Osobnosti české opery
Kamila Ungrová se narodila 18. června 1887 ve starobylém českém městě Kouřimi. Její otec byl regenschori a učitel hudby Karel Unger. Zpěv studovala na Pivodově hudební škole u jejího ředitele, Adolfa Piskáčka, staršího bratra hudebního skladatele Rudolfa Piskáčka, a později u Ludmily Procházkové-Neumannové.
Národní divadlo od zahájení své činnosti usilovalo o to, aby se stalo skutečně reprezentativní českou divadelní a operní scénou. Významným posunem byl počátek dvacátého století, kdy do čela souborů přišly pod patronací nového ředitele Gustava Schmoranze výrazné osobnosti: Jaroslav Kvapil v činohře a Karel Kovařovic v opeře.
Karel Kovařovic se s nebývalou energií pustil do plnění svých záměrů a tomu podřídil vše. Platilo to i o budování souboru. Zaujalo jej mladé, dvacetileté, jak se tehdy říkalo půvabné a jak se tehdy říkalo „kurážné“ děvče, s dobře proškoleným hlasem schopným velkých barevných odstínů, s mimořádně vřelým a procítěným přednesem a přirozeným jevištním projevem. Režisér Ferdinand Pujman o ní prohlásil (cituji podle zpěvaččina medailonku v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci): „Každý záchvěv hlasivek se u ní přenášel do celého těla a o pojetí jednotlivých operních postav nerozhodovala její subjektivní představa, nýbrž reálné lidské typy, což se projevovalo i na jejích výstižných maskách a detailech kostýmů.“
Karel Kovařovic si Kamilu Ungrovou obsadil do role Erota v inscenaci Gluckova Orfea a Eurydiky, jehož premiéra byla 10. listopadu 1906. Zastavme se na chvíli u tohoto představení. Interpretkou Eurydiky v něm byla Anna Slavíková. Její jméno dnes již znají jen znalci operní historie, ale v prvním dvacetiletí minulého století patřila k výrazným osobnostem Kovařovicova souboru. Protože i ona náleží k těm sólistkám, jejichž jména jsou letos spjata s kulatým výročím (narodila se před sto čtyřiceti lety, 11. května 1877), sluší se alespoň velmi krátce se u ní pozdržet. Byla především představitelkou mladodramatických a dramatických rolí.
Prosadila se například v Leonoře v Beethovenově Fideliovi, v postavách hrdinek oper Richarda Wagnera (Senta v Bludném Holanďanovi, Alžběta v Tannhäuserovi, Elsa v Lohengrinovi a především byla první Isoldou na scéně Národního divadla v Kovařovicově inscenaci Tristana a Isoldy, přičemž Tristana ztvárnil Theodor Schütz). Byla rovněž první českou představitelkou titulní hrdinky Straussovy Elektry a Maršálky v Růžovém kavalírovi. Zazpívala si i Libuši. Anna Slavíková zemřela v roce 1948.
Zpátky ke Kamile Ungrové. Ta ve své první roli obstála, a tak jí Kovařovic okamžitě přidělil další úkol, kterým byla postava Margiany v opeře Petera Cornelia Lazebník bagdadský. Premiéru dne 27. prosince 1906 zpívala ještě jako host, ale první reprízu v lednu 1907 už jako sólistka Opery Národního divadla.
V divadle se rychle prosadila, i když v prvních letech musela o své postavení bojovat především s tehdy populární Amálií Bobkovou. V mnoha desítkách postav, které za dvacet let svého působení v Opeře Národního divadla vytvořila (v řadě oper to byly i dvě až tři různé role) plně potvrdila předpoklady, pro něž byla angažovaná.
Její doménou byl především lyrický soprán, konkrétně smetanovské dívčí role, ale zdárně se dokázala vypořádat i s úlohami mladodramatickými. Zdeněk Nejedlý charakterizoval Kamilu Ungrovou jako vzácnou smetanovskou zpěvačku, která individuálně přispěla k novodobé smetanovské interpretaci.
Na scéně Národního divadla ztvárnila celkem třináct smetanovských rolí. V Braniborech v Čechách byla Ludiší, v Prodané nevěstě postupně Esmeraldou a Mařenkou, v níž vystoupila pod taktovkou Otakara Ostrčila i v jubilejním tisícím představení této opery na Národním divadle 30. května 1927, když partnerem v roli Jeníka jí byl Otakar Mařák a Kecala ztvárnil Emil Pollert. V Daliborovi se setkala s postavou Jitky, ve Dvou vdovách vystřídala Lidku i Karolinu, v této roli se také s Národním divadlem 3. června 1928 rozloučila. V Hubičce vyměnila rozjásanou Barče za vážnou Vendulku, v Tajemství velmi přesvědčivě vytvořila roli Blaženy a v Čertově stěně se představila jak v roli zamilované Katušky, tak v postavě Hedviky, zpola dítěte-zpola ženy, jak tuto roli charakterizoval Zdeněk Nejedlý, který v Ungrové viděl její ideální představitelku už krátce po jejím angažmá, i když ve skutečnosti se s postavou setkala až o dlouhou řadu let později. A pro úplnost přidejme i Prvního a Druhého žence za scénou v Libuši.
Její spjatost se Smetanovou tvorbou byla natolik silná, že občas kritika pěvkyni vytýkala, že tento rys svého projevu přenáší i na jiné role, jako byly titulní hrdinka Charpentierovy Louisy či Jenůfa v Její pastorkyni.
S operami Antonína Dvořáka se překvapivě setkala nejdříve na několika reprízách v titulní ženské roli opery Čert a Káča, v jednoaktovce Tvrdé palice byla představitelkou Lenky, v Dimitrijovi Xenie (s touto rolí se setkala i v Musorgského Borisi Godunovovi). V Rusalce se publiku mnohokráte představila v postavě První žínky a v závěru své kariéry ztvárnila rovněž Julii v Jakobínovi.
Z jejích dalších postav v českém repertoáru připomeňme Růženu ve Škroupově Dráteníkovi, Lidunku z Blodkovy opery V studni, Mladu ve Fibichově Šárce. V Kovařovicových operách se postupně setkala se třemi postavami v Psohlavcích, s Kozinovou ženou Hančí, s manželkou Lammingera Kateřinou a s Dorlou, v opeře Na starém bělidle byla půvabnou komtesou Hortensií, v Zichově Malířském nápadu Dceruškou správcovou a dále představitelkou titulní role ve Foersterově Jessice.
Jak už bylo řečeno výše, při Kovařovicově premiéře Janáčkovy Její pastorkyně byla představitelkou titulní role. Zopakovala si ji i v reprízách dalšího nastudování Otakara Ostrčila a byla rovněž představitelkou titulní role v Ostrčilově inscenaci Káti Kabanové v roce 1922.
Kamila Ungrová vytvořila rovněž slušnou řádku postav v kdysi uváděných a dnes už zapomenutých českých operách. Zmiňme se alespoň o třech: o roli Violy ve Weisově Blížencích, kteří jsou operní adaptací Shakespearova Večera tříkrálového, o Veronice v Malíři Reinerovi Františka Picky a o Mici Schlägerové v opeře brněnského šéfa opery a propagátora Janáčkova díla Františka Neumanna Milkování.
Řadu výborných příležitostí přinesla Kamile Ungrové opera francouzská. Už jsme se zmínili o Charpentierově Louise, v Bizetově Carmen byla představitelkou Micaely, Frasquity i Mercedes, titulní roli ztvárnila v Thomasově Mignon a v Offenbachových Hoffmannových povídkách postavu Giuletty. V Auberově Němé z Portici se setkala s rolí Elvíry, v Meyerbeerových Hugenotech s rolí panoše Urbaina, ve Wertherovi s Lotty, tedy hlavní ženskou rolí.
Zajímavých rolí se dočkala v operních dílech německých autorů. Byly to například postavy Anny v Marschnerově Hansi Heilingovi, Astarot v Královně ze Sáby Karla Goldmarka a May v Domácím cvrčkovi téhož autora, v Humperdinckově Perníkové chaloupce byla představitelkou Dennice a v Lortzingově Caru a tesařovi role Marie. V Nicolaiových Veselých paničkách windsorských ztvárnila postupně postavy Anny a paní Fordové, v operní tvorbě Richarda Wagnera se setkala s rolí Gerhildy ve Valkýře, Pastýře v Tannhäuserovi a Kouzelné děvy Klingsorovy v Parsifalovi. Dva významné úkoly ji čekaly v operách Richarda Strausse, byla to Žofie v Růžovém kavalírovi a Herodias v Salome.
Erota v Gluckově Orfeovi a Eurydice si Kamila Ungrová zopakovala i v dalším nastudování opery v roce 1912 a v poslední repríze této inscenace jej dokonce na záskok vyměnila za roli Eurydiky. V Mozartově Donu Giovannim (tehdy dle dobového úzu uváděném pod titulem Don Juan) zpívala a hrála Zerlinu, ve Figarově svatbě Zuzanku, v Kouzelné flétně nejdříve Paminu, posléze Papagenu.
Z jejích dalších velkých rolí jmenujme ještě Musettu v Pucciniho Bohémě, Neddu v Leoncavallových Komediantech, titulní hrdinku v Madame Butterfly a Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi.
Po odchodu z Národního divadla se Kamila Ungrová začala soustavně věnovat pedagogické činnosti. Nejprve soukromě (její lekce navštěvovala například i herečka Hana Vítová), v letech 1948-1961 na pražské Akademii múzických umění, kde se mezi jejími žáky setkáváme například se jmény Jindřicha Jindráka a Naděždy Kniplové.
Kamila Ungrová zemřela 7. ledna 1971 v Praze a je pohřbena na Vyšehradském hřbitově.
