Francouzský varhaník David Cassan patří při svém mládí (31 let) k největším světovým hvězdám varhanického umění – interpretačního i improvizačního. Své svrchované umění naplno předvedl pražskému publiku ve čtvrtek 6. srpna 2020.
Program byl sestaven (jak jinak) z francouzské hudby 19. a 20. století – s výjimkou úvodní skladby, která byla samozřejmou poctou J. S. Bachovi v jeho jubilejním roce. Touto zahajovací skladbou bylo Preludium a fuga G dur (BWV 541), dílo živého a radostného charakteru. Preludium zaznělo při výstižné, průhledné registraci ve velmi svižném a odlehčeném tempu. Lehkost podání ničím neprozrazovala, že jde o hudbu technicky značně náročnou. Jen místy oné odlehčenosti bylo až příliš a začátky frází občas vyznívaly maličko zbrkle. Daleko klidněji začala fuga – na okamžik skoro pokleslo celkové napětí, ale velmi brzy se ukázalo, že jde o interpretační záměr. Při pečlivě propracované artikulaci podal Cassan fugu „po francouzsku“ – s registračními změnami a postupnou zvukovou gradací až do mohutného závěru, zpestřeného improvizační kadencí. Přesvědčivě ukázal, že na romantických a moderních varhanách není nutno hrát Bachovu hudbu za každou cenu vždy jen v duchu „autentické interpretace“.
Nejrozsáhlejší a nejzávažnější skladbou večera byl Chorál h moll Césara Francka. Velkolepou formu vystavěl Cassan s naprostou přehledností a v registraci se mu podařilo maximálně přiblížit typickému zvuku francouzských romantických varhan. Poklidnou, ale pozvolna gradující úvodní část skutečně „vyzpíval“. Dramatické a vzrušené pasáže podal se strhujícím zápalem, ale bez jakékoli vnějškové efektnosti. Veškerou svou virtuozitu zde umělec vložil plně do služby dílu. Mohutný gradační oblouk, který se klene od počátku fugovaného úseku až do závěrečného ztišení, vybudoval s dechberoucí výrazovou silou.
Litanie Jehana Alaina patří k nejvděčnějším skladbám moderního varhanního repertoáru. Autor neúnavně „vtlouká“ do posluchačova vědomí elektrizující téma, gradující až do extatického závěru. To ovšem skrývá i některá interpretační úskalí… Zde se interpret přeci jen nechal chvílemi strhnout až do příliš ohnivého tempa, které šlo již místy za hranu srozumitelnosti. Zároveň však některé odmlky poněkud narušovaly pocit oné fascinující naléhavosti, který je pro tuto skladbu tak typický.
Jako elegantní intermezzo zaznělo Scherzo ze 2. varhanní symfonie Louise Vierna. Perlivé pasáže při velmi výstižné a decentní registraci vyznívaly s dokonalým nadhledem, jako by vůbec nešlo o hudbu technicky náročnou.
Pravý ohňostroj virtuozity přinesla následující Toccata Jeana Guillou – dílo, které si pro jeho obtížnost mnoho varhaníků zahrát netroufá. S velkou rafinovaností se v něm vzájemně kombinuje a proplétá několik tématických prvků, často souběžně v několika vrstvách, z nichž každá je ještě jinak rytmizovaná. V této mnohovrstevnatosti lze vytušit inspiraci hudbou Igora Stravinského. Enormní technické nároky zvládal Cassan se zjevnou chutí a se suverénním vhledem do skladebné struktury.
Skutečnou hudební lahůdkou, ale i nefalšovaným duchovním zážitkem pak byla Cassanova improvizace na biblický text. Vybraná pasáž z Písma popisovala události Letnic, kdy Duch svatý sestoupil na apoštoly, kteří začali kázat o velkých Božích skutcích a Kristově vzkříšení v různých jazycích. Ačkoli pojal Cassan svou improvizaci skutečně programně a místy velmi jasně popisně, nešlo v žádném případě o pouhé zvukomalebné efekty. Byl to hudebně poctivě a logicky vystavěný celek, složitě gradující od meditativního „očekávání“ až po radostný závěr s citací chorálu „Veni Creator Spiritus“. Umělec zvolil srozumitelný, na barvité, leč nepřekomplikované „francouzské“ harmonii založený hudební jazyk. Některé detaily fascinovaly svou nápaditostí: závratné, „vichrné“ pasáže s „podfukujícími“ píšťalami dokonale evokovaly mocné vanutí Ducha, bohatá „superpolyfonie“ na vrcholu (možná i inspirovaná předchozí skladbou) skvěle vyjádřila onu mnohost jazyků, kterými apoštolé Boha chválili. Takový výkon samozřejmě vyvolal bouři potlesku a musel tedy následovat přídavek: další improvizace, tentokrát výrazově odlehčená, roztomilá a přesto ne laciná směs připomínající melodie pařížských bulvárů a uliček Montmartru. Dokonale se potvrdil trefný titul koncertu – Hvězdná Paříž.
