Lov s úctou k životu
A přece každý zabíjí to, co miluje bylo jedním z prvních představení, které jsme na festivalu mohli vidět v pátek. Pochází z dílny choreografky Camille Mutel a jedná se o druhou část z dlouhodobého projektu tetralogie Místo druhého, na jejíž třetí části pracuje. Autorka je inspirována jednou z větví japonského tance butó (byla žákyní Masaki Iwana) a principy čajového rituálu, zabývá se však obecně rituálem přípravy a podávání pokrmů, přeneseně pak také prostředky, jimiž lidstvo potravu získává. V každé fázi, ať je to pěstování, lov, vaření, předkládání pokrmů lze spatřit stopy rituálu, i když si jich člověk běžně není vědomý, pokud nejde o součást ritu (například eucharistie jako „hostina“, kde je pokrmem tělo a krev Páně). Camille Mutel sérii tvoří na půdorysu ročních období a inscenace A přece každý zabíjí to, co miluje je spojena s podzimem, tedy lovem, honitbou a sdílením zralých plodů. Na pozadí choreografie je výzkum pracovních postupů malých farmářů z jižní Francie, způsob, jak pěstují a chovají zvířata i tradice lovu.
Inscenace je primárně určena k provádění v prostoru divadla, ale tvůrkyně ji nedávno uvedla i v plenéru, a teprve druhá repríza této verze proběhla na KoresponDance, a to v nedalekém tábořišti v lese. V půlkruhu zde diváci sledovali tanečně pohybový rituál přímo pod baldachýnem stromů, v mechu a jehličí. Diváci na židlích, ale performeři autenticky v přírodě, která vytváří zcela jinou atmosféru, než klasické uzavřené prostory divadla. Začátek performance ohlašuje nenápadný zvuk zvonce, přicházející tlumeně zpoza stromů, od nichž se noří také interpreti, černě oděni, s černými stylizovanými loveckými klobouky (vedle choreografky performer Kerem Gelebek). Je zřejmé, že každý pohyb a gesto budou mít svůj význam (aniž bychom předem věděli, že choreografka se skutečně ve své tvorbě vědomě odklonila od výzkumu pohybu celého těla ke gestu), že jde o jeden velký rituál. Postavy mají v rukou neslyšné foukačky a před tím, než je namíří na pomyslnou kořist, dlouze se dotýkají země, jako kdyby ji žádali o dovolení nebo hledali prsty její pomyslný tep. Snaží se být co nejméně narušiteli. Zvláštní malé útvary vytvořené z peří či kožešiny, připevněné na kmenech několika stromů, připomínají drobné zvířectvo, ptáčky či veverky, z těch objektů, když je ruce stisknou, i vyteče trochu umělé krve. Performeři se prostřídají, míří na cíl bok po boku i zády k sobě, jejich konstelace není nahodilá.
Vtělování do zvířecí kůže
Když smeknou klobouky, vyjímají z loveckých brašen bílá plátýnka jako prostírání, která obřadně rozprostírají na zemi, aby uctili padlé tvory, jejichž život se skrze potravu stane životem jiným. Okolo pokrmu se točí druhá část performance, žena přináší na podstavci velikou nádobu asi s mlékem, zatímco muž sedí opodál. Konstrukce tří dřevěných hranolů v pozadí se po představení ukáže být jednoduchými varhanami, do nich stroj (jediný elektrifikovaný) pohání vzduch. Nevydávají tón melodický, spíše jen vibrují, vytváření zvuk podobný elektronickému ruchu, zvuk patrně pomáhá divákovi soustředit se na dění před sebou a nenechat se odlákat zvuky lesa (zvuk a hudba u obou děl Jean-Philippe Gross). Žena pak navléká masku ze srsti velkého zvířete – má tvar, v němž můžeme spatřit hlavu, ačkoliv tato maska nemá oči ani ústa. Performance zachovává stále pomalou dynamiku, takže i zvíře, do něhož se tanečnice vtělila, se pohybuje pomalu a obezřetně. Vše, celé představení probíhá ve zpomaleném pohybu. Jako bychom sledovali spíš šamana při zaříkávání přírodních duchů než lovce s trofejí. Okamžik vtělení a spojení lovkyně a kořisti v jednu bytost je signifikantní, nejde o výměnu rolí, ale o jejich spojení. Co znamená, když se lovec a jeho oběť stanou jedním?
Zvíře v performerčině těle větří a reaguje na zvuky, pohybuje se obratně při zemi, zároveň sílí zvuk. Muž prostírá na prostém dřevěném prkně, opět je přikryje bílým plátnem – dřevo a bílá látka jsou zřejmě leitmotivem celé této série, neboť jsme je pak viděli i ve druhé performanci. Partner podává ženě bochník chleba, stále tak pomalu a obřadně, oba své pecny zakrojí a potírají sádlem z keramického hrnce. Pod jejich rukama tak vznikne výtvarný obraz, zátiší, jež by stačilo zachytit, namalovat: jsou tu jemné stíny kolem objektů a nařasená látka. Nyní je na muži, aby i on si na chvíli vypůjčil zvířecí identitu a činí tak prostřednictvím dvou rohů, jimiž ale nastavuje svoje ruce jako dvěma obřími drápy či kopyty. Úder dvou dřívek v rukou ženy určí jeho pohyb. Muž na čtyřech chvíli připomíná kopytníka, pohybuje se obezřetně, pak přechází do výrazného přízemního podřepu, pohupuje se přitom jako hmyz a pomalu postupuje vpřed. Reaguje na nenápadné klapání. Poklesne na kolena, čelo se dotkne země, život tiše vyprchal. Žena zdobí stůl lebkou ovce (váže se k ní historie, kterou odkryjeme v rozhovoru).
Performeři berou do rukou kosy, žena první, a odcházejí dále do lesa k poslednímu dějství, není zde na místě konotace s vyobrazením smrti, dance macabre, je to spíše připomenutí, že člověk není jen lovcem, ale také pěstitelem. Chvíli stojí performeři zády k sobě, nástroje symetricky míří ostřími k sobě, aby se oba pak mírným pohupováním dali do jakéhosi tanci kolem společné osy, žádné velké víření, stále ve stejném pomalém tempu. Se stejnou vážností pak začínají pohybovat s kosami, jež se mění v pomyslná kyvadla. Pohyb se promění až do náznaku sečení, ať už performeři stojí synchronizovaně vedle sebe či prosti sobě, postupně opět blíže k publiku. Ale v bezpečné vzdálenosti ustanou a místo toho z další skrýše naberou do dvou pláten obětinu přírodní, zralé třešně. Ty pak nechávají kolovat i publiku, v gestu, které tak skupinu propojuje v jedno.
Zimní obětiny
Druhou performancí byla Já ne, přesunutá do Domu kultury ve městě, která má v rámci tetralogie představovat období zimy. Performerka vystupuje na ploše asi padesáti minut, ty však při soustředění na její pohyb utečou jako lusknutím prstů. Opravdu! Není to durativní performance jako Momentum Sabine Seume, ani velký divadelní kus jako Last Touch Jiřího Kyliána, že se ale tvůrci takto vzdálení a rozdílní sbližují na podobném pohybovém principu, je zjevné. Nejde ale jen o technické provedení a hru s trváním pohybu, to by bylo jistě málo. Každý má pro její použití důvod: Camille Mutel zde propojila rituály dvou kontinentů a diváky zve ke zpomalení, které vede diváky k vnitřnímu klidu, který otevírá cestu k poznání. Není těžké v jejím počínání najít stopy religiózních praktik našeho kulturního odkazu, ale zároveň i inspiraci zmiňovaným čajovým rituálem. Diváci jsou usazeni ve dvou kolmicích, není to aréna, ale ostrý úhel, uvelebeni na židlích, ale řada dalších využila i opodál stojící pódium, odkud dění sledují. Na scéně je umístěna mísa s cibulí, jako stůl poslouží opět ohlazené prkno, zde balancující na svěráku. Větší část performance manipuluje tanečnice s nožem, pozvedá ho na sepjatých rukou, drobnými kroky přechází k jedné z řad publika, přejde do nekonečně taženého záklonu a pomalého dřepu, nůž uchopí do úst a pokračuje v pohybech až krkolomných, ale se stále stejnou dynamikou soustředění. Špičku nože uchopí ústy, publikum nedýchá.
Je blízko divákům, ale také je soustředěna hluboce sama v sobě, pohybuje se v naprostém tichu. Až když poklekne u tácu s cibulí, spouští zvukový designér potichu ruchy (bohužel je prostředí rušeno dozvuky jakéhosi koncertu mimo sál), i tak obyčejná činnost jako loupání cibule se mění v rituální akt, a tak i vše ostatní. Performerka tím nechce dávat na odiv svou schopnost dokola zvládnutého zpomaleného pohybu, ale skrze zpomalení vrhá jiné světlo na činnost, která se může jevit jako banální, ale my máme vždy možnost si vybrat – zda ji dělat bezmyšlenkovitě, nebo se každý náš vlastní pohyb soustředit a uvědomovat si jej. I když usedá, je to vědomé, každý dotek se děje s rozvahou. S pohledem upřeným mimo diváky přenáší velké bílé plátno na pomyslný stůl a pokládá na ně tác s cibulí. V záhybech byla ukryta ryba. I tu přináší až nábožně, zatímco ve zvukové krajině jako by se zvedal vítr, ženin krok ztrácí pevnost. Bere do úst ubrus, v jedné ruce rybu, v druhé nožík, nebo pomalu skládá látkový ubrousek. Z bohaté látky vyklouzne i lahev vína, jako kdyby šlo o obětinu. Celou tuhle lekci přítomnosti totiž performerka zakončuje tím, že nabízí a předává sklenici jednomu z diváků v první řadě. Napadá mne, jak blízko má například v angličtině k sobě slovo offer a offering, tedy nabídka a obětina/obětování, u nás nesou významy slova s odlišným kořenem, proto příbuznost nevyniká, ale obětina božstvu je v podstatě nabídkou – mytická entita ji buď přijme, nebo nepřijme, a v tradičních kulturách je obětinou často potrava, ať už v syrovém stavu nebo hotový pokrm. Takový běloskvoucí obětní stůl za sebou nechává performerka – opět, jako kdyby šlo o zátiší, které někdo přijde vymalovat.
Na stejné vlně – Strom života
Tanec ženy s větvovím či kořeny stromů, tak působí akrobatické sólo, jehož autorkou je choreografka Fanny Soriano. S kmínkem zatočeným do spirály, ohlazeným do lesku a ukotveným za lano ve špici šapitó přichází „tančit“ performerka Noémie Deumié. Přichází k němu a jen obchází v soustředných kruzích, poklekne pod něj, jako kdyby pila jeho mízu. Ulehne na zem, jako kdyby ji lákala lesní půda a nadnáší ji vnitřní síla, jako kdyby plula na vlně či oblaku. Z reproduktoru se line nevtíravě zvuk akustické kytary. Žena se v kruhu pohybuje po zemi, v převalech, aby pak povstala a začala roztáčet samotný kmínek, ve vesmíru se prý vše stáčí do spirály… Když roztáčí kmen rukou, zazní hlas elektrické kytary, který přinesl místo rozložených akordů i melodii, mladá žena se rozebíhá za stromem, odkládá kabát a točí se vprostřed kruhu jako derviš. Hudba určuje rytmus dialogu ženy se spirálou. Akrobatka sleduje rotující útvar a kopíruje jeho pohyby vlastním tělem, až se nechá skutečně anatomicky zakřivenou větví obtočit jako liánou a rotuje ve vzduchu, vše se zpomaluje, dynamika uklidňuje, žena si objeme kolena jako v bezpečí hnízda. Odložila i černé šaty a ponechala si jen zelený trikot. Pohlíží vzhůru, stoupá si a mění pozici, ona a pomyslný strom vzájemně vyvažují v pohybu těžiště, do hudby zaznívá exoticky další nástroj, možná šalmaj.
Performerka se dotýká nohama země, ale nesestupuje, odráží se do vzdušných kroků, postupně vrší další a další varianty pozic a objetí s kmínkem, který je tu ztělesněním celého organismu lesa, i když připomíná spíš hada, žena vustupuje výše i níže, a i když se pohybuje relativně nízko nad zemí, publikum ji sleduje se zatajeným dechem. Dynamika stoupá, nástroj kvílí, pak se entity rozpojují a „had“ rotuje sám pozorován ženou, jako by na něj číhala. Znovu přichází zklidnění, akrobatka se pomalu obléká a s rukama v kapsách odchází z lesa zpět do civilizace. Ačkoliv šlo o dynamicky proměnlivé sólo postavené na artistickém výkonu, ve vztahu performerky s rekvizitou bylo něco tak osobního a oduševnělého, že vytvořila přirozenou trilogii spolu s performancemi Camille Mutel. Aniž bych chtěla znevážit hudební program ve Žďárském Domu kultury, který má podchytit nové publikum z řad mládeže, a to se zřejmě dosti dařilo, myslím, že první den si nejvíce užili ti diváci, kteří nechali všechny performance doznít v klidu a tichu.
A přece každý zabíjí to, co miluje
Koncepce a choreografie: Camille Mutel
Tanečníci: Kerem Gelebek, Camille Mutel
Zvukový design: Jean-Philippe Gross
Kostýmy: KASPERSOPHIE
Scénografie: Kasper Hansen
Asistentka scénografa: Violette Graveline
Dramaturgické poradenství: Thomas Schaupp
Stage management: Ruben Trouillet
Choreografická asistentka: Caroline Simonin
Administrativa: Estelle Saintagne
Já ne
Koncepce, choreografie a tanec: Camille Mutel
Dramaturgie: Thomas Schaupp
Světelný design: Philippe Gladieux
Scéna a kostýmy: Kaspersophie
Zvukový design: Jean-Philippe Gross
Technický management: Gildas Goujet
Strom života
Tvorba a režie: Fanny Soriano
Hraje: Noémie Deumié
Hudba: Thomas Barrière
Kostýmy: Sandrine Rozier
