S Ensemble LUX nespolupracuje Konvergence poprvé. Úspěšný byl již jejich koncert na jaře 2018; do Prahy měli zavítat i minulý rok, což jim však překazil covid; o to více tedy můžeme být rádi, že se podařilo spolupráci navázat letos. Spojení dramaturgické promyšlenosti koncertů, hudby mimo jiné skladatelů Konvergence a nadstandardní úrovně interpretace kvarteta LUX totiž vytvořilo z večera hluboký zážitek.
Ensemble LUX oplývá nejen výraznou technickou zdatností jednotlivých hráčů, ale za sedmnáct let společného hraní i jedinečnou schopností souhry. Společně dokáží vytvořit nepopsatelnou škálu barevných odstínů, a jejich intonační jistota sahá až k pocitu, že i výrazně disonantní až klastrovité souzvuky zní libozvučně. Navíc má Ensemble LUX skvělý instinkt pro vystihnutí podstaty kompozice (a to i bez porady se skladatelem, jak zmínil na úvod koncertu Ondřej Štochl) a vytvoření hudebního obrazu, který je velice logický a skvěle funguje. Velice tak posluchači napomáhají k sluchovému uchopení, a i náročnějším hudebním strukturám se dostává pozitivního přijetí.
To jsme mohli pozorovat i při pátečním koncertu, přestože jeho repertoár zrovna nebyl výrazně strukturálně složitý. Byly vybrány kusy, které jsou – podle mého názoru – posluchačsky dobře „stravitelné“. Koncert nesl název „parallel aspects“, což byl jistě názvuk především na (v překladu) stejnojmennou skladbu Michaely Pálka Plachké; v celkovém programu jsem spíše než paralely nalézala princip prolínání.
Ať už to záměr byl, či ne, jednotlivé skladby se zdály být vzájemně provázané, a to již zmíněným podobným způsobem práce s hudební strukturou, založením na stejných technikách hry (například významná úloha glissanda, flažoletů či pizzicata), či způsobem kompozičního myšlení (založení na barevných plochách, či motivické práci a podobně). Jako by tímto způsobem skladby tvořily dvojice či trojice, které se však s nastolením dalšího aspektu proměňovaly a tvořily tak jakousi myšlenkovou síť. Domnívám se, že mimo jiné díky tomu zněl program tak jednotně a pospolitě. A přesto pestře!
Záběr výběru skladeb byl totiž značně široký. Večer otevřel třetí smyčcový kvartet Sofie Gubajduliny, jejíž „pizzicatová studie“ (v nejlepším slova smyslu) na začátku hned přitáhla divákovu pozornost. Z hlediska interpretace je třeba vyzdvihnout výbornou technickou zdatnost v odstiňování různých charakterových ploch daných změnami druhu pizzicata nebo dotýkání se strun prsty, bezchybnu intonaci v komplexních souzvucích v části „arco“ i umné propojení jednotlivých hudebních ploch.
Podobné pospolitosti se podařilo dosáhnout i v následující skladbě, Paralelních aspektech Michaely Pálka Plachké, která zaujala (zvláště v rámci dnešního repertoáru) velkou mírou melodičnosti i atypicky řešenou motivickou prací. Logicky řešená struktura překvapila o to víc, že autorka u této skladby popisuje spontánnost tvůrčí cesty: „V této skladbě nechávám projevit to, co ke mně přišlo bez nutkavé potřeby přetvořit hudební materiál do určité podoby. Nechávám projevit to, co je. To, co se chce samo projevit.“.
Zlom do jiné zvukovosti s sebou poté přinesl druhý smyčcový kvartet Adieu Benta Sorensena, který opět odhalil pokročilé schopnosti ansámblu LUX ve smyslu pestré škály témbrů. Ze skladatelského pohledu byla velice zajímavá práce s metrikou a s hýbání tempy, což dodalo dílu zvláštní intenzitu, naléhavost až vyostřenost. I proto velice dobře fungoval kontrast s úvodem kompozice Aproximace, neboli druhým smyčcovým kvartetem Jiřího Lukeše, kterou koncert pokračoval. Zajímavým momentem pro mě bylo místo, kdy onu dlouhou pomalu se linoucí plochu s logickou výstavbou napojování hlasů náhle zintenzivní violoncellový vstup (zajímavé je, že tuto funkci nemělo dnes violoncello poprvé; podobnou roli určitého ohlasu plochy o větší dynamice, popřípadě hybnosti, mělo i v jiných skladbách), který tak otevře dynamičtější část s výrazně kontrastním vnitřním členěním.
Koncept významně kontrastních ploch v rámci jedné skladby byl pro dnešní program obecně dost typický a závěrečná kompozice nebyla výjimkou, jak naznačuje už její název – Capriccio (III) giocoso, crudele e un poco amabile. Její autor, rakouský skladatel a zároveň druhý houslista ensemble LUX Thomas Wally, poukazuje na spontánnost při její tvorbě, když si bezkoncepčnost bere jako koncept. Ale tento koncept mu velice dobře vyhovuje, protože, ještě podpořeno interpretací, skladba i dnes (stejně jako minulý rok na streamovaném koncertu v rámci festivalu MusicOlomouc) strukturálně skvěle fungovala. Zároveň svou sílou hudebního vyjádření vytvořila hezkou tečku za velmi intenzivním hudebním tokem, v průběhu celého večera natolik strhujícím, že se člověku chtělo pouze se nechat unášet a vytváření si hodnotících soudů se tak dostalo na úplně vedlejší kolej.
Konvergence: Parallel aspects
Pátek 8. října 2021, 19:30, Kostel sv. Vavřince, Praha
Sofia Gubajdulina: String quartet No. 3
Michaela Pálka Plachká: Paralelní aspekty – premiéra
Thomas Wally: Capriccio (III) giocoso, crudele e un poco amabile
Jiří Lukeš: Smyčcový kvartet č. 2 – Aproximace
Bent Sørensen: Adieu – String quartet No. 2
Ensemble LUX – Louise Chisson (housle), Thomas Wally (housle), Nora Romanoff-Schwarzberg (viola) a Mara Achleitner (violoncello)
