Na začátku tohoto týdne, 9. ledna jsme si připomenuli nedožité devadesáté páté narozeniny Josefa Šulisty, dlouholetého sólisty olomoucké opery. Přestože plných sedmatřicet let z pětačtyřiceti, jež věnoval službě českému opernímu divadlu, strávil v hanácké metropoli, v níž patřil k nejvýznamnějším oporám tamějšího souboru a kde nalezl svůj skutečný domov, pocházel odjinud.
Josef Šulista se narodil 9. února 1920 ve vesničce Pištín, v půvabné jihočeské krajině nedaleko Hluboké. Jeho první operní kroky zamířily v roce 1943 do nedalekého Lince, kde absolvoval pěvecké školení a zpíval v tamější opeře. Později si své pěvecké umění zdokonaloval v Ostravě u profesora Rudolfa Vaška.
V roce 1945 působil krátkou dobu v Teplicích a poté se stal členem nově vzniklého českého divadla v Liberci. Po osvobození vznikly tři nové operní soubory ve městech, kde byla tradice německé opery, v Ústí nad Labem, Liberci a v Opavě. Asi nebylo náhodou, že tyto soubory, složené v převážné většině z mladých zanícených adeptů operního umění, se staly „štikami“ v českých operních vodách, z nichž mnozí z těchto adeptů vystartovali ke svým budoucím význačným kariérám. A nejen to: byly to právě tyto soubory, kde i ve velice sešněrovaných politických poměrech padesátých let docházelo k pokusům o (v daných poměrech možnou) průbojnější dramaturgii.
Liberecké divadlo nebylo výjimkou. V čele opery stál od roku 1945 dirigent Jaromír Žid, od jehož smrti uplynulo loni 18. listopadu čtyřicet let. Dovolím si na tomto místě malou odbočku v několika větách věnovanou tomuto skutečnému otci-zakladateli liberecké opery. Polický rodák Jaromír Žid po několikaletém působení na operetních scénách v pražské Uranii a Velké operetě se stal ve třicátých letech dirigentem olomouckého divadla, kde úspěšně působil do roku 1945. Jeho tehdejší šéf Karel Nedbal ho hodnotil jako seriózního a důkladného dirigenta. V Liberci se mu podařilo za necelých deset let svého působení vybudovat velmi solidní a kompaktní soubor, s kterým si dokonce troufl na Wagnerova Tannhäusera, což byl v oněch dobách nejen odvážný čin umělecký, ale neméně odvážný čin politický. Premiéra Tannhäusera, v němž na sebe tehdy výrazně upozornil loňský jubilant, špičkový český tenorista Jan Malík v titulní roli, byla diváky i kritikou přijata velmi kladně. První poválečné uvedení Tannhäusera v Československu bylo teprve třetím poválečným uvedením některé z Wagnerových oper na českém jevišti. Před tím byl proveden pouze dvakrát Bludný Holanďan (v listopadu 1953 v Opavě a v prosinci téhož roku v Olomouci). Dalším významným počinem libereckého operního šéfa Jaromíra Žida bylo první poválečné uvedení kompletního cyklu děl Bedřicha Smetany na českém jevišti v rámci oslav Roku české hudby 1954.
Mladý Josef Šulista, urostlý a velmi agilní zpěvák, vybavený velkým hlasovým rozsahem, schopností rychle reagovat na podněty, jenž disponoval také poměrně značným přirozeným hereckým nadáním, rychle v souboru našel své uplatnění. Jeho basbaryton byl využíván ve velmi širokém spektru rolí, v první fázi především barytonových. V Prodané nevěstě se představil v roli Krušiny, v Daliborovi v postavě krále Vladislava, ale také v Budivojovi. Už v Liberci si poprvé zazpíval Dona Giovanniho, ale libereckému publiku se představil také v postavě Guglielma v Mozartových Così fan tutte. Z jeho dalších libereckých rolí jmenujme například Adolfa v Dvořákově Jakobínu, Marbuela v opeře Čert a Káča anebo hraběte Monterona ve Verdiho Rigolettovi.
Není divu, že o Josefa Šulistu projevil zájem šéf opery olomouckého divadla Iša Krejčí, jedna z nejvýznamnějších osobností tehdejšího hudebního a divadelního života, významný skladatel, dirigent a také hudební teoretik a publicista. Pod jeho vedením si olomoucká opera vydobyla mezi československými operními divadly velice významnou pozici, kterou si udržela i po odchodu Iši Krejčího do Národního divadla v roce 1958. Po něm nastoupil do šéfovské funkce Zdeněk Košler a po Košlerově odchodu do Ostravy Pavel Pokorný. Oba pokračovali, byť každý svým způsobem, v linii, kterou vytyčil Iša Krejčí. Díky jim a moudré patronaci ředitele divadla doktora Svetozara Vítka si olomoucké divadlo udrželo svou vysokou úroveň ve všech čtyřech souborech i poté, kdy Olomouc byla necitlivým zásahem shůry z ideologických důvodů ponížena do pozice řadového okresního města v rámci Severomoravského (rozuměj ostravského) kraje. A díky všem kumštýřským osobnostem v divadle a doktoru Svetozaru Vítkovi si tuto úroveň udržovalo i v podmínkách prvních let normalizace, která probíhala v Olomouci ve srovnání s některými jinými městy mimořádně dogmaticky a tupě. Její obětí se stal mimo jiné i Pavel Pokorný, který „byl odejit“ ze šéfovské funkce.
Josef Šulista nastoupil do olomoucké opery v době, kdy zejména v barytonovém a basovém oboru postupně probíhala personální obměna. V Liberci si vytvořil základní repertoár a po všech stránkách se zkvalitnil jeho pěvecký i herecký výraz. V Olomouci byl zpočátku podobně jako v Liberci obsazován do barytonových rolí, ale časem převládl obor basbarytonový i čistě basové role. S postupující sólistickou výměnou byl olomoucký soubor posílen o další talentované perspektivní basisty, Karla Petra a Karla Hanuše. A v této náročné konkurenci si Josef Šulista počínal velice zdatně.
Z dnešního úhlu pohledu je zcela neuvěřitelné a nepředstavitelné, jak široký a početný repertoár rolí v Olomouci Josef Šulista vytvořil. Nevím, jestli byl v oné době na českých operních scénách zpěvák, který by během svého divadelního působení ztvárnil tolik smetanovských úloh. Josef Šulista účinkoval ve všech Smetanových operách, v řadě z nich v několika rolích. V Prodané nevěstě byl Krušinou, Míchou a především skvělým Kecalem, v Tajemství Malinou, Bonifácem i Mistrem zedníkem, v Čertově stěně poustevníkem Benešem i Rarachem, v Hubičce otcem Palouckým a pašířem Matoušem. Výtečně si vedl v tak rozdílných rolích, jako je pyšný a vzpurný Chrudoš v Libuši a komický hajný Mumlal ve Dvou vdovách.
Podobně jako ve Smetanových operách, vystřídal Josef Šulista role i v dílech Antonína Dvořáka. Někdejšího Adolfa v Jakobínu vyměnil posléze za purkrabího Filipa, který patřil s doktorem Bartolem v Rossiniho Lazebníku sevillském k jeho nejlepším postavám, v nichž dokázal perfektně propojit pěvecký projev se schopností výrazné herecké komediální charakteristiky postavy. Rtuťovitého čerta Marbuela v opeře Čert a Káča časem vystřídal rozšafný Lucifer, v Rusalce pochopitelně v četných reprízách této opery vytvořil roli Vodníka.
V Mozartově Donu Giovannim vystoupil i v Olomouci nejdříve v titulní roli, aby se později představil v postavě hrozivého Komtura. Milovníka Guglielma v Così fan tutte vyměnil za suverénně zvládnutého směšného Alfonsa. Své komediální schopnosti mohl výborně uplatnit v Papagenovi v Kouzelné flétně a hned v počátcích svého olomouckého působení se jako mozartovský zpěvák úspěšně uvedl v roli hraběte Almavivy ve Figarově svatbě.
Velmi dobře se vyrovnal s řadou janáčkovských rolí, ať to byl Stárek v Její pastorkyni, Dikoj v Káti Kabanové, Revírník v Příhodách lišky Bystroušky, doktor Kolenatý ve Věci Makropulos anebo Gorjančikov v Janáčkově posledním díle, opeře Z mrtvého domu.
Z dalších Šulistových rolí v českých operách připomeňme jeho Vrchního v Novákově Lucerně, Smerďakova v Jeremiášových Bratrech Karamazových a zejména jeho Bambulu ve vynikající inscenaci opery Voják a tanečnice Bohuslava Martinů, kterou v šedesátých letech v Olomouci nastudovali dirigent Pavel Pokorný a režisér Václav Věžník.
Josef Šulista účinkoval také v řadě původních novinek. Za všechny jmenujme role Vévody efeského v opeře Iši Krejčího Pozdvižení v Efesu, Scholia v Pauerově Zuzaně Vojířové a doktora Diaforia v Zdravém nemocném téhož autora. Z původní tvorby slovenské to byly postavy Šteliny v Suchoňově Krútňavě, titulní role v jeho Svätoplukovi a Beg Hassan v Cikkerově Begu Bajazidovi.
Ze Šulistových verdiovských rolí připomeňme Krále egyptského a velekněze Ramfise v Aidě, Velkého inkvizitora v Donu Carlosovi, Barbarossu v průkopnické inscenaci opery Bitva u Legnana a především Zachariáše v Nabuccovi. Olomoucká inscenace Nabucca v hudebním nastudování dlouholetého dirigenta olomoucké opery Františka Preislera a v režii úspěšného, předčasně v emigraci v Německu zesnulého režiséra Emila Františka Vokálka v roce 1964 zahájila vítězné tažení tohoto, do té doby u nás téměř neznámého díla, na českých jevištích.
Mezi Šulistovy významné role patřily i postavy v německých operách. V Beethovenově Fideliovi ztělesnil žalárníka Rocca, v operách Richarda Wagnera pak Dalanda v Bludném Holanďanu, lankraběte Heřmana v Tannhäuserovi a krále Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinovi. Své pěvecké a herecké dispozice mohl plně využít ve dvou diametrálně odlišných postavách, v tragické poloze v roli Kašpara ve Weberově Čarostřelci a v poloze komické v baronu Ochsovi ve Straussově Růžovém kavalíru. Působivé byly i jeho výkony v ruských operách, ať šlo o titulní roli Borise Godunova Modesta Petroviče Musorgského, knížete Galického v Borodinově Knížeti Igorovi, postavu bohatýra Burji v opeře Nesmrtelný Kaščej Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova anebo role v dílech Petra Iljiče Čajkovského (Gremin v Evženu Oněginovi, Thibaut d´Arc v Panně orleánské a René v Jolantě). V polské národní opeře Halka autora Stanislava Moniuszka ztvárnil roli Stolníka.
Velmi bohatá byla spolupráce Josefa Šulisty s Moravskou filharmonií a olomouckým rozhlasovým studiem. Josef Šulista zemřel krátce před svými osmaosmdesátými narozeninami, 12. ledna 2008 v Olomouci a je pochován na olomouckém hřbitově. Patřil mezi významné představitele odcházející generace všestranných operních sólistů, kteří formovali profily našich operních scén v poválečném období a tím se významně podíleli na vytváření úspěšného mnohovrstevnatého obrazu české operní scény nedávné minulosti.
Foto archiv MD Olomouc, archiv
