Otázka, zda večer sestavený výhradně z děl jednoho autora nebude poněkud fádní, je v případě Maurice Ravela naprosto bezpředmětná. Naopak se nabízí otázka – proč ne víc. Dramaturgie nevsadila na všeobecně známý hit – Ravelovo Bolero a zařadila díla známá, nikoliv však primárně protřelá.
Celý koncert orámovala Ravelova baletní hudba. Jednoaktový balet Dafnis a Chloé na objednávku Sergeje Ďagileva, uvedený v premiéře roku 1912 v Paříži, večer zahájil. Tato „choreografická symfonie“, jak ji její autor sám označil, je vrcholem hudebního impresionismu, dokládajícím mimo jiné mistrovství Ravelovy orchestrální instrumentace, v jejíž jemnosti a rafinovanosti se s ním může málokterý skladatel měřit. Filharmonie uvedla z baletu Suitu č. 2, kterou velmi pěkně nastudovala.
Francouzský pianista Alexandre Tharaud, jež se do Brna jako interpret vrátil po šesti letech, provedl druhou skladbu večera Koncert pro klavír levou rukou a orchestr D dur (1929), možná jednu z nejnáročnějších skladeb na tento nástroj vůbec, zcela bravurním a suverénním způsobem. Posloucháme-li dílo se zavřenýma očima, vůbec nám nemusí dojít, že je psáno pro jednorukého klavíristu – Ravelova přítele Paula Wittgensteina.
Po přestávce zazněl Koncert pro klavír a orchestr G dur, věnovaný Marguerite Long, jež je v premiéře v Paříži pod taktovkou Maurice Ravela také poprvé uvedla. Tento koncert vznikl rovněž v roce 1929, což je pozoruhodné, neboť do té doby Ravel pro tento nástroj psal pouze sólově a protože obě tato díla jsou formálně i obsahově zcela odlišná.
Alexander Tharaud je špičkovým interpretem, který dílům dává, co jejich jest. Dá prostor jejich sdělení, naladí se na autora, jeho vynikající interpretace je podložena studiem, brilantní technikou, inteligencí, citem i pověstným francouzským šarmem. Na první straně je dílo a respekt k němu, teprve poté přichází interpret se svým osobitým a ojedinělým výkladem. Ravel v jeho provedení byl nezapomenutelným zážitkem, dovedeným k dokonalosti přídavkem Gymnopédie č. 1 od Erika Satieho, v podstatě Ravelova současníka. Satieho hudba je pro svou jednoduchost mnoha interprety zatracována, neboť zde na první pohled není co předvést. Je-li interpretována způsobem, že publikum v sále ani nedutá a po doznění posledního tónu zůstane několik sekund v úžasu a tichu, nad krásou a mocí hudby, je to dar, kterého se dostává jen málokterému z interpretů. Alexandre Tharaud k takovým patří.
Večer uzavřel La Valse, choreografická báseň psaná též pro Sergeje Ďagileva a jeho souboru Les Ballets russes z roku 1919–1920. Obsah díla je poznamenám jak úmrtím skladatelovy matky, tak nedávno skončenou první světovou válkou. Ravel uvádí, že dílo je „apotéozou vídeňského valčíku, do něhož se mísí dojem fantastického a osudného víru“ a takto jej i šéfdirigent společně s brněnskou filharmonií koncipoval.
Dovoluji si tvrdit, že na tento po mnoha stránkách mimořádný koncert brněnské publikum (Janáčkovo divadlo zaplněno do posledního místa) jen tak nezapomene. Mnozí z nás si připomněli nadčasovost, čistou krásu, cituplnost a oduševnělost Ravelovy hudby, tedy hodnoty, které našim uspěchaným, stresuplným životům dávají sílu a naději, že čistá a dokonalá krása je něco, co do našich životů právem patří a co je i po sto letech skutečně moderní, inspirující a věčné. Že právě toto jsou atributy, jež by měly definovat umělecká díla, která pak, jak se ukazuje, přetrvávají staletí.
Maurice Ravel 150
17. ledna 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo Brno
Program:
Maurice Ravel: Dafnis a Chloé, suita č. 2
Maurice Ravel: Koncert pro klavír levou rukou a orchestr D dur
Maurice Ravel: Koncert pro klavír a orchestr G dur
Maurice Ravel: La valse, poème chorégraphique
Účinkující:
Alexander Tharaud – klavír
Filharmonie Brno
Dennis Russel Davies – dirigent
