Jiří Bárta a Terezie Fialová pojali program jako obhajobu Janáčka. Je to logický a potřebný postoj. Dodnes někteří starší lidé, až už chodí na koncerty, nebo poslouchají hudbu jen doma, přiznávají, že se ho trochu bojí. Prý mu nerozumějí. Nejspíš v tom smyslu, že je podle nich moc moderní. Leoše Janáčka se proto tito interpreti rozhodli konfrontovat s Ludwigem van Beethovenem. Aby vynikla podobnost emocí, ráznost, nekompromisní ryzost a pravdivost, to, co mají v hudbě společného a co může být argumentem v ruce těch, kteří se Janáčka nebojí a chtějí ty bázlivější strhnout na svou stranu.
Janáčka naservírovali ten večer „v sendviči“, jak se Bárta vyjádřil. Měl tím na mysli, že jeho tóny obklopili Beethovenovými. Názor si mohl v publiku udělat každý sám. Janáček v bezprostředním sousedství podobně protichůdně se vyjadřujícího skladatele měl a opravdu mohl vyznít ne tak vyhroceně, jak se možná občas jeví. Sice originálně, osamoceně, ale v kontextu hudby jiného výrazného solitéra přece jen pochopitelněji.
Beethoven nejdřív, pak dvakrát Janáček, potom opět Beethoven. I za cenu toho, co ani Bárta podle svých slov jinak nedělá – roztržení skladby, její neuvedení v celku. Umístil takto účelově do programu čtvrtou z Beethovenových violoncellových sonát, z níž v úvodu zazněla jen první věta, a pak i třetí; z ní to byla na závěr pouze finální věta. A do tohoto rámce vložil dvě Janáčkova díla. Pohádku pro violoncello a klavír a pak houslovou sonátu ve své vlastní úpravě pro violoncello a klavír. Dvě nádherně emotivní, melodické, prožité, nijak divoké, nijak nesrozumitelné skladby. Kdo by se po jejich vyslechnutí ještě měl Janáčka bát?!
Kundera, třetí jméno v názvu koncertu, přišel nakonec trochu zkrátka. Z jeho knížky Můj Janáček Jiří Bárta v první polovině proti předpokladu nic nepřečetl a ve druhé sice ano, ale přece jen by to chtělo trochu jiný přednes, měl-li by to být večer hudby a uměleckého slova. Ale spisovatelův popis Janáčkova hudebního vyjadřování (vycházejícího z mluvené řeči, popis jeho nové melodiky, jeho charakteristické stručnosti a snahy zachytit vliv psychologického stavu na rytmus a spád řeči a pak i hudby) Bárta zcela zaplněnému sálu zprostředkoval. Stejně jako jeho polemiku s heslem „Janáček“ v nejrozšířenějším francouzském slovníku. A stejně jako i některé obecnější myšlenky, například zda má hudební svět vůbec brát na vědomí existenci akustického světa… Kundera srovnává Janáčka s vývojem románu – a v rovině oproštění od patosu, od lží a různých „omáček“ se hudba českého klasika dvacátého století skutečně jeví podobně odlišná od předchůdců jako knihy jeho současníků od těch z devatenáctého století.
Bártův koncertní program byl vlastně až na dřeň osobní. Hovořil stejně, jak teď hrává. Velmi osobitě. S otevřenou duší. Svérázně, neuspořádaně, neukázněně. Hovořil v prvním vstupu hodně. Až moc. Zdaleka nejen k věci. Bezděky se však velmi autenticky vyznal z velkého obdivu k Janáčkově hudbě, která – jak víme – dovede člověka hluboce zasáhnout, když je aspoň trochu otevřen. Bártu Janáček provází od dvanácti let. Ale skladatel ho opravdu „dostal“, teprve až když slyšel jeho Pohádku v podání Borise Pergamenščikova…
Co z večera utkvělo v paměti? Ne zcela ideální stav klavíru. Ministr nosící ze zákulisí židle. Bártova vnitřní rozervanost. Jeho přiznání, že si houslovou sonátu upravil, aby toho bylo od Janáčka pro violoncello víc – nejen skladba s názvem Pohádka. A pak věta, že žijeme v době inflace informací, ale že Janáček, stejně jako Beethoven, to je vše, jen ne inflace not.
Hodnocení autora recenze: 60%
Břevnovská hudební setkání 2018
Beethoven / Janáček / Kundera
Jiří Bárta (violoncello)
Terezie Fialová (klavír)
20. března 2018 Tereziánský sál Břevnovského kláštera Praha
