objednávání vstupenky, není konečná. Těsně před zaplacením se tam objeví částky na údržbu operního domu, za provedení (internetové!) rezervace, za zabalení a poslání poštou. Můj lístek do první řady na Upper Balcony (až úplně nahoře) začal na 72 dolarech, avšak nakonec z toho bylo skoro 80 dolarů. Představení začínalo o půl osmé, ovšem vstupní dveře se otevírají už v pět, kdy se nabízelo kvalitní občerstvení v nově otevřeném bistru Florian.
Toto bistro se nachází v poschodí „Dress Circle“ a je skutečně vkusně zařízené. Všude na stěnách bistra visí fotografie umělců, kteří v Lyric vystupovali. Pod Marií Calas (Norma-1954) bylo obsazeno, a tak mě posadili pod Fiorenzu Cosotto… Hodinu před začátkem představení byla zdarma (či vlastně v ceně – vyberte si) přednáška s ukázkami toho, co se ten večer hraje. Je to velmi dobrý nápad, zejména pro návštěvníky, kteří jsou na této které opeře poprvé. Nevím, zda něco podobného nabízí třeba Národní divadlo v Praze.
Figarova svatba je návštěvnicky vděčná a osvědčená opera, která předem zajistí obchodní úspěch bez ohledu na typ inscenace a pěvecké obsazení. Lyric završila svoji 55.sezonu obnovenou inscenací od Petera Halla, která se tam dávala od roku 1987 několikrát, vždy s velkým ohlasem, zatím poslední blok jedenácti představení v březnu 2010 nevyjímaje.
Hlediště tohoto obrovského operního domu (více informací o tomto divadle najdete v jednom z dřívějších příspěvků Opery Plus, zde), bylo i v sobotu 27.března zcela zaplněno. Návštěvníci přijeli v nejednom případě zdaleka – třeba hned vedle mě seděl starší pán, který jen obtížně scházel po schodech za pomoci hole, a to cestou do Chicaga odřídil 500 mil (tedy asi 800 km) odněkud z jihu USA. Slyšel jsem ale také polštinu, i když to v dnešní době neznamená, že dotyční museli zcela nutně přijet právě z Polska.
Před představením jsem dorazil s předstihem, a když jsem míjel „stage door“- tedy vchod pro umělce – seděl tam Merrill, což je Afro-Američan a velký fanoušek opery. Už jsme se tam potkali několikrát, tak jsem ho zase pozdravil a zároveň se zeptal, proč tam čeká tak brzy. „Chci podpis od Nicole, minule jsem to nestihnul po představení.“ Podíval jsem se na něj a říkám: „Jaká Nicole? V programu žádná není!.“ On ale vytáhnul cosi z obálky a odpověděl: „Asi nevíš, že Anne Schwanewilms – Hraběnka – zrušila v polovině bloku zbylá představení a nahradila ji Nicole Cabelle.“ To mě potěšilo, protože o této stále častěji zmiňované americké sopranistce jsem četl jen to nejlepší.
Hraběnka zahajuje druhé dějství známou árií „Porgi amor“ a já tedy očekával hodně. Spíš jsem se ale měl nechat překvapit. Nicole nakonec nezůstala nic dlužna, ale zněla trochu sevřeně a odtažitě. Možná nebyla rozezpívaná, možná se šetřila na „Dove sono“ ve třetím dějství… Měla ale i tak velký potlesk.
Ti, co se chystají v Praze na podzimní koncert Mariusze Kwiecena (a co s ním četli na Opeře Plus nedávný rozhovor – najdete jej zde) se mají skutečně na co těšit. Tento barytonista předvedl Hraběte v nejlepší hlasové kondici a také dramaticky výtečně, prostě to byl skvělý marnivý a záletný Almaviva.
Basbaryton Kyle Ketelsen jako Figaro předvedl svoje dvě árie „Se vuol ballare“ a „Aprite un po´ quegli occhi“ přesvědčivě a s jemu vlastní lehkostí, a tak potlesk patřící jemu byl zasloužený.
V Praze již známá Danielle de Niese byla strhující Susanna. Tato vysoce atraktivní mladá dáma byla vskutku neodolatelná pro Almavivu. Byl zážitek vnímat její árii „Deh! Vieni non tardar“ ve 4.dějství. Figaro, buď na pozoru!
Jenže je tu ještě někdo: Dalo by se říci, že Joyce DiDonato jako Cherubino v rámci možností role „ukradla celou show“. Když dokončila baladickou árii „Voi che sapete“, z publika se ozvalo „brava!“. Jak už ji známe z její Rosiny (Il barbiere di Siviglia), Joyce má také velký komediální , či vlastně vůbec herecký talent. (Rozhovor s Joyce DiDonato na Opeře Plus najdete zde.)
Druhou půli bloku představení Figarovy svatby v Chicagu citlivě dirigoval zde debutující mladý italský dirigent Leonardo Vordoni, současný manžel Joyce DiDonato. Jak už to bývá, Leonardo dirigoval svého prvního Figara a Joyce zpívala (podle vlastních slov) asi posledního Cherubína svojí profesionální kariéry.
Pár minut před třiadvacátou hodinou dozněl geniálně napsaný ansámbl „Gente, gente, all’armi, all´armi“, spadla opona, zpěváci dostali zasloužený, ale vůbec ne bouřlivý potlesk. Když nedávno skončil v Mnichově Roberto Devereux, lidé nadšeně vstávali a vzdávali hold Editě Gruberové a ostatním dvacet minut, a potom na ně ještě tři čtvrtě hodiny čekali u zadního východu. Tady se nic takového nekonalo. Bylo to představení se vším všudy, tak jak se čekalo? Bezpochyby. Kéž bych něco takového jako tuto Figarovu svatbu zažil v Praze ve Stavovském divadle. Chytilo by mě to ale za srdce jako třeba zmíněný Roberto Devereux? To nemohu s jistotou říci. Šel jsem o tom přemýšlet do již zmíněného bistra Florian o dvě patra níže. Za další půlhodinu byla tma i u „stage door“ – všichni umělci odešli neobvykle rychle. Právě skončila 55.sezona v Lyric opera of Chicago. Na www.lyricopera.org už po ní není ani stopy. Můžete si ale právě tam už teď zakoupit lístky na otevření další sezony. Začne zase později, ne v září, ale v říjnu Verdiho osvědčenou operou Macbeth.
Další den byla Palm Sunday (Květná neděle). Už brzy ráno jsem spatřil na ulici pár lidí, nesoucích palmové proutky. To je hezký zvyk. Staré spálit, pověsit nové, také je doma mám. Zbývalo mi ještě půl dne v Chicagu. Kam ještě vyrazit, když všude okolo je voda (Michiganské jezero a řeka Chicago protékající městem) a opera už žádná není? Nahoru!
Už více než před 100 lety si radní města a tamější obchodníci říkali, že centrum je sice ideálně položené, ale dosti malé, tak co s ním? Když nejde stavět pro nedostatek prostoru do šířky, jde to jde do výšky. S vynálezem ocelového sloupu jako pilíře nové architektury, spolehlivého výtahu a protipožárních konstrukčních materiálů se objevily tzv. skyscrapers, tedy věžové domy. První na světě vyrostl roku 1885 právě v Chicagu.
Tentokrát jsem bydlel v hotelu Hilton hned vedle „Biog John“, jak místní láskyplně nazývají John Hancock Center na North Michigan Avenue. Je to jedna z nejvýznamnějších budov ve stylu strukturálního expresionismu. Včetně antén dosahuje výšky 457 metrů a je pátou nejvyšší budovou na světě. Nejrychlejší výtah v USA vás zaveze do 94.poschodí za 40 vteřin. Tam je také prostor pro návštěvníky s výhledem do všech světových stran. V nižší části jsou komerční plochy – kanceláře, ve vyšší je 700 bytů. Za silného větru se budova „houpá“ o několik centimetrů. Nevím, zda bych tam chtěl bydlet, i když z takové výšky vypadají všechny věci docela jinak, a to jak v očích, tak i v mysli. Vzpomněl jsem si tam znovu i na včerejší operu: Byla docela dobrá…
