Jsou operní pěvci, kteří, ačkoli během své divadelní kariéry dosáhli mnoha úspěchů v širokém spektru rolí – jež jim přinesl různorodý repertoár souborů, jejichž členy byli – vynikli především v určitém oboru. Typickým příkladem takové umělkyně je dlouholetá členka Národního divadla v Praze a poté Státního divadla v Brně, paní Sylvia Kodetová, která 21. května slaví své životní jubileum. Na obou našich předních operních scénách ji mohli milovníci žánru vidět a slyšet v desítkách rolí, ale vynikla zejména v mozartovském repertoáru. 
Sylvia Kodetová se narodila 21. května 1930 v Žatci. Jako v mnoha podobných případech její budoucí směřování ovlivnilo již v raném dětství rodinné prostředí, konkrétně její maminka, výborná klavíristka a zpěvačka, členka místního ženského pěveckého sboru. Malá Sylvia hrála na klavír a po maturitě na gymnáziu odešla do Prahy studovat zpěv na konzervatoři.
Byla ve třídě u profesorky Jarmily Vavrdové-Tomašovové. Na svém absolventském koncertě v Rudolfinu v roce 1955 sklidila mimořádný úspěch za přednes Mozartovy písně Bella mia fiamma, addio. Na základě tohoto vystoupení zmíněnou árii zazpívala také při slavnostním otevření zrekonstruované Bertramky. Rozhlas i televize pořídily nahrávku jejího vystoupení.
Se svou paní profesorkou se Sylvia Kodetová setkala znovu po letech v Brně, profesorka Vavrdová mezitím získala profesuru na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a svou někdejší žačku z konzervatoře dovedla k získání vysokoškolského diplomu. Během svého angažmá v Národním divadle si Sylvia Kodetová, stejně jako její mnozí kolegové, zdokonalovala svou pěveckou techniku u italského pedagoga Apolla Granforteho, který nějaký čas v Praze působil.
Už v době studií měla nadaná zpěvačka možnost vystoupit na naší první scéně. V premiéře jedné z nejúspěšnějších inscenaci mladého, moderně myslícího a tvořícího režiséra Bohumila Hrdličky, kterou byla 15. ledna 1954 Mozartova Figarova svatba, se představila v roli Barberinky, tehdy ovšem tato role byla v programu uvedena pod českým jménem Baruška.
V roli Cherubína na této premiéře vystoupila hostující mezzosopranistka z brněnské Janáčkovy opery Soňa Červená. Ve stejném roce ji čekal rychlý záskok v Plzni, když za onemocnělou sopranistku Hanu Böhmovou převzala roli Lauriny v prvním českém uvedení Mozartovy opery Návrat dona Pedra (operu dirigoval pozdější úspěšný dirigent Národního divadla a šéf opery v irském Dublinu Albert Rosen a režíroval Bedřich Kramosil).
Sylvia Kodetová už ve svých pěveckých začátcích prokázala, že Mozartova hudba je jí velmi blízká a že partie v operách salcburského génia poskytnou ideální příležitost pro rozvinutí jejího talentu a schopností. Něžně znějící lyrický soprán obdařený schopností bravurní koloratury a doplněný půvabným zjevem a milou bezprostředností jevištního projevu ji přímo předurčily pro interpretaci čelných mozartovských sopránových rolí.
V roce 1955 rovněž slavila úspěch na mezinárodních pěveckých soutěžích v Praze a ve Varšavě. Jeden rok byla sólistkou Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a hostovala také v liberecké opeře. V květnu 1956 hostovala na angažmá – jak tehdy bylo zvykem – ve třech různých inscenacích v Národním divadle. Zahrála a zazpívala si tří smetanovské role, jež poté byly stálou součástí jejího repertoáru. Byly to Lidunka ve Dvou vdovách, Esmeralda v Prodané nevěstě a především Barče v Hubičce. Mezi prvními rolemi, v nichž v divadle vystoupila na podzim 1956, už jako jeho členka, byla Frasquita v Bizetově Carmen, Mladý pastýř ve Wagnerově Tannhäuserovi, Revírníkovi synové Frantík a Pepík v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, Chloe v Čajkovského Pikové dámě a především Chasníček v opeře Rudolfa Karla Smrt kmotřička a Karolka v Janáčkově Její pastorkyni. V inscenaci této opery se Sylvia Kodetová zúčastnila zájezdu opery Národního divadla na EXPO 58 v Bruselu.
Záhy přišly závažné sólové úkoly. Jedním z prvních byla Musetta v Pucciniho Bohémě, postupně se pak Sylvia Kodetová setkala s mozartovskými partiemi. Naivní Barberinku ve Figarově svatbě vyměnila za rozkošnou Zuzanku, která se podle zpěvaččina vlastního vyjádření stala jednou z jejích nejmilejších rolí. V ní, podobně jako v Zerlíně z Dona Giovanniho, Blondě z Únosu ze Serailu, Despině v Cosi fan tutte či Papageně v Kouzelné flétně, mohla dokonale uplatnit všechny jemné finesy svého pěveckého i hereckého projevu.
Ve zpěvaččině interpretaci byla těmto postavám vlastní jemnost a něžnost, ale také rozkošné šibalství a ženská rafinovanost. Podobného charakteru byla i její Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském. Role, která v té době byla u nás téměř výhradně obsazována sopranistkami. Sylvia Kodetová byla stejně přesvědčivá v charakterizaci psychologicky náročných tragických postav (Gilda ve Verdiho Rigolettovi anebo Liu v Pucciniho Turandot). K jejím významným postavám patřila rovněž Lauretta v Pucciniho jediné komické opeře Gianni Schicchi. Z postav francouzského operního repertoáru si připomeňme především její Elvíru v Auberově Němé z Portici, Frasquitu v Bizetově Carmen a kalhotkovou roli Pedra z Massenetova Dona Quichotta. Jejímu přirozenému naturelu výborně odpovídaly postavy Marcelliny v Beethovenově Fideliu a Aničky ve Weberově Čarostřelci. Se dvěma úkoly se setkala ve dvou operách Richarda Strausse. V Elektře vytvořila postavu Služky a šíři svých možností předvedla v postavě Žofie v Růžovém kavalíru. V Gluckově Orfeovi ztvárnila roli Amora.
V českých operách se s ní v šedesátých letech mohli návštěvníci Národního divadla setkat v postavách Lidunky v Blodkově opeře V studni, Svatavy ve Fibichově Šárce a především v desítkách představení Dvořákovy Rusalky v postavě Lesní žínky. V Janáčkových operách se představila jako půvabná Kristinka ve Věci Makropulos, byla znamenitou představitelkou postavy Aljeji v opeře Z mrtvého domu, se kterou se zúčastnila proslulého a velice úspěšného zájezdu opery Národního divadla na festival do Edinburghu v roce 1964.
V Gregorově a Štrosově inscenaci Příhod lišky Bystroušky v roce 1966 si poprvé zazpívala a zahrála titulní roli. Vedle mozartovských rolí ji Sylvia Kodetová považuje za jednu ze svých nejmilejších. Velmi blízká jí také byla postava Popelky ve Veselohře na mostě Bohuslava Martinů. Z jejích dalších rolí v českých operách dvacátého století jmenujme Anežku v jednoaktovce Otakara Ostrčila Poupě, kterou také zpívala v televizní inscenaci této opery, dále pak Kurážné děvče z Ostrčilova Honzova království, Děvče z Bořkovcova Palečka a Ančí z Kašlíkova Krakatitu.
V roce 1965, v souvislosti s otevřením nové operní budovy Janáčkova divadla v Brně, se její manžel, muzikolog a hudební skladatel Miroslav Barvík, jedna z čelných osobností českého hudebního života poválečných let, stal ředitelem Státního divadla v Brně. O rok později si Sylvia Kodetová bere v Národním divadle neplacenou dovolenou (ale nepřerušuje s divadlem styky) a odchází za manželem do Brna.
Brno je v mnohém velmi specifické město se svou zvláštní, ne vždy zcela pochopitelnou atmosférou a není jednoduché se v něm prosadit. V šedesátých letech disponovala Janáčkova opera mimořádně kvalitním ansámblem, odvážnou a koncepční dramaturgií i realizačním stylem a řadou výrazných individualit. Sylvia Kodetová okamžitě po svém příchodu byla pověřena mimořádně těžkými úkoly. Beze zbytku je zvládla a okamžitě se zařadila mezi protagonisty souboru.
Její první studovanou rolí byla jedna z nejobtížnějších verdiovských postav, Desdemona v Otellovi. V Jílkově a Wasserbauerově inscenaci této opery, která patřila k vrcholům inscenačního stylu souboru v šedesátých letech, vytvořili spolu s Vilémem Přibylem znamenitý pár. Po Desdemoně si v Brně s nemenším úspěchem než v Praze poradila se Zuzankou ve Figarově svatbě a následovala trojrole Málinka-Eterea-Kunka v Janáčkových Výletech páně Broučkových.
A na konci své první brněnské sezony předvedla milovníkům operety v roli Kateřiny de Vaucelles ve Frimlově villonovském evergreenu Král tuláků, že umí dokonale zvládnout i subretní obor. V další sezoně následovala Esmeralda v Prodané nevěstě, Marcellina v Beethovenově Fideliovi a především Liu v Pucciniho Turandot, která se ve Štychově a Linhartově inscenaci teprve podruhé objevila na brněnském jevišti.
S dalším mimořádným úkolem se setkala Sylvia Kodetová v roce 1968, když se stala první brněnskou, a to velmi úspěšnou představitelkou titulní role v Mirandolině Bohuslava Martinů, a o dva roky později se v Janáčkově městě představila publiku v Lišce Bystroušce.
Sylvie Kodetová byla v té době jednou z nejvytíženějších členek souboru. Vedle rolí, které si s sebou přinesla z Prahy (Barče v Hubičce, Karolka v Její pastorkyni, Gilda v Rigolettovi a další) se setkala s novými úkoly, jako byla Terinka v Dvořákově Jakobínu, Micaela v Bizetově Carmen anebo Luisa v Prokofjevových Zásnubách v klášteře.
Situace se začala měnit, když Miroslav Barvík musel v důsledku normalizace opustit ředitelské místo v divadle. Jak už tomu bývá, měnily se i postoje některých lidí v divadle. Sylvia Kodetová se stále více začíná zaměřovat na pedagogickou činnost. V roce 1974 se stala profesorkou brněnské konzervatoře.
Prví dva roky učila zpívat činoherce, v roce 1976 přešla na pěvecké oddělení. Z jejích úspěšných žáků můžeme jmenovat například dva olomoucké sólisty, sopranistku Leu Vítkovou a basistu Davida Szendiucha. Na konzervatoři působila do odchodu do důchodu v roce 1989. I poté se věnovala pedagogické činnosti na brněnských „liduškách“.
Z jejích divadelních rolí v sedmdesátých letech připomeňme Papagenu v novém nastudování Kouzelné flétny, ale především postavy z operní tvorby dvacátého století, které se staly díky dramaturgovi Václavu Noskovi jedním z úhelných kamenů stavby repertoáru Janáčkovy opery. V československé premiéře Šostakovičova Nosu vystoupila v roli Prodavačky preclíků.
Závažné úkoly ji čekaly v Miniopeře, kterou Václav Nosek uvedl do života v budově Reduty. Ve večeru složeném ze čtyř oper s antickou tématikou ztvárnila role Faidry v dílech Daria Milhauda Opuštění Ariadny a Theseovo vysvobození. V roce 1977 v Miniopeře vystoupila v původní premiéře Dekameronu Jana Franka Fischera, kde ve čtyřech různých postavách brilantně odlišila čtyři různé typy žen.
Vystoupila znovu také v operetě v programu nazvaném Offenbachiáda, v roli Chloe z operety Dafnis a Chloe. Poslední rolí, která jí byla v brněnské opeře přidělena, byla drobná úložka hraběnky Ceprano v novém nastudování Verdiho Rigolettav roce 1980. Shodou okolností to byla jedna z prvních rolí, v nichž začínala Sylvia Kodetová svou pěveckou kariéru v padesátých letech v Národním divadle. Divadelní prkna definitivně opustila v roce 1982.
Rozsáhlá byla její koncertní činnost, především v oboru písňové tvorby. S Vilémem Přibylem natočili pro brněnské rozhlasové studio řadu programů popularizujících hudbu. Pro televizi natočila hlavní ženskou roli v opeře Otmara Máchy Polapená nevěra. Svůj hlas propůjčila hrdinkám klasických operetních titulů v řadě televizních nahrávek děl tohoto žánru, které pořídil v šedesátých letech jeho nadšený propagátor Vlastislav Antonín Vipler.
Zpívala například Arsenu ve Straussově Cikánském baronu, Helenu Zarembovou v Nedbalově Polské krvi (Helenina partnera Bola zpíval Beno Bloachut) anebo hlavní ženskou roli v takzvané savojské opeře (anglická varianta operety, respektive svého druhu předchůdce muzikálu) britských autorů Gilberta a Sullivana Panna a kejklíř. V roce 1981 vydal Panton gramofonovou desku Sylvie Kodetové s nahrávkami árií z českých a světových oper.
Foto archiv ND Brno/ Rafael Sedláček, archiv ND Praha /Jaromír Svoboda
