Ve věku pouhých osmatřiceti let umírá v Římě 7.října 1959, tedy před rovnými padesáti lety, na selhání srdce, slavný italský tenor amerického původu Mario Lanza. Svou nesmírnou popularitu po celém světě si zajistil nejen operou, ale i filmem a populární hudbou.
Hlas, který se slyší nejvýše jednou za sto let. Tak ho hodnotil také dirigent Sergej Kusevickij, který Lanzovi poskytl plné stipendium na Berkshireském hudebním festivalu v Tanglewoodu v Massachusetts.
Mario Lanza se narodil v Pensylvánii jako Alfredo Arnold Cocozza a původní profesí byl přepravním dělníkem. Se zpěvem začínal u ochotníků a po studiích s Leonardem Bernsteinem a Borisem Goldovskim debutoval v opeře ve svých jednadvaceti, v srpnu 1942 jako Fenton ve Veselých paničkách windsorských Otty Nicolaie. Představení vyvolalo mimořádný ohlas, například The New York Times psaly o objevu, kterému se jen málokdo z tehdejších tenorů vyrovná kvalitou, vřelostí a mohutností hlasu.
Za předčasnou smrt osmatřicetiletého Maria Lanzy mohl podle dobových zpráv především nezřízený způsob jeho života a špatná životospráva.
Řada novinových článků ale při Lanzově úmrtí před padesáti lety také připomínala jeho nedostatečné pěvecké vzdělání. Pravda ovšem krom toho je, že jeho pěveckou kariéru přerušila druhá světová válka, kdy byl povolán ke zvláštní službě ve vojenském letectvu USA.


Mário Lanza byl prvním umělcem, který prodal dva a půl miliónu alb. Životopisy slavného tenora také zdůrazňují, že Lanza inspiroval mnohé kariéry následující generace operních pěvců, včetně Plácida Dominga, Luciana Pavarottiho, Lea Nucciho a José Carrerase, stejně jako pěvců jiných žánrů, jako například Elvise Presleyho.