Jan Martiník má zatím spíše lyrický bas, který nepřepíná a volí pro něj repertoár, který mu neublíží. Chvála mu. Jeho paní profesorka Eliška Pappová z ostravské konzervatoře by z něj měla jistě radost, když jí podle pěvcových vlastních slov šlo vždycky o zpívání na dechu při zachování přirozené barvy hlasu. Prý mu říkávala a říkává, ať zpívá, jak mluví. Především mu, jak slyšíme, nerozbourala jeho přirozeně posazený hlas, což zdaleka není samozřejmostí. V současné době je Jan Martiník angažován ve Staatsoper Berlin, čemuž předcházelo angažmá v berlínské Komische Oper.
Písním se mladý pěvec věnuje průběžně a nelze pominout jeho úspěch v pěvecké soutěži v britském Cardiffu (2009), jejíž písňovou kategorii vyhrál. O dva roky dřív byl finalistou Domingovy soutěže pro mladé zpěváky Operalia.
Schubertova Zimní cesta je obtížná pro svou jednotnou tesknou náladu, kterou skladatel oživoval ryze hudebními prostředky a vytvořil tak průzračný celek, který se vyplatí neporušovat. Jan Martiník našel v klavíristovi Davidu Marečkovi spřízněného partnera, který respektoval skladatelovu určitou zdrženlivost, vyvolanou Müllerovými něžnými křehkými básněmi. Samozřejmostí byla u obou interpretů naprostá vyváženost zvuková a dokonalá sehranost výrazová. Vzájemný respekt byl jasně patrný, klavírista David Mareček hrál vyrovnaně, bezchybně, promyšleně, naprosto se vzdal jakékoli výrazné sebeprezentace. Oba interpretují Schubertovy písně s moudrou vyvážeností výrazových prostředků. Jan Martiník volil pro celý cyklus povětšinou jemné, něžné, dramatizující, avšak nikdy forzírované hlasové prostředky, propracované do nejmenších detailů v mnohovrstevnatém rejstříku barev a dynamiky. Jeho hlas zněl svěže až barytonově, tak, jak je skladatelem cyklus napsán, pro hlubší tóny nepřidával uměle na tmavosti. Forte a fortissima užil jen vzácně, a přesto (nebo právě proto) písně vyzněly krásně plasticky v neustále se proměňujícím výrazu.
Pěvcova výslovnost německého textu byla obdivuhodná, zejména v první třetině písňového cyklu, potom jako by pěvcovo soustředění v tomto ohledu polevilo. První píseň Gute Nacht zpíval Jan Martiník záměrně až s jistou monotónností a rovný tón užíval občas také v dalších písních jako výrazový prvek. Každou píseň interpretovali oba umělci jako celistvý mini tvar i jako součást celku. Pěvec zpíval (vyprávěl) bez manýr, prostě, čistě, jemně, využíval jemných odstínů barev a dynamiky, dokázal krásně rozeznít jednotlivý tón i jejich celou škálu. Poddával se náladě a melodii, klidu a mírnosti, aby mohl na pečlivě vybraných místech dramatizovat a rozeznít hlas (Frühlingstraum, Die Post, Täuschung, Mut), uvolněně a s nadhledem legatově rozezpívat „mein Herz“ v Lípě, dokonale barevně pokrýt velký tónový rozsah písně Die Krähe, užít zmrtvujícího rovného tónu v písni Die Einsamkeit, rozjásat Frühlingstraum, do fortissima gradovat Auf dem Flusse, jemně až do pianissima nechat vyznít Die Wetterfahne, nesentimentálně, ale závažně a rozvážně zazpívat závěrečného Flašinetáře.
Koncert, který Jan Martiník s Davidem Marečkem společně připravili, zažili už posluchači v Ostravě a v Plzni, po Praze bude následovat ještě Zlín a Brno. Zopakovat Zimní cestu v několika moravských a českých městech byl tak dobrý nápad jako samotné rozhodnutí ji nastudovat.
Hodnocení autorky recenze: 95%
Český spolek pro komorní hudbu
Jan Martiník & David Mareček
Jan Martiník (zpěv)
David Mareček (klavír)
8. března 2017 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha
program:
Franz Schubert: Die Winterreise (Zimní cesta)
