Institut Bohuslava Martinů si klade za cíl shromáždit veškeré dostupné dokumenty z pera skladatele a materiály o něm a jeho životě. Nejdůležitějším úkolem institutu je Souborné kritické vydání díla Bohuslava Martinů. Největší projekt české muzikologie je naplánován na několik desetiletí dopředu, v současné době jsou připravovány například pozdní orchestrální Paraboly, H 367 nebo opera Mirandolina, H 346.
Na podporu projektu se pravidelně konají benefiční koncerty předních českých i světových interpretů. Po Ivo Kahánkovi, Mahanu Esfahanim nebo Josefu Špačkovi přijali letos pozvání violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík. Přednesou společně Tři skladby pro klavír Klementa Slavického a Adagio a Allegro Roberta Schumanna. Z pera Bohuslava Martinů pak zazní Tři české tance, H 154, Sedm arabesek, H 201, Variace na slovenskou lidovou píseň, H 378 a transkripce nově objevené Romance pro housle a klavír.
Pracovnice institutu Mgr. Natálie Krátká přibližuje historii skladby a jejího objevení: „Skladbu Romance pro housle a klavír jsem objevila zcela náhodně během pátrání po nových pramenech Bohuslava Martinů. Při té příležitosti jsem narazila na katalog izraelské Národní knihovny v Jeruzalémě, který obsahoval záznam o neznámém díle z roku 1930. Pochází z pozůstalosti francouzského fotografa ukrajinsko-židovského původu, Borise Lipnitzkého, kterému Martinů skladbu zároveň věnoval. Oba umělci se poznali v Paříži, kde se nacházelo i fotografické studio Lipnitzkého. Během 20. až 60. let 20. století zde fotografoval všechny významné osobnosti té doby. Není tedy divu, že si Martinů u něho nechal v roce 1931 pořídit i svou svatební fotografii. Další materiály, které by dokládaly přátelství obou umělců, teprve čekají na své objevení.“
Ředitel institutu Mgr. Aleš Březina, Ph.D.: „Je to nejchromatičtější a nejvíce impresionismem ovlivněná skladba, jakou jsem kdy od zralého Martinů viděl. Sazba klavíru připomíná rané skladby a místy zní spíše jako Fauré. Přitom v květnu 1930 složil za deset dní Cinq piéces brèves (Klavírní trio č. 1), H 193, což je úplně jiná hudba. Že by to byla stylová preference dedikanta této skladbičky? Nebo že by to byla ta ztracená Romance, H 12 z roku 1910, kterou by Martinů jen rychle přepsal a předatoval? Odpovídalo by tomu i nadměrné množství dynamických a agogických předpisů, zdvojování slovních a grafických pokynů pro crescendo, používání prudkých dynamických kontrastů. Proč by to ale dělal, proč by ‚podváděl‘ – on, který podobnou drobnost uměl složit za jeden den? Záhada.“
