Někteří jsou v obýváku, jiní vyšli ven pod modrou oblohu i se svým nástrojem. Mnozí se podobají milionům lidí po celém světě pracujících z domova. Za hráčem zralého věku se objevují dvě malé děti, zřejmě jeho vnoučata.
U jednoho z pozounistů sedí papoušek, zatímco orchestr nehraje Mozarta ani Beethovena, ale dětskou píseň Paprika, která v Japonsku patří k nejpopulárnějším.
„Nevěřil jsem, že to bude fungovat,“ svěřuje se hráč na tubu, čtyřiačtyřicetiletý Kazuhiko Sató. Nakonec se zavřel do ozvučené místnosti a pomocí chytrého telefonu nahrál svůj part.
Pětatřicetiletý Sohei Birmann, který hraje druhé housle, je optimističtější. „Hráli jsme společně spoustu let, tak jsem si řekl, že to můžeme bez problémů dokázat,“ říká se širokým úsměvem. „Výsledek je naprosto úžasný,“ tvrdí po prvních zkouškách.
„Když hrajeme společně, dosahujeme obvykle harmonie tak, že nasloucháme dýchání druhých nebo sledujeme pohyby jejich očí,“ vysvětluje. Každý hudebník musel natočit sám sebe na video, aby se zvuk a rytmus dovedly k dokonalosti.
Pozounista Hisato Jamaguči byl mozkem celé akce. „Orchestr jako je ten náš vytváří hudbu s 80 hráči. Jestliže jsme sami bez možnosti hrát společně, je to ta nejobtížnější věc na světě,“ říká.
V Tokiu sice neplatí karanténa, ale rostoucí počet výskytů nemoci covid-19 přiměl guvernérku japonské metropole Juriko Koikovou vyzvat obyvatele, aby pracovali z domova a nevycházeli ven večer a o víkendech.
Pandemie má obrovský dopad na sektor kultury a zábavy a v Tokiu stejně jako jinde byly uzavřeny koncertní síně a jazzové bary.
„Myslím, že to je dobrá příležitost, jak se můžeme přiblížit publiku, než abychom čekali, až lidé bude moci přijít na koncert,“ soudí Birmann.
Lidstvo má k potření koronaviru ještě velmi daleko a mnohé orchestry ve světě přistoupily k podobným projektům. Díky moderní technice například hráči Francouzského národního orchestru zahráli Bolero Maurice Ravela každý ze svého domova.
Rotterdamský filharmonický orchestr se pokusil o totéž s Beethovenovou Ódou na radost, stejně jako Torontský symfonický orchestr hrál Appalachian Spring od Aarona Coplanda.
Pozounista Hisato Jamaguči bude dál hrát, i když se mu hudba někdy zdá bezmocná.
„Naposledy jsem měl takový pocit při velkém tsunami (z 11. března 2011). Lidé říkali, že za takové situace není pro hudbu místo,“ říká a dodává: „Hudbou je možné komunikovat s kýmkoli ve světě. Nikdo nepotřebuje slova. Hudba je úžasným povzbuzením. Lidé nás brzy budou zase potřebovat.“
