Letošní festival považuji za mimořádný – programem, pozvanými muzikanty, atmosférou. Přičítáte to auře Arvo Pärta, kterému je letošní ročník věnován?
Myslím, že přítomnost Arvo Pärta je tady cítit. My Estonci jsme na něj byli vždy velmi hrdí a také ho máme moc rádi. Je to náš Arvo, takže se snažíme, aby to byla nejen krásná pocta, ale především oslava jeho narozenin. Jeho duch je mezi námi přítomný prostřednictvím jeho hudby.
Poprvé jsem tu slyšela jeho První symfonii. Napsal ji v roce 1963 jako absolventskou práci a dedikoval ji svému učiteli Heino Ellerimu. Byla jsem překvapena její zralostí a novátorstvím.
Ano, nádherné dílo. Je to dobrá skladba.
Během deseti dnů nabízí festival příležitost vytvořit si obraz Pärtova díla skrze celý jeho vývoj a porovnat i verze jednotlivých skladeb, které po letech upravil, jako třeba La Sindone nebo Ukuaru Waltz.
Je to tak. Dává vám to jiný, širší pohled. Většina lidí zná Pärta jen jako jakéhosi duchovního skladatele, ale ve skutečnosti byl na začátku opravdovým avantgardním skladatelem, takovým „bad boyem“, zlobivým chlapcem sovětské avantgardy. Až pak se z něj stal jakýsi guru.
Je výsada slyšet kompozice Arvo Pärta přímo u zdroje. Vy i mladí estonští muzikanti jste na jeho hudbě vyrůstali, máte možnost s ním konzultovat. Jak často jste s ním byl či jste ve styku a na co se ho ptáte?
Mluvil jsem s ním o každé skladbě, o všem, co tady diriguji. Býval přítomen na koncertech i při zkouškách, takže mám často v partituře jeho poznámky, které vepsal vlastním perem.
Na co jste se ho ptal?
Vůbec se nemusíte ptát, protože vám to řekne sám: „Víš, v téhle skladbě je nejdůležitější tahle linie a tady jde o dotek. A tady to musí zpívat, znít jako ukolébavka. A tady to má znít jako pohřební hudba.“ Je velmi popisný. Nikdy se nestane, že byste se zeptali, co určité místo znamená, a on odpověděl: „Nevím.“ Vždy má pro umělce velmi jasné pokyny.
Pojí vás osobní přátelství, viďte?
Jsme si velmi blízcí už od dětství, často jsme ho vídali, protože byli přátelé s mým otcem a chodil k nám domů. Můj osobní vztah s ním začal později, když jsem už byl dospělý a dirigoval jsem jeho skladby. Vzpomínám si, že přijel na koncert, když jsme s Berlínskými filharmoniky uváděli jeho Cantus. Na zkoušce mi cosi napsal do partitury. Znáte smyčce Berlínských filharmoniků, jaký mají krásný zvuk. Tak jsem to vzal trochu pomaleji, aby vynikly, a on zaprotestoval: „To je moc pomalé, musí to hrát rychleji.“ Byli jsme v neustálém kontaktu, věnoval mi některé skladby. Například Silhouette inspirovanou Eiffelovou věží pro mě napsal, když jsem vedl Orchestre de Paris. A nyní zde v Pärnu vzniká její první nahrávka.
Co je na interpretaci Pärtovy hudby nejtěžší?
Nejtěžší je to, že každá nota musí být živá, musí mluvit a mít význam. Když je not hodně, je relativně snadné je interpretovat, protože vidíte tvar, víte, jak ty noty navzájem souvisí. To je něco, co vás vede. Ale představte si ty Pärtovy velmi dlouhé tóny. Přečíst partituru je jedna věc, ale udělat z toho něco, co má význam, zvuk a kvalitu, je velmi těžké. Hráči potřebují vědět, o co jde, a musí tomu věřit. A umět tyto zvuky vytvořit, protože obvykle se instrumentalisté učí, jak vytvořit dobrý tón na vibrující struně. U něj je to trochu jiné. Zní to jako dech a je potřeba najít jednotný způsob, jak tuto hudbu hrát, což znamená, že všichni musí mít s touto hudbou nějaké zkušenosti. Ti, kteří je nemají, to musí rychle pochopit a snažit se objevit společný zvukový svět. To je to nejdůležitější.
Z čeho podle vás pramení celosvětová obliba Pärtovy hudby?
Jeho hudba je naprosto jedinečná. Mnoho hudebníků ji má rádo, rozumějí jí nebo ji považují za zajímavou. Existuje však také velmi početná skupina fanoušků, kteří nejsou hudebníci a ani se nijak zvlášť o klasickou nebo novou hudbu nezajímají. Pärtova hudba je hodně oslovuje, a proto se velmi často hraje, a dokonce ji lze slyšet i ve filmech a na divadelních scénách. Zdá se, že spojuje i nehudebníky. Tito lidé ji slyší třeba ve filmu a říkají: „To se mi líbí, té scéně to dodává něco navíc.“ Nepřemýšlejí proč, prostě to cítí. Arvo Pärt má velmi silnou fanouškovskou základnu jak mezi hudebníky, tak mezi lidmi, kteří se muzice nevěnují ani k ní nemají příliš blízko.
S Estonským festivalovým orchestrem a sólisty jste nahráli CD k Pärtovým devadesátinám, které vyjde v září. Co na této nahrávce bude a z jakého popudu vznikla?
Většinu těchto skladeb, s výjimkou dvou, Fraters a Cantus, jsem nikdy předtím nenahrál. Pro toto CD jsme vybrali Silhouette, Swansong, Mein Weg, Credo, La Sindone, Da pacem Domine, Cantus a Für Lennart. Je to hold k Arvovým narozeninám. Chtěl jsem, aby se na nahrávce ocitly skladby dokumentující celou jeho kariéru, od raných skladeb jako Credo až po některé jeho pozdní skladby jako Swansong a Da pacem Dominus. V podstatě šlo o to ukázat různé stránky jeho tvorby.
Na festivalu jsem také slyšela koncert, na němž Městský orchestr v Pärnu hrál díla nejvýznamnějších estonských skladatelů. Z toho večera jsem si odnesla dojem, že estonská hudba je melancholická, nostalgická, volně plynoucí, ale zvukově rozmanitá a expresivní. Lze to takto zobecnit?
Obecně řečeno na tom něco pravdy je. Pochopitelně existují i veselejší skladby, ale v podstatě lze v naší hudbě slyšet, jak říkáte, určitou introspekci i trochu melancholie. V podstatě máte pravdu, i když samozřejmě existují výjimky.
Důležitou součástí festivalu jsou dirigentská a instrumentální akademie. Jejich účastníci byli nadšení, co všechno tu získali. Nejen že zdokonalili svou techniku u skvělých pedagogů, ale mohli i slyšet špičkové výkony a dosud neslyšené skladby na koncertech, potkávat zajímavé kolegy a podobně. Jak důležité je pro vás při vaší vytíženosti pečovat o mladou generaci?
To je to nejdůležitější. Na podpoře mladých je založena myšlenka celého festivalu. Víte, to co v životě nepotřebuji, jsou další koncerty. Mám jich během sezony příliš mnoho a bylo by hezké si tady odpočinout. Jednoho dne budu možná jen učit, ale máme tu úžasný festivalový orchestr a samozřejmě mě dirigování baví. Hlavním cílem je ale podpora mladých.
Když jsem byl mladý, vždy mi někdo pomáhal. Ať to byli rodiče, mentoři, nebo přátelé. Teď chci a potřebuji pomáhat já. Chci se odvděčit mladému publiku a také rozvíjet začínající adepty dirigování. Zde v Pärnu se objevili výjimeční dirigenti. Jedním z nich byl například Petr Popelka. Úroveň dirigentů je podle mě obecně poměrně nízká. Zdůrazňuji slovo obecně, protože těch, co jsou v Järvi Academy, se to netýká. Nemyslím si, že se objevuje příliš mnoho dobrých dirigentů. A s tím je třeba něco udělat. Podle mého názoru by výuka dirigování měla být na vyšší úrovni. Je příliš mnoho lidí, kteří dirigují, ale nejsou na to připraveni, chybí jim dostatek potřebných dovedností a jasná představa o tom, co všechno je hudba. Jen povrchní porozumění nestačí. A proto se snažím mladé dirigenty naučit něčemu víc.
Pärnu je festival vysoké umělecké úrovně, která s každým ročníkem roste. Kam se podle vás bude festival v budoucnu ubírat?
Festival existuje patnáct let a myslím, že jsme dosáhli určité úrovně. Chtěl jsem mít velmi kvalitní mistrovské kurzy, kvalitní orchestr, dobré sólisty a dostatek diváků. To všechno máme. Ale nechci, aby se festival rozrostl do velkých rozměrů. To nemám rád. Je tu ovšem ještě další rovina. Můžeme dělat víc pro mladší instrumentalisty, mým přáním je vytvořit sólovou akademii pro mladé sólisty, kteří jsou teprve na cestě ke slávě, a naučit je, jak spolupracovat s dirigenty, jak komunikovat s orchestrem, jaké je to stát před ním. Velmi často jsou sólisté velmi dobří, ale nevědí, jak na to. Proto bych rád vytvořil program, kde bychom pomáhali mladším sólistům a objevovali nové talenty. Možná bychom se měli zamyslet i nad objemem dirigentských kurzů a pořádat komornější s menším počtem účastníků, ale o to lepší. Jsem velmi spokojen, že na objednávku festivalu vznikají nová díla, a v tom chci pokračovat. Ještě můžeme udělat spoustu věcí. Hlavní věc je samozřejmě udržet festival při životě, protože dnes všechny vlády krátí rozpočty na umění. A to dá hodně práce.
