21. ročník Hudebního festivalu Znojmo si zvolil téma Láska a antika!, především v inspiraci představením barokní opery G. F. Händela Julius Caesar v Egyptě, vzniklé v koprodukci s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě (v provedení souboru Czech Ensemble Baroque, režii Jiřího Nekvasila a ve skvělém pěveckém obsazení). Představení, které celý festival otevřelo 10. července, je označeno v programu jako premiéra, ta však proběhla už 19. června v ostravském divadle. Šlo tedy o první uvedení v rámci znojemského festivalu. Druhou operou festivalu je derniéra rodinné (pro děti) komorní opery z roku 2024 aktuálně velmi hraného současného autora Lukáše Sommera Ezopotámie na motivy Ezopových bajek (s týmem studentů Hudební fakulty JAMU v Brně).
Tato recenze se ovšem věnuje tzv. Filozofickému koncertu se sólovým recitálem Ivo Kahánka na nádvoří Jihomoravského Muzea ve Znojmě 15. července, klavíristy, který od června rozšířil svou uměleckou dráhu také o funkci ředitele Pražské konzervatoře, ve které zúročí i své pedagogické zkušenosti.
Koncert uvedl prezident festivalu Jiří Ludvík, který formát Filozofického koncertu označil jako podporující potřebné zpomalení a (sebe)reflexi, užívaný i v zahraničí. Pro filozofické vstupy angažovali pořadatelé vícedomého Marka Orko Váchu, genetika a teologa, který je přednostou Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Karlovy univerzity a vede na Fakultě sociálních studií v Brně semináře o vztahu křesťanství, etiky a ekologie. Nedávno vzbudil rozruch ekumenickou bohoslužbou Hospodin v hospodě odvysílané i TV Noe, po které byl odvolán arcibiskupem Graubnerem z funkce farního vikáře akademické farnosti v Praze. Na druhou stranu tímto krokem získal i nové příznivce a popularitu.
Pořadatelé festivalu požádali také Ivo Kahánka, aby sestavil dramaturgii koncertu, která by korespondovala s tématem festivalu Láska a antika. Ivo Kahánek doplnil svůj výkon i programovým textem „Láska v hudbě.“ Hned v úvodu shrnul svůj přístup: „Dva zdánlivě odlišné světy – svět antické tragédie a svět romantické lásky – se v tomto klavírním recitálu protínají v hlubokém vnitřním prožitku člověka, který touží, trpí, doufá i vzdoruje osudu. Hudba, stejně jako antické drama, se stává prostředkem k vyjádření nejniternějších emocí, v nichž se zrcadlí lidský úděl ve své plnosti.“
Orko Vácha se snažil propojit téma ze svého hlediska s charakterem autora a skladeb. Ale ve skutečnosti si spíš rozvrstvil do bloků to, co chtěl k tématu říct, takže začal z filozofického hlediska logicky antickým rozlišením čtyř typů „lásky“: lásky erotické (éros), což je u Platóna (Symposion) hnací síla, která vede duši k žebříčku lásky až ke kráse a idei Dobra, „filia“ – lásky přátelské, která u Aristotela patří k důležitým ctnostem dobrých lidí, „agapé“ – bezpodmínečné lásky, která našla rezonanci i v Novém zákoně (viz První list Korintským „Láska – agapé – je trpělivá, laskavá, nezávidí“). Tyto tři známé mody doplnil ještě o „storgé“ – lásku rodičovskou, zakořeněnou v biologickém pudu. Tento motiv svázal s Impromtus op. 40 Franze Schuberta. Spojení opravdu volné. Kahánek poznamenal v programu, že Schubertova hudba „je možná nejčistším projevem romantické lyriky… touhy po lásce, po spojení s druhým člověkem i se sebou samým“. Na druhou stranu je třeba uznat, že u Schuberta bychom mohli slyšet i onu lásku přátelskou („filia“), která v době osvícenství i u jím obdivovaného Beethovena byla vysokou hodnotou intelektuálního sdílení a vzájemné výchovy ke ctnosti.
Úvodní Impromtus č. 1 c moll z op. 90 Franze Schuberta hrál Kahánek s mužnou beethovenskou pevností, plasticky v kontrastu měkkosti až tvrdosti s minimem pedálu. V případě Kahánka platí k celému programu, že patří k interpretům, jejichž výkon je do detailu promyšlený. A nejen to. Jestliže někdy potřebujeme ke skladbě analytický výklad, tak tady je vše jasně vtěleno do hudby. Pochopitelné i laikovi. Připomíná mi to Svjatoslava Richtera při debatě na klavírních kurzech, když vysvětil, že napřed skladbu intelektuálně studuje (třeba v letadle), jak je postavená, jak se vyvíjí, kde je vrchol, jak vše odstupňovat, jak odlišit stylově blízké autory. Vše si zapamatuje, a pak teprve hraje. A ten koncepční nadhled byl prostě slyšet.
Kahánek používá rozsáhlou škálu úhozu, od nejjemnějších doteků po měkká forte až k tvrdým úderům. Líbí se mi, jak střízlivě používá pedál a – to je dost ojedinělé – jak pracuje s tichem, krátkým zmlknutím, kdy, např. před reprízou udělá přesně odváženou pauzu, která někdy přinese nejen napětí, ale třeba i navodí pocit osamocení (jako např. v Chopinovi), nebo nadhledu. V tomto smyslu má přesně nakalibrovaný i dozvuk na konci skladeb.
Druhá Impromtu č. 3 Ges dur je k té první kontrastní. Kahánek záměrně vybral zpěvnou lyriku, kde podtrhl legatem její plasticitu, ale pořád je tu ta Schubertovská prostá linka. Třetí vybraná Impromtu č 4 As dur je, podle mne, na interpretaci nejnáročnější, protože je na jednu stranu výrazově nejrozmanitější z těch tří – od lehké brilance bez pedálu po robustní akordickou část, melos, vášeň i jemnost. Na druhou stranu, ale je tu stálý návrat. Na jednom místě jsem zaznamenala určité znejistění, ale naprosto nevýznamné. Navíc, Kahánek hrál venku při poryvech větru, což určitě znesnadňuje soustředění.
Ke Smetanovi přidal Orko Vácha téma „láska tvoří krásu“. Kahánek vybral málo hranou Smetanovu skicu Macbeth a čarodějnice, tedy spíše „protipříklad“ k lásce, vážící se spíše k antice, k tématu, nakolik člověk může volit dobro, nebo zlo. Nakolik je v područí sil, které jsou na hranici života a zásvětí. Shakespearovy „čarodějnice“ navazují na antické Erynie a Moiry, u kterých není jasné, nakolik pokoušejí a nakolik prorokují. V každém případě v člověku probouzejí síly, které jej zavádějí na cestu, kde přestává mít kontrolu nad situací. Stejně jako Erýnie pronásledují Oresta, tak i Macbetha pronásledují halucinace, paranoia, výčitky.
Macbeth a čarodějnice je Smetanovou ranou skladbou (op. 8 z r. 1859). V té době byl Schakespeare v Evropě v módě. Klavírní verze skici napovídá svými odlišnými částmi a kontrasty, že se jedná o skicu k orchestrálnímu dílu. Podkladem je scéna ze 4. jednání Mackbetha, v němž čarodějnice věští budoucnost a rozrušení, které mu tato věštba přináší. Ve skladbě se Smetana projevuje jako autor, který bere hudbu jako „jazyk“ a odvážnou chromatikou, modulacemi, gradacemi ztělesňuje zvukem chvíli, kdy se člověka zmocňují zlé myšlenky a berou mu půdu pod nohama. Na jednu stranu by se dalo mluvit o „erotické“ vášni pro sebe – pudu k moci s destruktivními důsledky (Friedrich Nietzsche, Alfred Adler ad.). Smetanovi zde nešlo zjevně o „krásu“. Skladba působí až podivně, patologicky, což je autorův záměr. V tomto smyslu je obtížně ji provést nejen technicky. Kahánek zde uplatnil širokou škálu úhozu, od rozmazaných laufů čarodějnických závanů, přes tvrdě vysekané tvary, podivnou bizarnost… Pro mnohé posluchače, kteří neznají Smetanu jako niterného skladatele možná překvapení.
Orko Vácha, spíše bez zvláštní souvislosti, vyslovil zásadní myšlenku, kterou pak opakoval, a to ideu Viktora E. Frankla, který, na rozdíl od Nietzscheho a Adlera, viděl hlavní motivaci člověka ve vůli ke „smyslu“. Myšlenku, že láska v člověku vidí jeho potenciál. Nejen vidí, ale je schopna ho probudit. Podobné úvahy nacházíme i u Václava Havla.
Do druhé poloviny koncertu umístil Ivo Kahánek Beethovenovu Sonátu č. 8 c moll Patetickou. K této kontrastní skladbě vzdoru a naděje, připojil Orko Vácha myšlenku existencialisty konvertujícího ke křesťanství Gabriela Marcela „Milovat znamená, ty nezemřeš“, protože láska není vlastněním, je transcendencí naší konečností. Uznáváme druhého jako otevřenou možnost toho nejvyššího.
Z Patetické Ludwiga van Beethovena známe jako klavíristé každou notu. Tím spíš oceňuji preciznost, srozumitelnou prokreslenost, určitou mužnou pevnost projevu a rozsah výrazu, kterého Kahánek dosahuje přiměřenými prostředky. Nechává si onu rezervu, o které mluvil i S. Richter, ke gradaci, ať už úhozem, nebo třeba pedálem.
Posledními kusy večera byly Chopinova Scherzo č. 3 cis moll a Scherzo č. 2 b moll. U Chopina si Orko Vácha poznamenal myšlenku „Zlato uvnitř člověka.“ Opět se vrátil k Franklovi, a taky připomněl sv. Augustina, který rovněž v De civitate Dei (O obci Boží) i životopisných Konfesích vyjadřuje myšlenku, že láska dovede člověka proměnit, že Bůh člověka v hříchu neopouští. U Mistra Eckharta je v něm vždycky „cosi“ – „jiskřička duše“, co ho volá k Bohu (lásce/dobru/kráse).
Toto, řekněme poselství, které Orko Vácha vyslovil, považuji za inspirativní a v praxi transformační a všichni máme se silou upřímné laskavosti nějakou osobní zkušenost. Fryderyk Chopin, který zemřel mladý neměl dostatek času na vnitřní integraci, a tak i v jeho hudbě zůstává, jak napsal Ivo Kahánek „dialog mezi protiklady.“ Tím, že Kahánek skutečně šetří pedálem, dosahuje i v Chopinovi oné čistoty, o které mluvil Artur Rubinstein. Kahánkova agogika působí přirozeně a živě. Z klavíru (Yamaha) dostává celé spektrum zvuků od jemných, přes zvonivé, měkká vášnivá forte, nebo ojediněle i tvrdé zvuky. To obklopení některých úseků krátkým tichem je skvělé.
Výkon byl odměněn dlouhým potleskem a vyvolal tři přídavky od Dvořákovy Humoresky po Bugatti step Jaroslava Ježka. Odlehčení na závěr. Možná ukončilo doznívání kontemplace, ale to je věc názoru.
Filozofický koncert: Ivo Kahánek
15. července 2025, 19:00 hodin
Nádvoří Jihomoravského muzea, Znojmo
Účinkující:
Ivo Kahánek – klavír
Program:
Franz Schubert: Impromputs op. 90, D 899 (Č. 1 c moll, Č. 3 Ges dur, Č. 4 As dur)
Bedřich Smetana: Macbeth a čarodějnice – koncertní skica
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“ (1. Grave – Allegro di molto e noc brio, 2. Adagio cantabile, 3. Rondo Allegro)
Fryderyk Chopin: Scherzo č. 3 cis moll op. 39
Fryderyk Chopin: Scherzo č. 2 b moll op. 31
