Jak to někdy bývá, jsou v životě období, kdy se nic kulturně mimořádného dlouho neobjeví, a pak příjde náhle jedna událost za druhou. Člověk je postaven před volbu, zda do toho jít a vydat mnohdy nemalé finanční prostředky v naději, že zážitek bude stát za to. V lednu jsem absolvoval cestu z Montrealu do Vídně, abych poprvé v životě slyšel živě Editu Gruberovou, a to jako Elvíru v Belliniho opeře I puritani. V té době jsem také přesvědčil jsem sám sebe, že Editu Gruberovou musím nutně slyšet také v únoru v Donizettiho opeře Roberto Devereux v Mnichově. Aby to bylo únosné, potřebuji současně výhodnou letenku od Air Canada, hotel (pokud možno Hilton), vstupenku a samozřejmě volno z práce. Vyšlo to a minulý čtvrtek odpoledne jsem vyrazil znovu přes Atlantický oceán. Jsou to vždy noční lety a výhoda je, že se člověk dostane na místo druhý den ráno, nevýhoda je ale časový posun a únava z nevyspání, přestože letadlem cestuji rád. Dlouhý let dává však možnost soustředit se na čtení, a proto si vždy vybírám knížky, na které běžně není čas. Už delší dobu jsem se chystal na román Duha (The Rainbow, 1915) od D.H. Lawrence, který se odehrává kolem místa jeho rodiště, Nottinghamu. Tento geniální anglický autor měl stejně krátkou tvůrčí kariéru plnou kontroverzí , jako Maria Callas, která se mimo jiné zasloužila o oživení belcantových oper v běžném repertoáru. Hrdinky zmíněného románu jsou silné ženské charaktery, které překonávají v životě jednu překážku za druhou, podobně jako postavy, na nichž právě stojí většina oper éry belcanta. Období anglické historie za vlády Tudorovců se stalo vydatným zdrojem silně dramatického materiálu pro opery Gaetana Donizettiho. Historické nepřesnosti stranou, vše stojí na dramatických efektech a kouzelném zpěvu.
Donizettiho opera Roberto Devereux je volně postavena na životě druhého hraběte z Essexu, vlivného člena královského dvora za vlády Alžběty I. Milostný čtyřúhelník zahrnuje Alžbětu (Elisabetta), Roberta Devereux (hrabě z Essexu), Vévodu a Vévodkyni (Sara) z Nottinghamu. Premiéra byla v Neapoli v roce 1837 a od té doby se tato opera dává se jen málokdy. Celá přitom stojí a padá s nesmírně obtížnou rolí Alžběty. V roce 1964 ji nastudovala Leyla Gencer (renomovaná sopranistka tureckého původu), později Španělka Montserrat Caballé a Američanka Beverly Sills.
Na YouTube jsou četné ukázky zpěvu těchto dam v dobových kostýmech, které mě ale zrovna moc nenadchly. Je ovšem třeba též vzít v úvahu dobové limity záznamové techniky. Celá opera však dostala jiný nádech či lépe druhý dech, když ji nastudovala v roce 2004 Edita Gruberová v Mnichově. Právě ukázky z této produkce na YouTube mě přesvědčily, abych si živé představení nenechal ujít.
Je mně známo, že z Česka se jezdí na operu do Mnichova autem, většinou ale jen na představení a hned po něm zase zpátky. Něco takového je pro mě ovšem nemožné, hlavně kvůli dlouhému letu přes oceán. Opera tak byla sice stěžejním bodem mojí cesty, ale kromě toho jsem plánoval navštívit mnichovské památky, jako je Residenz, sídlo vládnoucího rodu Wittelsbachu do roku 1918, jejich Schatzkammer a divadlo Cuvillies ve stylu rokoko. Trochu připomíná Stavovské divadlo v Praze, které naštěstí nebylo zničeno za války. Muller’sches Volksbad ve stylu Art Deco je hned dvě minuty od hotelu Hilton City a po dlouhém letu je to příjemné místo na plavání a saunování. Náhodou jsem tam mluvil s architektem, který spolupracuje s Bavorskou státní operou. Navrhoval rezidenci pro intendanta, kde bohužel není výtah, a když se tam pořádá večírek po premiéře, všichni musejí nahoru do 5. patra po schodech. Zkoumali, co by se dalo v té věci udělat, aby to nemusela šlapat třeba i paní Gruberová, ale na nic nepřišli. Ona má však energie dost, tak ty schody určitě snadno zvládla!
Plánované představení se konalo až v neděli, což mi umožnilo se aklimatizovat a dostat se do spravné nálady. Probudil jsem se do krásného jarního dne s jasně modrou oblohou a s tím, že vlastně celý den nemusím nic dělat, ani nikam jezdit, a to se často nepoštěstí. I když jsem jen divák, před operou je dobré se něčím posílit, také proto, aby se navodila slavnostní nálada. Před Wagnerovými operami se doporučuje vydatná večeře, osvědčilo se mi to, když jsem šel na jeho šestihodinové Mistry pěvce v San Francisco Opera. Tady jsem uvažoval o slavné restauraci Tantris, ale je to jednak strašně drahé a jednak dost mimo centrum. Tak snad později, bude-li opravdu mimořádná příležitost a peníze navíc (nepravděpodobné!). V hotelu Hilton jsem měl přístup do executive lounge, před odchodem do opery jsem si tedy dal lehké italské víno prosecco a několik malých canapés (chlebíčků), jen ovšem tolik, abych se dostal do nálady, a pak jsem už s chutí pěšky vyrazil.
Představení začínalo v 7 hodin večer a už daleko před vchodem postávali lidé s nápisem “Suche Karte – Edita Gruberova”. Nespatřil jsem však nikoho, kdo by chtěl vstupenku prodat. Ten večer, jako vždy, když tam paní Gruberová zpívá, bylo beznadějně vyprodáno. Byl asi zázrak, že jsem sehnal ani ne dva týdny předem na internetu místo v 5. řadě za 116 euro.
Mám rád ten divadelní šum a očekávání věcí příštích před začátkem. Nemohl jsem si přitom nevšimnout, jak velmi vkusně a patřičně byla většina diváků oblečena. To si můžete u nás, na severu Ameriky jen přát. Ve foyer se mi podařilo ulovit foto Clemense Krausse (často dirigoval opery Richarda Strausse) a už byl čas se usadit. Fascinuje mě interiér velkých evropských operních domů, stavěli je opravdu s citem, i z místa na stání je dobře vidět a slyšet.
Christof Loy, který vytvořil inscenaci mnichovského Roberta Devereux, zvolil jednoduchou scenografii, jíž se podřídily také jednoduché a barevně nevýrazné kostýmy pro všechny, s výjimkou sopranistky, takže divák se mohl plně věnovat dílu a zpěvu. Přenesení opery do 20. či 21. století se samozřejmě neobejde bez kontroverze a část publika a kritiků s tím většinou mívá zásadní problém (viz loni La sonnambula i Tosca v Met). Já jsem si ale ověřil na několika představeních, že tuto změnu většinou vítám – když je hudební a pěvecké nastudování na patřičné úrovni. Mnichovský Roberto Devereux patří bezesporu do kategorie velmi vydařených produkcí. Pánové Christof Loy, dirigent Friedrich Haider a paní Edita Gruberová odvedli inteligentním přístupem k věci kus skvělé práce, a díky moderní technologii DVD se tato produkce zachová pro budoucí generace i pro nás, kteří se k tomu budou moci kdykoli vrátit v pohodlí domova.
Jaké byly pro mne nejsilnější momenty? Bylo jich hned několik: Duet v prvním aktu (Elisabetta a Roberto), kdy hlavně paní Gruberová sklidila první bouřlivý potlesk. Potom závěr druhého aktu, „Va’! Va’!, la morte sul capo ti pende“, kdy jsem se do děje tak vžil, že jsem měl chuť jim vyrazit na pomoc v jejich sporu! Další dlouhý aplaus na sebe tak nenechal čekat. A pak třetí akt opery od „Vivi, ingrato, a lei d’accanto“ až k závěrečné árii „Quel sangue versato al cielo“. Zatímco v prvních dvou aktech vystupuje Elisabetta jako silná královna a díky kostýmu i moderní žena, ochotná bojovat za lásku Roberta, v závěru je to křehká panovnice na konci vládnutí, pro kterou je už vše ztraceno: Robert byl zavražděn a koruna přechází na jejího synovce, skotského krále Jakuba. V podání paní Gruberové jsem tuto scénu sledoval absolutně fascinován tolikrát na YouTube, že ji znám skoro nazpaměť. Když jsem pak minulou neděli večer viděl totéž živě pár metrů od sebe, neubránil jsem se slzám, a to je v mém případě už co říci.
Královna zemřela na scéně, představení skončilo a začalo v hledišti. Hromobití potlesku, volání brava (a bravi), zasloužili si to všichni účinkující. Volání Edita! Edita! nebralo konce. Stáli jsme tam a tleskali dobrých dvacet minut.
Vedle mne byl seděl manželský pár z Vídně. Museli hned autem domů, paní je učitelka a druhý den byla škola. Nicméně se tam znovu chystají tento pátek, i když sehnali pouze místa ke stání. Pán se mě ptal v žertu, proč nejsem ve Vancouveru na olympijských hrách, když zjistil, že jsem přijel z Kanady. Odpověděl jsem mu, že na olympijských hrách vlastně jsem, disciplínou večera je opera a paní Gruberová vyhrála na celé čáře další zlatou medaili!
Neměl jsem bohužel nic k podepsání, výpravný program v němčině se mi obtížně louskat nechce, chtěl jsem proto paní Gruberovou jen pozdravit a poděkovat za skvělý zážitek. Když na mě přišla řada, nastal další šok: Prima donna assoluta na jevišti, svět jí leží u nohou – a tady teď stála jako nesmírně skromná lidská bytost, která s nefalšovaným usměvem, přestože musela být unavena, mně odpověděla: Ďakujem.
