Pod smrtící vlajkou
Italské tanečně choreografické duo Ginevra Panzetti a Enrico Ticconi přivezlo působivý výstup AeReA. Pozoruhodná choreografie pracuje s nejrůznějšími variacemi manipulace s velkou vlajkou, a o co minimalističtější je v pohybovém principu a výpravě – nic než dvě tmavě oděné postavy se dvěma stříbřitě hnědými vlajkami v rukou uprostřed prázdného prostoru – o to bohatší množství významů a souvislostí taková performance nabízí. Mnoho osvětlila bezprostředně po jejich vystoupení v Domě kultury debata (celý cyklus letos moderoval Ondřej Cihlář), ale věřím, že český divák se orientoval velmi dobře. Jako jediná byla v programu právě tato performance AeReA cíleně aktivistického rázu. Zatímco leitmotivem prakticky všech ostatních byl více či méně vztah k přírodě nebo životnímu prostředí obecně a s tím spojené také téma udržitelnosti, tato choreografie otevřela téma politické. Je jakýmsi mementem, varováním, které je čím dál aktuálnější. Zobrazuje nekonečný cyklus stoupání a pádu radikalizovaného režimu (je lhostejno, zda krajně pravicového nebo krajně levicového původu, zvláště dnes, kdy pravolevost spektra přestala vlastně úplně platit). Vystoupení však zapadá do programu charakterem pohybového materiálu, protože také – byť v omezené míře – pracuje se zpomaleným pohybem, který akcentovalo již tolik jiných produkcí.
Tanečníci nejprve leží přikryti dlouhými vlajkami, jako kdyby byli těly padlých vojáků, je to zcela zřetelná a přiznaná reference. Pomalu s odstupem drobného intervalu zvedají paže s rukojetí a obřadně, táhlým pohybem opíší nad svým vlastním tělem kruh. Postup zvolna několikrát opakují, s nenápadně přidanými navazujícími pohyby, aby povstali jako „noví bojovníci“ a centimetr po centimetru se z dřepu dostali do stoje, přes další variace zahrnující náznaky akrobatických póz ještě v lehu či v sedu. Dlouho je skutečně dynamika jejich pohybů výrazně utlumena, ačkoliv zvuková stopa již od počátku obsahuje rytmus. Odráží se v ní zprvu i jakýsi neidentifikovatelný hluk, snad hlasy davu bouřícího na náměstí, než se z něj vynoří metrická linka, jež zůstane stále silnou a výraznou, určující tak tep performance.
Reference si k choreografii může každý dodat sám, neboť každý národ či každá země má svá temná období revolucí požírajících vlastní potomstvo a má své nechvalně i chvalně známé vlajkonoše. Ať je to italský fašismus, německý nacionalismus, bývalý východní blok, kde se dlouho pochodovalo pod rudou standardou. Zároveň je však dobré také učinit mentální krok stranou a zamyslet se nad tím, jak mohou od sebe býti „označující“ a „označované“ odděleny. Protože pohled na rytmicky se pohybující tkaninu a na vysoustruhovaná těla muže i ženy plně koncentrované na její ovládání, to je stejně působivé jako sledovat toreadora, jak obratně točí muletou, ale také stejně fascinující jako pohled na námořníka brilantně ovládajícího plachtu na lodi. Je to čistě estetický požitek, který může divák vnímat právě i skrze rozechvění rytmem, protože zvuk vibruje postupně tak, že by možná mohl i u citlivých interferovat s tlukotem srdce.
Z dramaturgického hlediska sledujeme tedy sinusoidu univerzálního revolučního hnutí, od probouzení idey, která byla pohřbena pod vlajkou, přes nabírání síly a odolnosti, po bojovnou exhibici a pak znovu zklidnění, které můžeme spojovat s úpadkem či porážkou – neboť tanečníci se znovu ocitnou při zemi a závěr přináší postupné zklidnění dynamiky, kdy se zužuje radius pohybu paže, jež ovládá vlajku, až k jednoduché rotaci. Díky ní se všechna látka navine na žerdě a fyzicky náročné představení tak přirozeně končí. Jedna pasáž také připomíná jednoduché fyzické cvičení, pózy a gesta, která si můžeme spojit se Sokolem nebo spartakiádou, a už zase vidíme, že stačí jen vyměnit ideovou nálepku, a ručička se vychyluje od negativního ke kladnému hodnocení a naopak. Protože fyzický cvik sám o sobě je zcela neutrální, je to pouze pohyb těla v prostoru se svalovým napětím. Ideologii do něj vkládá člověk. Pohyb vlajky je také sám o sobě neutrální. Význam mu přisuzuje člověk, který použije příslušný znakový kód. Vlajka patří k symbolickým znakům, její postavení v prostoru či barva může reprezentovat cokoliv.
Z hlediska pohybu sledujeme svého druhu ideální plynulý tok. Občas synchronizovaný, občas ne, někdy úmyslně, někdy náhodně se oba performeři v pohybovém materiálu „rozejdou“, ale domnívám se, že častěji šlo o záměrný interval, jako v hudbě. V pohybu vlajkou lze vypozorovat i určitý akcent, jakoby synkopu, kterou samozřejmě způsobuje nerovnoměrná váha předmětu a jeho pohyb v prostoru, jde o jednoduše fyzikální jev, ale má estetický dopad. A tak se v performanci mísí, setkává a poměrně silně koliduje rovina ideová (nebo obecně znaková) a rovina estetická. Záleží na vnímání diváka, která z nich v jeho očích nabydu vrchu. Tvůrci by si jistě přáli, aby si divák odnesl více než požitek z exhibice skvěle provedeného pohybu, aby se zaměřil na onu symbolickou rovinu – přečetl i ve správném kódu. Ale právě proto, že to tak zřejmě udělá většina, dovoluji si já poukázat na rovinu estetickou a na možnost jejího očištění od jakékoliv konotace. Pak zůstává čistý rytmus, tep a tato oslňující synkopa. A vědomí toho, že i s minimem prostředků lze vytvořit mimořádně působivé vystoupení, a odvyprávět příběh beze slov. Jen na můj vkus byla ta látka přeci jen až moc hnědá…
Tělo ve vzduchu
Akrobatické i partnerské duo Ana Jordão a Vincent Kollar nás nechalo nahlédnout do křehkého světa, v němž se mísí současný tanec a závěsná akrobacie. Duet Tělo a jiné objekty je modifikovanou částí jejich celovečerní inscenace, která musí být jistě působivá, protože nesmírně křehkým a jemným dojmem zaujme diváky už tato asi dvacetiminutová verze. Je dramaturgicky vystavěna jako uzavřený celek a na malé ploše vzniká a proměňuje se vztah dvou lidí. Je pozoruhodné, jak jemné odstíny pohybu i výrazu mění pohybový materiál, který by jinak mohl ilustrovat téma ovládání a manipulace. Tady tomu tak ale není. Jaký je průběh duetu?
Ana se nachází na hrací ploše – volné travnaté bez baletizolu – za zvuku nahrávky o probouzení bez paměti, se zvídavým pohledem dítěte, které chce objevovat svět. Výchozím bodem tedy je, že její tělo je objekt, který musí sama prozkoumat a zasadit do souvislostí. Prohlíží si třeba vlastní ruku, když spočívá na ruce jejího partnera… Žena leží na zemi, na trávě, posléze s lehkostí a vyvážením těžišť zvedá muže a naopak on zachytí ji, aby se mohla poddat gravitaci. Jednoznačná jsou gesta, kdy bere její dlaně do svých. Když jí drží hlavu a sám iniciuje pohyby ženina těla, vede ji jako loutku, ale nepůsobí to jako záměrná manipulace, ale spíše pomoc. Nadnáší ji, podpírá, rytmická elektronická hudba vstupuje do prostoru. Ona se jemně dotkne jeho, jako by říkala: Podívej se také na svět kolem. Výměna iniciativy v duetu končí, když se objeví lano – ale co s ním? Vincent je vplete ženě do kroužku ve vlasech (dvojice také na sociálních sítích sdílela časosběrné video, jak připravují její vlasy zaplétají kovový kruh do její černé hřívy).
Muž nadzvedává partnerku lanem jako marionetu vedenou v jediném bodě, její tělo je bezvládné, zvadá se a padá jako loutka, s překvapeným a pobaveným výrazem. Je to hra – se stoupáním do vzduchu se pouští do skoků z místa, a zkouší se vlastníma rukama „vytáhnout“ výš a výš, muž lano ale zajistí. Vzepřena za jeho nohy partnerka se pohybuje vzduchem, lyrický klavír podbarvuje část duetu, v níž se on stává její pevnou půdou, je to jednoduchá, a přitom silná metafora. Žena stoupá na jeho ramena i hlavu, on ji protáčí a zachytává, nabízí svůj hřbet i hruď místo země – zvedá však také ona jeho, partnerství je i ve výměně úloh. Hrají si navzájem se svýma rukama – to je dominantní prvek, jde o velmi intimní kontakt, který signalizuje na první pohled, že vztah mezi aktéry není divadlo, že je reálný. A krásný. Jeden pro druhého jsou pevný bod a ztvárňují svou symbiózu pohybem ve vzduchu i při zemi – protože využívají prvky partneřiny ze současného tance, byť na zemi se může ocitnout jen jeden z nich a akce je samozřejmě zjednodušená. Doteky rukou a paží svádí pozornost více než akrobatické kousky, žena je stále pod ochrannou oporou muže, jenž ji vždy zachytí, zmírní rychlost nebo pád. Jen jednou provede Ana klasický trik s rotací ve vzduchu, užaslý pohled dětského nadšení ji neopouští ani tehdy. Závěr trochu působí jako přetahování se o to, kdy jít domů z procházky nebo z hřiště.
Na festivalu se toho dělo ještě mnoho – filmové instalace, komentované procházky lesy, prezentace projektu Škola tančí, každé dopoledne se konala paralelně celá řada pohybových a tanečních workshopů, takže zámek hlučel od rána do noci. Večer pak pod hrozbou deště a bouřek probíhal program s řadou koncertů v Kulturním domě ve městě. Stihnout úplně vše by asi bylo možné, kdyby se člověk nepokoušel už během víkendu pracovat, psát, natáčet rozhovory a po všech stránkách být aktivní. Což je ve výsledku pravý opak toho, co festival nabízel svým letošním mottem i celou dramaturgií. Paradox pracovních výletů nebo výstražný prst postmoderní doby? Odjíždět na adrenalinově kortizolové vlně nedokončených úkolů z festivalu, jehož hlavním tématem byla udržitelnost? Minimálně je to na zamyšlení, i když už ne do recenze. Prostor k úvahám ale KoresponDance určitě otevřel.
AeReA
Autoři a performeři: Ginevra Panzetti a Enrico Ticconi
Zvuk: Demetrio Castellucci
Světla: Annegret Schalke
Kostýmy: Ginevra Panzetti a Enrico Ticconi
Trenér práce s vlajkami: Carlo Lobina
Technická péče: Paolo Tizianel a Michele Piazzi
Jednatelka společnosti: Aurélie Martin
Produkce: VAN
Tělo a jiné objekty
Koncepce a dramaturgie: Ana Jordão
Performance: Ana Jordão, Vincent Kollar
Výzkum: Vincent Kollar
