Na začátku zazněla Symfonie č. 1 D dur Josepha Haydna, na kterou jsme v Česku hrdí, protože ji Haydn složil na Plzeňsku v roce 1759, konkrétně v Dolní Lukavici, kde pobýval ve službách hraběte Morzina. Raná symfonie, o níž se experti přou, zda je vskutku první, je jednoduchá klasicistní skladba, pro hudebníky takové zahřívací kolo… Nic, co by komorní orchestr nezvládl i bez dirigenta, jak ostatně bývalo jeho dlouholetou tradicí.
Schumann už byl zajímavější oříšek – jak s poměrně malým tělesem doplněným o dechy a tympány naplnit velkorysou romantickou partituru? A jak vytvořit důstojnou symfonickou oporu široce otevřenému křídlu Iva Kahánka v popředí? Schumannův Klavírní koncert a moll, op. 54 patří mezi nejoblíbenější díla u posluchačů i u samotných interpretů. Poprvé byl proveden skladatelovou manželkou, klavírní virtuózkou Clarou Schumannovou, v roce 1845. Koncertovala s ním napříč Evropou, mimo jiné s proslulým Gewandhausem a Mendelssohnem-Bartholdym za dirigentským pultem. Takže – opravdu žádná komorní záležitost.
Pianistův drive na sebe již od prvních taktů strhl pozornost. Virtuózní věta Allegro affettuoso vyrůstá jako celý koncert z jediného tématu. A to se zde rozvíjí v dlouhé řadě obměn a variací, stále zahuštěnějších – a samozřejmě – náročnějších. Ivo Kahánek je umělec mimořádně talentovaný po technické stránce, a citlivý a charismatický ve výrazu. S lehkostí a bez teatrální virtuozity zvládal oktávové běhy, hladké a rychlé figurace, plastickou dynamiku, vše kultivovaným tónem. Intermezzo: Andantino grazioso naplnil klidem a přirozeným půvabem, hrál je měkkým, jemným tónem. S pokorou doprovázel cellové téma, souzněl s orchestrem. Tady se projevila i dirigentova imaginace: po celou druhou větu držel klidný až hypnotizující tep skladby, v některých místech jako by se publiku zastavil dech.
Bez přerušení pokračuje andantino do třetí části, závěrečného Allegra vivace, velmi radostné, tanečně rozjásané a dlouhé věty. Klavírista v ní prakticky nesundá ruce z klaviatury, variace přinášejí stále nové a nové nápady, je to nepřetržitý proud hudebních překvapení. Tempo se zvyšuje, prstoklady houstnou, počet úderů vtěsnaných do jediného taktu stoupá a Kahánek to vše zvládá s elegancí, s vybroušeným frázováním, přirozeně a s obrovským tahem vpřed. Orchestr byl dostatečně zvukově disponovaný k tomu, aby v dynamických vrcholech zněl plně a triumfálně. Jako přídavek si klavírista zvolil poetický Janáčkův Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku.
Po přestávce se na pódium vrátil Papá Haydn – tentokrát prostřednictvím Symfonie č. 99 Es dur. Dirigent Chuhei Iwasaki a Pražský komorní orchestr jej uvedli s přehlednou a dobře akcentovanou strukturou (výrazná první věta, hezké echo-efekty v Menuetu a Triu), v dobře vyladěných tempech. Slyšeli jsme solidně zahraná sóla (ve druhé větě fagot, zpěvný klarinet, housle), veselé Vivace ve Finale. Dirigent Iwasaki vystudoval Akademii múzických umění a učí v Praze na konzervatoři, vystoupil již s mnoha českými orchestry a jistě o něm neslyšíme naposledy. Jako přídavek si s Pražským komorním orchestrem ještě dopřáli jednu větu z Prokofjevovy Klasické symfonie v jiskřivě svižném tempu.
Hodnocení autorky recenze: 75 %
Dirigent: Chuhei Iwasaki
Ivo Kahánek (klavír)
Pražský komorní orchestr
12. března 2018 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
Joseph Haydn: Symfonie č. 1 D dur
Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll
= přestávka =
Joseph Haydn: Symfonie č. 99 Es dur
