Charismatický houslový virtuóz a přemýšlivý dirigent v jednom

Leonidas Kavakos je jednou z vůdčích postav řecké vážné hudby. Na jeho vystoupení s Českou filharmonií na Dvořákově Praze si mohli posluchači uvědomit důvody jeho prestižní pozice. Je totiž inspirující osobností nejen jako charismatický houslový virtuóz, ale i jako přemýšlivý dirigent schopný interpretačně řešit složité kompozice symfonické hudby historické i moderní. Na pražském koncertě oslnil jako sólista bezprostřední muzikalitou, závratnou technikou i neomylnou intonací, jako dirigent si svým charismatickým vystupováním i úctou k orchestrálním hráčům vybudoval základ pro úzkou uměleckou spolupráci s naším prvním orchestrem. Leonidas Kavakos se představil jako umělec vyzařující na okolí planoucí uměleckou erudicí v každém okamžiku. Pražské publikum si podmanil beze zbytku.

V první polovině večera zazněl Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur Wolfganga Amadea Mozarta, dílo z roku 1775, první koncert s inovativním přístupem autora k tomuto oboru. V uvedené skladbě spojil Leonidas Kavakos sólové vystoupení s dirigentskou akcí. Již na začátku nutno na vrub interpretace poznamenat, že byla velmi dobře připravena. Lze vyzdvihnout domyšlení dynamických vln krajních vět. Došlo zde totiž k jejich vzájemné kompatibilitě, když úvodní věta Allegro probíhala v duchu vypjatějších dynamických výkyvů, často strmých ústupů od pregnantních akcentů (efekt subito piano), a naopak – věta závěrečná Rondeau: Allegro se nesla v duchu ustálených širokých dynamických ploch, což odpovídalo základu této věty v rychlých rakouských lidových tancích. Česká filharmonie i sólový houslista dodržovali nastíněný princip v disciplinované jednotě. Společná souhra doznala vysokého stupně i v oblasti kinetické. Leonidas Kavakos hraje na Stradivariho nástroj Willemotte z roku 1734. Svítil ve vysokých polohách při podání kantilény volné věty Adagio, mimořádně ušlechtilé byly však i jeho rezonance v polohách hlubokých. Kavakos realizoval v interpretaci Mozartova Koncertu skrytou koncepci v ladění, když volnou větu dobarvoval nižšími odstíny intonačních alternativ než věty krajní. Nestavěl se do role sólisty, jemuž musí všechny linie partitury ustupovat, byl spolutvůrcem uměleckého činu společně s orchestrem. Ten mu jeho partnerství oplácel zaníceným a technicky jistým hudebním projevem. Posluchači tento vztah ocenili bouřlivým potleskem. Leonidas Kavakos svou pověst věhlasného virtuóza podpořil brilantně provedeným přídavkem – sedmou částí z Bachovy Partity č. 1 h moll.

Humanistické protiválečné poslání

Sledovaný koncert se ve své dramaturgii postavil proti válce, když byla do programu zařazena apelativní Symfonie č. 6 es moll od Sergeje Prokofjeva. Vznik díla je datován obdobím mezi léty 1945–1947. Prezentuje svůj obsah jako tryznu za zemřelé. Prokofjev v něm vidí především obraz tělesných i duševních strastí či zármutek nad zástupy zemřelých, kteří přišli o život vinou válečného konfliktu. Dílo bylo v intencích řečeného obsahu vstřícně přijato na premiéře v roce 1947. Bylo totiž vnímáno jako pendent k autorově Symfonii č. 5 B dur, která se stala oslavou konce války (viz článek na Opeře PLUS zde). Dirigent Leonidas Kavakos nejenom vystavěl ve své promyšlené koncepci interpretace Šesté symfonie monolit, ale dal průchod i bohaté obsažnosti díla. Vůbec to nebylo jednoduché, protože třívětý, časově rozložitý celek je více hudební prózou než poezií. Připojování nových myšlenek je zde častějším postupem zvukového proudu než zpracování stávajících. A tak se ve prospěch soudržnosti symfonie ukázalo jako nanejvýše nutné, že se v závěrečné části Vivace objevuje názvuk na samotný úvod 1. věty Allegro moderato. Byla to jedna z mála reprízovitých položek díla. Česká filharmonie tento fakt čitelně představila. Prokofjevova Šestá je vyprávěním o bolesti, končícím však katarzí. Při poslechu podal dirigent posluchačům pomocnou ruku, když nechal působit asociace s jinými náladově relevantními díly. Nezpochybnil svébytnost Prokofjevovy hudby, ale ukázal několik výrazných uzlů, do kterých je Prokofjevova Symfonie č. 6 zavázána. Předně odhalil fakt, že hudební řeč válečných symfonií Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče má společné jmenovatele například v melodice. V návaznosti na nedávno provedené jiné Prokofjevovy symfonie jsme si mohli uvědomit tvůrčí vývoj autora. Zvlášť jeho poslední symfonie – pátá, šestá a sedmá tvoří unikátní sled. V první větě Prokofjevovy Symfonie č. 6 vyvěrá motivická práce s materiálem z Scherza Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll „Osudové“. Vnímáme ji jako obsahově relevantní, stejně jako názvuky skladeb Richarda Strausse či Petra Iljiče Čajkovského ve větě volné Largo. Závěrečná věta skladby Vivace je optimistická, veselá. Možná, že mnozí z nás jsme si při poslechu vzpomněli na Prokofjevovu dětskou hudební pohádku Péťa a vlk, a poněkud nám to narušilo vnímání základního zaměření symfonie. Odkaz na dětský svět má však též svoji závažnost v základním obsahovém naladění díla.

V duchu popsaných souvislostí je nástrojově vybavena partitura skladby. Je velkou technickou prověrkou dovedností uměleckého tělesa. Proto též po skončení skladby, do neutuchajícího aplausu, dirigent Leonidas Kavakos dlouho vyvolával všechny hráče prvních pultů jednotlivých nástrojů i celé skupiny. Všichni by si zasloužili, aby byla jejich jména na tomto místě uvedena. Orchestr však hrál v silně pozměněném složení a jména hráčů nebyla v programovém lístku vypsána, není to tedy možné.

Závěrem lze konstatovat, že v rámci mezinárodního festivalu Dvořákova Praha si Česká filharmonie obhájila své prestižní místo mezi silnou konkurencí zahraničních orchestrů, které na festivalu vystupovaly. Koncert splnil i humanistické protiválečné poslání. Takového zaměření den za dnem nabývá na významu.

Dvořákova Praha: Kavakosovy kontrasty s Českou filharmonií
16. září 2025, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Houslový koncert č. 3 G dur, K. 216
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 6 es moll, op. 111

Účinkující
Česká filharmonie
Leonidas Kavakos – dirigent, housle